Kultura
13/12/2020 Petr Broulík

Ostravskému badateli učarovala historie Národního divadla. Jak umělci bojovali o role?

​Velkou vášní historika opavského Slezského zemského muzea a kronikáře ostravského obvodu Nová Ves Kamila Rodana je sbírka dokumentů, programů a podpisů osobností pražského Národního divadla.

Zájem o „zlatou kapličku“ historik zdědil po pradědečkovi a babičce, kteří vyrůstali na Prostějovsku.

S Kamilem Rodanem z Ostravy jsme si tedy povídali o jeho sbírce, jeho zálibě i o historii Národního divadla.

Jak vás jako rodilého Ostraváka napadlo sbírat dokumenty týkající se pražského Národního divadla?
Souvisí to s mým povoláním historika, ale také s poutavou historií mého rodu. Základ sbírky totiž položili mí předkové, konkrétně pradědeček a babička, kteří měli ke kultuře velmi blízko. Mému prostějovskému pradědečkovi, který hrál od dětství na housle a navštěvoval Orchestrální sdružení a mužský pěvecký spolek Orlice, se totiž na konci 19. století s ohledem na dobovou morálku a přání rodičů nesplnil sen stát se dirigentem. A tak alespoň navštěvoval koncerty vážné hudby. A tehdejší veličiny – Oskara Nedbala, Jana Kubelíka, Františka Ondříčka a další - si na památku nechával podepsat.

Herec Jaroslav Vojta

A jakou roli v tom hrála vaše babička, tedy jeho dcera?
Pokračovala v tom. Byla zapálená ochotnice, které však rodiče neumožnili odejít na pražskou konzervatoř a věnovat se vysněnému povolání herečky. V drsných časech druhé světové války se proto v Prostějově účastnila komponovaných večerů pražských umělců, například Olgy Scheinpflugové, Evy Vrchlické a Pavla Ludikara. Ti jezdili po vlastech českých a povzbuzovali morálku obyvatel. A tak se jimi podepsané kabinetní fotografie, divadelní programy a pozvánky na koncerty staly základem sbírky, na kterou jsem potom navázal. Pokračoval jsem ve sbírání a hledal si jako historik svou vlastní cestu k pražskému Národnímu divadlu.

Jak je vaše sbírka rozsáhlá? Dá se spočítat?
Jedná se o několik metrů pečlivě utříděného materiálu. Trávím nad ním denně alespoň chvíli času.

Co vše vaši sbírku tvoří?
Vedle fotografií umělců a podepsaných kartiček například i soubory osobní korespondence, průkazy, divadelní vývěsky, programy a fotografická dokumentace jednotlivých inscenací. Součástí kolekce jsou také dobové noviny, časopisecké výstřižky, autentické historické dokumenty jako prezenční listiny ze schůzí, jmenovací dekrety či pracovní smlouvy. Každý z těchto předmětů má své místo v dlouhé historii naší první scény a obrovskou vypovídací hodnotu. Na programech a vývěskách se dá vedle osob a obsazení studovat také výtvarná stránka dokumentu. Úřední i osobní korespondence mi poskytuje pohled do zákulisí divadla a často objasňuje životní příběhy mnoha umělců.

Například?
Z vývěsek lze například v určité době vyčíst zápas operních umělkyň o hlavní postavu Smetanovy národní opery Libuše. Přestože se nejedná o roli zvláštním způsobem hudebně zajímavou, každá z pěvkyň Národního divadla si ji z prestižních důvodů toužila zazpívat. Pnutí v operním souboru nastalo zejména po druhé světové válce, kdy se na výsluní drala nastupující generace. O způsobech, jakými se o tuto svou životní roli nechtěla nechat připravit její nejslavnější představitelka Marie Podvalová, se vyprávějí doslova legendy. Známé jsou rovněž peripetie kolem obsazení hlavní představitelky Čapkova dramatu Matka na počátku 80. let 20. století nebo boj o způsob provedení baletního Louskáčka v novém tisíciletí.

