Rastislav Maďar ve své nové knize zavádí čtenáře na mise v Asii a Africe

Rastislav Maďar se do paměti veřejnosti zapsal jako poradce ministra zdravotnictví a vedoucí skupiny pro rozvolňování karanténních opatření během pandemie covid 19.

Jeho tvář na nějaký čas plnila televizní obrazovky i titulní stránky novin. On sám říká, že období pandemie vnímal především jako službu této zemi. I zahraniční mise, kterých se účastní, organizuje na vlastní náklady, protože pomáhat tam, kde je nesrovnatelně nižší životní úroveň, vnímá jako svou morální povinnost.

Je vyhledávaným odborníkem na infekční nemoci, cestovní a tropickou medicínu a na toto téma poskytuje řadu rozhovorů. Nyní se však ve spolupráci s novinářkou Magdou Snížkovou rozhodl podat svědectví ze svých misí, kde působil přes dvacet let a jako lékař dobrovolník navštívil řadu neturistických zemí Asie, Latinské Ameriky a především Afriky, kde působil v těch nejodlehlejších a nejchudších oblastech. Po roce společných rozhovorů vznikla kniha s názvem, jež vychází z citátu v Talmudu: Zachráníš-li jediného, zachráníš tím celý svět.

Ve své nové knize otevírá čtenářům skrytý svět každodennosti z míst, kde se zastavil čas a kam dosud nevkročila noha bělocha. Detailně, vtipně i dojemně popisuje příběhy a životy nejobyčejnějších lidí a dává nahlédnout do práce lékaře v nejchudších částech světa.

Pro koho je knížka, kterou jste společně s Magdou Snížkovou napsali? Psali jste ji s nějakým konkrétním záměrem?

Moje ambice byla, aby kniha byla úplně pro všechny, od dětí až po seniory. Nerad o sobě mluvím, mám zato, že za mě mají mluvit výsledky mé práce, na druhou stranu by mě mrzelo, kdyby ty zajímavé zkušenosti z míst, kam kolikrát nevkročil žádný běloch, úplně zapadly prachem. Chtěl jsem se podělit o všechny podstatné emoce a hodnoty, s nimiž jsem se za těch dvacet let setkal. Tak jsem byl moc rád, že mě oslovila Magda Snížková a chopila se psaní, protože i když jsem napsal řadu odborných knih a skript, tento druh psaní mě úplně nenaplňoval. Chtělo to někoho, kdo bude rozhovor vést z pohledu čtenáře a mít určitý nadhled. Chtěl jsem zachytit to nejzajímavější, co jsem na misích zažil. Všechno se do knihy samozřejmě nedostalo, ale snad se mi podařilo popsat hlavní emoce, které jsem tam zažil. A to nejen při poskytování zdravotní péče, která je pro nás hlavní náplní.

Jaký byl Rastislav Maďar před první misí do Afriky a jaký se vracel? Jak moc vás ty mise změnily?

Pracovat jako lékař a pomáhat v nejchudších oblastech světa jsem chtěl od dětství. Už první zkušenost mě utvrdila v tom, že práce na misích mě mimořádně naplňuje, že ten dětský sen byl správný. Samozřejmě velmi rád pomáhám i pacientům u nás doma, ale v Africe máte skutečně pocit, že to, co umíte, bezprostředně a v každém okamžiku zachraňuje lidský život. Každého účastníka mise to velmi obohatilo nejen profesně ale i lidsky.

Foto: Jana Greplová

Přivedlo k ještě větší pokoře a naučilo být ještě více vděčný a vážit si toho, co tady máme, a to i tak obyčejných a pro nás samozřejmých věcí jako je třeba elektřina nebo splachovací záchod. Na druhou stranu lidé v Africe jsou opravdu šťastní. Někdy mám pocit, že pokud nejsou nemocní, tak dokonce šťastnější než mnoho lidí tady u nás, takže štěstí není o majetku.

Za tu dobu, co jezdíte na mise, mění se nějak ty oblasti?

Samozřejmě, je to nakonec už přes 20 let. I tam nastává určitý rozvoj. Například na Srí Lance jsem byl dohromady desetkrát, před i po tsunami, naposledy v roce 2016 a už tehdy jsem viděl trochu vliv turismu. Chystáme se tam vrátit příští rok, po deseti letech a mám zprávy, že se tam život opravdu mění. Negativní na tom je, že děti se místy naučily od turistů žebrat peníze, protože turisti jim je skutečně dávají. To považuji za tu nejhorší možnou věc, co může turista udělat.

Proč? Lidé to většinou dělají z pocitu, že těm rodinám pomáhají.

Protože pak ty děti nemají motivaci jít do školy. Vlastně jim takoví turisté ničí život. Pro ně je v daný moment žebrání pohodlnější, ale má to destruktivní vliv na jejich budoucnost. Ty děti už na sobě nebudou pracovat a vlastně z nich možná už nikdy nic nebude. Turisté by měli především využít služby a trvat na tom, ať jsou co nejkvalitnější a zaplatit za ně. Ale nedávat jim peníze jen tak za nic. I dary bez podmínky, aby se něco naučili nebo vyvíjeli vlastní aktivitu podle mě ničí rozvojový svět.