Máte také exponáty, které třeba dokreslují důležité události v dějinách?
Vedle jmenovacích dekretů pro zasloužilé a národní umělce a ocenění na domácích i zahraničních soutěžích mám ve sbírce také vývěsky či programy ze slavných představení oper Libuše (například z prvního uvedení po ukončení bojů druhé světové války 27. května 1945) a Prodané nevěsty. Součástí kolekce jsou také pozvánky na recepce pořádané prezidenty republiky či dokumenty osvětlují interní spory některých umělců s vedením divadla. Od umělců či umělkyň pražského Národního divadla jsem také získal koncertní šaty a róby, které jsem poté daroval do podsbírky textilu Slezského zemského muzea v Opavě.

Operní pěvec Richard Kubla

Jaké dokumenty o sporech umělců a herců máte?
Tady bych nechtěl příliš konkretizovat, jedná se o příliš živé téma vzbuzující emoce. Čelné místo Národního divadla mezi českými divadly a prestiž působit na jeho scéně probouzela u mnohých umělců touhu udělat pro ukojení svých potřeb cokoliv. Uvnitř divadla se odehrávaly mocenské boje nejen o členství v jeho uměleckých souborech, ale také o obsazení jednotlivých kusů. Snaha udržet si výsadní postavení vedla mnohdy k nekalým praktikám a závisti. Naopak oblíbenost a přátelské vztahy s režisérem nebo dirigentem mohly umělce katapultovat do nebývalých výšit.

Co vše se dá vyčíst z vašich částí sbírky Národního divadla?
Exponáty například ukazují, kdo z umělců byl v kurzu a kdo naopak nebyl obsazován a nesměl tvořit. Analýzou vývěsek a programů odkrýváte osobní vazby mezi dirigenty a pěvci, režiséry a herci, choreografy a tanečníky, stejně jako oblibu divadelních žánrů a jejich nasazování. Dokumenty v krizových obdobích, ale nejen v nich, umožňují sledovat cenzurní zásahy do repertoáru, úpravy textů a snahu zbavit se některých umělců. Příkladem budiž například výpověď Hugo Haase z Národního divadla z rasových důvodů v roce 1939, zákaz činnosti pro Olgu Scheinpflugovou, Jarmilu Kronbauerovou a Evu Vrchlickou ve stejném období nebo stop stav či nucené odchody do důchodu v období normalizace pro Karla Hőgera, Ladislava Peška, Vlastu Fabiánovou, Jiřinu Šejbalovou a další herce.

Co stálo za odchodem hereček Jarmily Kronbauerové a Evy Vrchlické?
Obě významné herečky musely opustit jeviště první scény z rasových důvodů kvůli židovskému původu svých partnerů. Němcům ležela v žaludku zejména Eva Vrchlická, která byla vedle hraní činná také v literární oblasti. Jako manželka známého shakespearovského překladatele Erika Adolfa Saudka nesměla veřejně vystupovat a během okupace také nevydala žádnou novou knihu. Na jeviště Národního divadla se vrátila na konci druhé světové války a členkou činohry pak byla až do konce ledna 1959.

Kolik historiků jako vy takové dokumenty z Národního divadla sbírá? Víte o sobě, vyměňujete si exponáty?
Osobně jsem se se specializací na pražské Národní divadlo setkal pouze u jednoho kolegy, jehož časový záběr ovšem končí rokem 1918. Prozatím jsme si vyměnili pouze pár e-mailů, k osobní schůzce se chystáme, ale ještě k ní nedošlo. Materiály hledám zejména v pražských antikvariátech, na internetových aukcích a u soukromých sběratelů.

Kamil Rodan s hercem Luďkem Munzarem

Je rozdíl v takovém sběratelství dříve a nyní? Třeba pohlednice stávaly kdysi v antikvariátech pakatel, dnes jsou jejich ceny na internetových dražbách často hodně vysoké. Jak je to u dokumentů a programů divadelních her?
Máte naprostou pravdu. Zatímco ještě před pár lety jsem se setkával s lidmi, kteří chápali sběratelskou vášeň a podle toho se také chovali, dnes se po internetu potuluje vrstva překupníků, kteří bez mantinelů šroubují ceny do závratné výše. V minulosti jsem se i u antikvářů setkával s větším pochopením. Když viděli, že se člověk o věc skutečně zajímá a prokazuje v oboru znalosti, předmět jeho zájmu mu s radostí odložili a cenu stanovili tak, aby byly obě strany spokojeny. V dnešní době, kdy se každý snaží vydělat, se proto i sběratelství podřídilo zákonům trhu. Osobně však nejsem ochoten obětovat cokoliv. Někdy mne sice mrzí, že jsem danou věc nezískal, ale věřím, že udělala radost někomu jinému. Sběratelství je také o tom, že nemůžeme mít všichni všechno. A tichá závist k němu patří také.

Kterých z podpisů nebo materiálů týkajících se pražského Národního divadla, si nejvíce vážíte? Které jsou ozdobou vaší sbírky?
Jako správný sběratel si vážím každé maličkosti, již jsem kdy do sbírky získal. Každou jednotlivost považuji za kamínek velké mozaiky, kterou se pokouším složit. Mohl bych sice říct, že si nejvíce vážím podepsané listiny členek dámských odborů z konce 19. století, souboru osobní korespondence ředitele Václava Vydry staršího nebo vývěsky premiérového představení Libuše z konce října 1968, ale nebyla by to pravda. Mám stejnou radost z korespondenčního lístku Růženy Naskové z pobytu v lázních Poděbrady jako z fotografie Emy Destinnové z ateliéru Langhans. Každý předmět má ve sbírce své místo a přináší něco nového. A je už na vás, jak se s ním dokážete potěšit.

Sběratelství je pro vás asi i možností poznat slavné herce. Někteří už nežijí. Kterých si vážíte nejvíce?
Je velice těžké určit, koho si vážíte víc a koho míň. Všichni, kteří kdy stanuli na prknech první scény, museli projít určitým uměleckým vývojem a něco dokázat. K umělcům je proto potřeba přistupovat individuálně. Za více než dvacet let, po která se pražským Národním divadlem zabývám, jsem se setkal s řadou osobností a více než zajímavými životními osudy. Navázal jsem mnohá přátelství, ale také ne s každým jsem si padl noty, ale i to ke sbírání patří. Z dnes již nežijících osobností jsem si nesmírně vážil přátelství a přízně operních pěvců Aleny Míkové, Evy Hlobilové, Jiřího Jorana a Karla Petra, činoherců Jiřiny Petrovické, Vladimíra Brabce a Miloše Nesvadby nebo tanečnic Jiřiny Knížkové, Věry Ždichyncové a dalších.

A z těch slavných, kteří stále hrají na scénách našich divadel?
Jsem rád, že při svých cestách do Brna mohu navštívit taneční legendu Olgu Skálovou, že mám na pražské konzervatoři otevřené dveře k manželům Slavickým a Martě Cihelníkové, že si mohu příjemně popovídat s herečkou Táňou Medveckou, nebo jejími operními kolegy Svatoplukem Semem a Michaelou Zajmi. Svět jeviště a šminek mě přitahuje, i když někdy je pro mě lidsky nepochopitelný.

Na koho máte v současnosti „políčeno“?
Sbírku pražského Národního divadla doplňuji soustavně, proto se snažím být s bývalými i současnými členy první scény v neustálém kontaktu. Některým umělcům možná mohu připadat jako neúnavný lovec autogramů, protože mě upřímně těší, když mám všechny vývěsky a programy podepsané - v tom jsem fanatik. Kdo mě však zná delší dobu, ví, že se snažím dozvědět vždy něco víc – odhalit souvislosti, popsat divadelní prostředí, uchopit onen neuchopitelný svět divadla. Každé setkání je v tomto smyslu pro mě svátkem. Nemám tedy políčeno na konkrétní osobu, i když osobností, se kterými bych se chtěl blíže poznat, je samozřejmě na první scéně dost.