Tento princip popisujete i ve své knize, kde každý dar je spojený s nějakým úkolem.

V jedné škole po nás chtěli jídlo pro žáky. Po úvaze jsme došli k závěru, že jim dáme místo toho suroviny na pěstování. Vyžadovalo to od nich práci, úpravu školních osnov, aby se děti naučily, co a jak pěstovat. Nasytit děti trvalo sice delší dobu, než kdyby hned dostaly jídlo, ale díky tomu byli najednou dlouhodobě soběstační.

Máte nějakou zpětnou vazbu, že to stále funguje?

Funguje a velmi dobře. Když člověk jen vozí jídlo, vytváří to určitou pasivitu a vlastně i bezmoc, protože ti lidé pak nejsou schopni smysluplné aktivity. Já věřím tomu, že je potupné pro otce od rodiny jen postávat ve frontě na jídlo. Chci, aby ti lidé dostali šanci pracovat. Ale bez vnější pomoci nemají jak. Lidem z venkova žádná banka půjčku nedá. My jim ale dáváme věci, které jim pomůžou zavést nějakou živnost. Někteří třeba od nás dostali kolo s košem, se kterým jezdili nakupovat ryby a potom je prodávali ve vnitrozemí s marží, a tímto důstojným způsobem se postarali o rodinu a živobytí. Jsou pak na sebe pyšní a celou komunitu to pak aktivizuje, když to vidí u souseda. Cílem zkrátka je, aby si tamní lidé dokázali poradit bez nás a další pomoc už nepotřebovali. Říká se tomu dlouhodobá udržitelnost.

Chápu to tak, že ta vaše pomoc není jen v nemocnicích?

My se primárně soustředíme na zdravotnictví, sekundárně však vždy řešíme i školství a mimoškolní vzdělávání, na prvním místě prevenci podvýživy. Matky často netuší, proč jsou jejich děti podvyživené, když jim dávají kukuřičnou hmotu, kterou jedí ony. Nechápou, že dítěti taková strava nestačí, že potřebuje bílkoviny, vitamíny. Maso a často ani vejce si nemohou dovolit, ale mohou to nahradit třeba sójou, kterou si zasadí a vypěstují, což ale ony vůbec neví. Když jsme do Malawi přijeli poprvé, děti měly tak velká bříška z podvýživy, že téměř neudržely rovnováhu. Dneska už v té oblasti nic takového neuvidíte, protože se všichni naučili, jak tomu zabránit, ale taky to, jak se ochránit před malárií a jinými nemocemi. Oni jsou velmi učenliví, poslušní a zodpovědní pacienti. Co jim řeknete, to splní, což se rozhodně nedá říct o všech pacientech tady u nás.

Podle jakého klíče si vybíráte lidi do svého týmu, než vyrazíte na misi?

Tým musím sestavit tak, aby byl především funkční. Hlavní motivací toho člověka by ale měla být touha pomáhat a nečekat, že vám za to někdo bude děkovat. Místní lidé jsou často vyjukaní z přístrojů a léků, které v životě neviděli, trmácejí se za námi mnohdy celé kilometry, jsou unavení, ve stresu, trpící, takže já vůbec neřeším nějaké „děkuji“. Já tam jsem od toho, abych jim pomohl a vydal ze sebe maximum.

Foto: Jana Greplová

Když někdo z uchazečů o misi za námi přijde s tím, že chce zažít dobrodružství, hned ho škrtáme, protože dřív nebo později vyhoří. Životní podmínky jsou v Africe i pro nás velmi náročné, spíte v chladu na zemi, kolem vás běhají krysy, záchod je jen díra v zemi venku, kolem je různá havěť a ta práce je často nesmírně únavná a do jisté míry stereotypní a rutinní. Nejezdíme tam na safari…

Závěr knihy věnujete pandemii covid 19, kde poměrně detailně rozebíráte některé události. Co pro vás toto období znamenalo?

To byl společně s Magdou Snížkovou náš cíl, propojit jednotlivé události a vzít lidi taky trochu za oponu pandemie, protože řada lidí dodnes nechápe, proč se některé věci staly. Chtěli jsme některé situace vysvětlit, že ta opatření nebyla zmatečná, jak se některým mohlo zdát. Že to mělo svou logiku, ale zasahovaly do toho různé vlivy, jistá nekoordinovanost různých institucí a že zdaleka ne vždy politici respektovali naše doporučení. Několik z těch událostí je v knize popsáno.

Já ale stále doufám, že covidová pandemie přinese nějaké poučení, především v reformě systému ochrany veřejného zdraví, protože podobná pandemie se může zanedlouho opakovat a my – tím myslím nejen Česká republika, ale i Evropská unie – bychom měli být lépe připraveni.