Operní pěvec Zdeněk Otava

Některé zážitky při sbírání líčíte skoro jak detektivky...
Zážitky za těch neuvěřitelných dvacet let sbírání by vydaly na knihu. Možná ji také jednou napíšu. Vzpomínám si například, že jsem několik let marně sháněl kontakt na operní pěvkyni Alenu Míkovou. Když jsem byl jednou na přátelské návštěvě u její kolegyně Jadwigy Wysoczanské, zmínil jsem se o tomto svém „trápení“. Byl jsem jako u vytržení, když paní Jadwiga zvedla ruku, zachrastila náramky a jako ve večerníčku o Machovi, Šebestové a kouzelném sluchátku řekla: „No ale to přece není žádný problém, tak Alence zavoláme“. A skutečně, za chvíli seděla v kuchyni na křesle a za pomoci manžela, violoncellisty a bratra skvělé pěvkyně Marie Steinerové Jana Štrose, a už vytáčela číslo. Zdá se to jako sen, ale již druhý den jsem byl na návštěvě u paní Míkové a jejího galantního manžela, muzikologa Štilce. Ještě teď slyším v uších zaklepání doktora Štilce na dveře bytu a odpověď paní Míkové na otázku, zda můžeme vstoupit: „Moment, ještě si dám růž na rty“. Z této náhody se nakonec vyvinulo přátelství, za které budu vděčný do konce života.

Které podpisy patří do vaší sbírky mezi ty nedávné a poslední?
Krátce před tímto rozhovorem se mi podařilo získat v aukci některé podepsané vývěsky oper Tajemství, Dalibor a Carmen z konce 40. let. Zatím poslední osobní setkání jsem absolvoval v létě s herečkou Reginou Rázlovou, když zrovna natáčela v Ostravě. V době začínajícího šílenství kolem koronaviru jsem na ni po domluvě s režisérem snímku číhal v jednom z ostravských hotelů. Po počátečních rozpacích jsme si padli do oka, ale přesto mi někdejší členka první scény chtěla zprvu podepsat pouze dvě věci. Nakonec jsem její autogram získal na programy všech slavných představení, v nichž v Národním divadle hrála.

S herečkou Blankou Bohdanovou

Ztěžuje vám vaše sbírání letos nějak koronavirus?
Divadla jsou uzavřená, osobní kontakty jsou omezeny na minimum. Vedle vyhledávání předmětů na internetu jsem s některými umělci v kontaktu na sociálních sítích a na telefonu. V divadle jsem se měl setkat s Ladislavem Frejem, Ivou Janžurovou a Eliškou Balzerovou. Na tato setkání si ještě budu muset počkat.

Využíváte toho, když známí herci hrají někde poblíž?
Rozhodně ano. Využívám každé příležitosti a nebráním se žádnému zajímavému setkání. Zejména ostravská opera přivítala v posledních letech řadu předních sólistů pražského Národního divadla a navázala s nimi dlouhodobou spolupráci. V Ostravě jsem se měl díky tomu možnost setkat s Danou Burešovou, Martinem Šrejmou, Františkem Zahradníčkem, Jaroslavem Březinou, Martinem Bártou a dalšími. Navázal jsem kamarádský vztah s Janou Sýkorovou a Michaelou Zajmy, rád se setkávám také se „skororodačkou“ Kateřinou Kněžíkovou. Navštěvuji také zájezdová představení pražských divadel v Domě kultury města Ostravy nebo zábřežském Akordu, zajímaví hosté jsou k vidění také v rámci pořadů Janáčkova máje.

Často jako historik přednášíte v Praze. Pomáhá vám to při rozšiřování vaší sbírky?
Samozřejmě. Pakliže zůstávám v Praze delší dobu, navštěvuji představení Národního divadla. Někteří přátelé z „národa“ navštívili mé přednášky v Městské knihovně Praha, sledují má on-line vysílání na facebooku nebo čtou mé knihy o evropských aristokratkách.

Regina Rázlová s Miroslavem Macháčkem

Pomohla už třeba nějak vaše sbírka při historických pracích nějakých kolegů?
Ano. Například ostravskému kolegovi Viktoru Velkovi z Fakulty umění Ostravské univerzity jsem poskytl fotografie a vývěsky operního pěvce Richarda Kubly, jehož osobností se delší čas profesně zabýval.

K čemu konkrétnímu vaše materiály využil?
Dlouhodobým předmětem zájmu kolegy-muzikologa Viktora Velka je ostravská hudební scéna a její napojení na centrum habsburské monarchie Vídeň. Když se letos ve třetím dílu svého rozsáhlého dvojjazyčně vydávaného díla s názvem „Hudební umělci mezi Ostravou a Vídní“ rozhodl popsat životní osudy pěvkyň Lídy Maškové a Evy Hadrabové, poskytl jsem mu ze své sbírky dopis Lídy Maškové, provdané Kublové. Protože však kolegu eminentně zajímá také nevšední a v mnohém dramatický osud operního pěvce Richarda Kubly, s potěšením jsem mu dal k dispozici také fotografie, vývěsky a korespondenci ze své sbírky. Zároveň mě potěšilo kolegovo ujištění o mimořádné zachovalosti tohoto materiálu a také informace, že se řada mnou poskytnutých položek nenachází ani v archivu Národního divadla.

Máte nějaký sběratelský sen? Co byste chtěl ještě získat?
Vím, že má sbírka pražského Národního divadla nebude nikdy kompletní. Přál bych si ale, aby získala co nejucelenější charakter a obsahovala řadu zajímavostí a rarit. Chtěl bych pokračovat v kompletování historických dokumentů a fotografií, stejně jako v pořádání celistvé řady programů a vývěsek. Snad se mi to podaří, i když zejména programy a vývěsky se neshánějí právě lehce.

Operní pěvkyně Antonie Denygrová

Dá se popsat, jak obtížné je vývěsky a programy sehnat?
Sehnat divadelní vývěsky je téměř nemožné. Zatímco programy k jednotlivým inscenacím jsou čas od času dostupné v antikvariátech nebo u soukromých prodejců či sběratelů, vývěsky byly určeny k využití výhradně v divadelním provozu. Samozřejmě, že se čas od času objeví i ty, ale pochází většinou od divadelních nadšenců, kteří si je po představení vyptali, nebo od umělců, kteří si je schovali na památku, případně od pracovníků divadla. Jsem proto rád, když se mi některé podaří sehnat a mohu je zařadit do své sbírky. Když jsem v lednu 2009 zaslal některé z těchto vývěsek nedávno zesnulé sólistce pražského Národního divadla Miloslavě Fidlerové do Bratislavy, kde trávila podzim svého života, v odpovědi mi napsala: „Vážený pane doktore, Vaše zásilka mne nejen překvapila, ale i dojala. Neubránila jsem se vzpomínkám, ale i slzám.“ Paní Fidlerovou jsem v loňském roce v Bratislavě navštívil. Přestože již nebyla s ohledem na svůj zdravotní stav schopná cokoliv podepsat, byla mou návštěvou potěšena a s radostí i nostalgií zavzpomínala na své pražské role.

Co plánujete se svou sbírkou? Vydat třeba nějakou publikaci nebo více publikací?
To zatím netuším. Určitě ji však hodlám využít ve své další práci. Naposledy jsem tak učinil v Národním památníku druhé světové války v Hrabyni, pro který jsem z korespondence herce Jana Pivce připravil výstavu s názvem „Festival Filmové žně ve Zlíně a žhavá léta milovníka Jana Pivce“.

Čím je pro vás Národní divadlo?
Pražské Národní divadlo představuje v dějinách českého národa nezastupitelnou úlohu. Symbol, ke kterému se v minulosti upíraly zraky českých vlastenců a podobně jako u blanických rytířů u něj lidé při krizových okamžicích českého národa hledali útěchu. Bohužel chápání tohoto symbolu doznalo v současnosti uvnitř i vně této instituce tak zásadní proměnu, že by bylo potřeba velkého úsilí, aby se Národnímu divadlu vrátil jeho původní význam.

Proč?
Národní divadlo představuje složitý organismus s velkým množstvím zaměstnanců a uměleckých individualit. Aby tento organismus mohl fungovat, měli by všichni, kteří jsou na jeho chodu zainteresováni, táhnout za jeden provaz, ctít tradice a předávat je následujícím generacím. Zatímco ještě před pár desítkami let představovala pro umělce práce na první scéně splnění uměleckých tužeb a mnohdy i vrchol kariéry, stal se v poslední době z národního svatostánku prázdný bezobsažný pojem. Převážná většina uměleckých i provozních zaměstnanců chodí do Národního divadla „pouze“ do práce. Mnozí si neuvědomují význam této instituce a v touze po vlastní seberealizaci se neohlížejí zpět. Od předního zaměstnance Národního divadla jsem se například dozvěděl, „že doba, kdy jsme si hráli na spokojenou rodinku, už je dávno pryč“. Tento názor je pro mě důkazem ignorantství, které tato doba přináší.

A čím je Národní divadlo osobně pro vás?
Přestože nejsem obyvatel hlavního města, pražské Národní divadlo miluji. Vždycky po příjezdu spěchám na Národní třídu, podívat se na jeho majestátní budovu. Když vstoupím do jeho prostor, cítím posvátnou úctu k hodnotám, které jsou v jeho zdech shromážděny. Nechci, aby má slova zněla pateticky, ale jít do Národního divadla je pro mě svátkem. Cítím rozechvění, než se rozhrne opona a užívám si každou minutu představení. Baví mě procházet se o přestávkách po jeho chodbách, prohlížet si busty předních umělců a pozorovat lidi. Zažívám neuvěřitelně krásné pocity, když mohu vyjít na balkón a sledovat pohyb na Národní třídě, sedící páry v protější Slávii nebo osvětlené nábřeží. Národní divadlo je jen jedno, a takto by mělo být chápáno. Představuje pro mě jeden z národních symbolů, stejně jako vlajka nebo hymna. Přeji mu proto, aby získalo postavení a vážnost, které mu od nepaměti náleží.

Kolikrát už jste byl na představení v Národním divadle? Na které nezapomenete?
Mnohokrát. Navštívil jsem všechny současné scény Národního divadla – Historickou budovu, Státní operu, Stavovské divadlo i Novou scénu a viděl mnohá činoherní, operní a baletní představení. Kdybych měl jmenovat z každého žánru jeden kus, pak ve mně největší dojem zanechala Audience u královny ve Stavovském divadle, Verdiho Trubadúr ve Státní opeře a Sólo pro tři, které jsem viděl v rámci Janáčkova máje.

Čím vším se jako historik Slezského zemského muzea zabýváte?
Vedle rozsáhlé přednáškové činnosti a koncipování podsbírky textilu trávím většinu svého pracovního času při procházení, pořádání a studiu pozůstalosti významného slezského etnografa a folkloristy Antonína Satkeho. Po vydání první knihy „Listy lásky, víry a naděje (Edice korespondence slezského etnografa a folkloristy Antonína Satkeho se snoubenkou, sestrou a dalšími rodinnými příslušníky od srpna 1957 do května 1962.)“ bych chtěl během několika příštích let vydáním korespondence, životopisu a díla připomenout veřejnosti tuto klíčovou osobnost české folkloristiky.

Teď máte před sebou další práci o královnách a královských rodech. Kdy vyjde a na které královny jste se teď zaměřil?
Po úspěšných knihách „Ženy s korunou“ v roce 2016, „Život s korunou“ v roce 2018 a „V lesku koruny“ v roce 2020, které přinášejí životopisné medailonky evropských aristokratek 19. a 20. století, připravuji jejich neméně zajímavé pokračování. V současné době však hledám nakladatele, který by příběhy bulharské carevny Jany, švédské princezny Sibyly, belgické královny Alžběty a dalších v příštím roce vydal.

Sdílejte článek