​Osvobození den po dni: 26. dubna začíná rozhodující bitva, palba je strašlivá

Rudá armáda spolu s československými tankisty a letci sváděla od 15. dubna rozhodující a kruté boje o obce a města na Opavsku a Ostravsku.

Ostravská operace byla jednou z největších a nejurputnějších bitev na území československého státu. Sledujme postup rudoarmějců den po dni a nechme hovořit historiky i kroniky obcí.

Závěrečné útoky na Ostravu začaly v plné míře 26. dubna 1945. Počasí se toho dne zlepšilo natolik, že umožnilo i leteckou podporu útoků. Hlavní údery pokračovaly 26. dubna útokem ve směru Háj ve Slezsku, Velká Polom a Klimkovice. 29. dubna dosáhla sovětská vojska čáry Tísek–Zbyslavice–Svinov. Předsunuté hlídky Rudé armády se v nočních hodinách stáhly z části obce Plesná.

Už za tmy ve tři hodiny ráno 26. dubna začali Sověti s ofenzivou v Hrybyni. Vřava byla taková, že nebylo slyšet vlastního slova. Přesto, že boj trval celý den, vojenská situace se nezměnila – střed obce zůstal Rusům, dolní a horní konec Němcům.

Zemřel, když se šel podívat na zničený plot

Kronika obce Hrabyně líčí, že v tento den byl zastřelen další hrabyňský občan – Leopold Kostřica, a to když vyšel ven, aby se podíval na zničený plot. Byl zasažen do břicha, zoufale volal o pomoc, ale v neustávající střelbě k němu nemohl nikdo přijít.

Protože na zámek přišlo mnoho sovětských vojáků, asi osmdesát občanů, kteří se ukrývali v zámeckých sklepích, muselo odtud odejít. Někteří se schovali v jiných domech, řada lidí utekla do okolních vesnic. Jen v zámecké sýpce směli zůstat ukrytí lidé. Teprve po osvobození Hrabyně se ukázalo, jaké měli štěstí, že sýpka nebyla zasažena – Němci tam totiž měli ukryto střelivo a výbušniny.

Kronika farnosti v Plesné hovoří o zahájení útoku na střed obce, takzvanou Starou Plesnou, kolem půl desáté dopoledne 26. dubna, přičemž boje se protáhly až dlouho do noci. Nejdéle se bránily ustupující německé jednotky v blízkém lese Hůrka.

Tankisté u zničeného německého autobusu v nezjištěné lokalitě. Foto: Slezské zemské muzeum Opava

Při osvobozování Plesné zahynulo 96 vojáků Rudé armády, ale také sedm místních obyvatel, zasažených střepinami dělostřeleckých granátů. Prakticky žádný dům nezůstal bez poškození, zcela zničeno bylo 11 obytných a 14 hospodářských budov, těžce postižena byla rovněž budova kostela, a při ústupu vyhodili němečtí vojáci do povětří také mosty přes potok Plesenka.

Hlavní údery na Ostravu vedly na Háj ve Slezsku, Velká Polom a Klimkovice

60. armáda poté zaútočila z prostoru Branka-Podvihov na jih, 38. armáda vedla hlavní úder ve směru od osady Háj na Velkou Polom a Klimkovice a pak směr Ostrava od západu. 1. gardová armáda zaútočila od Darkovic na Hlučín a dále na Ostravu od severu.

Hlavní údery vedla osvobozenecká vojska 26. dubna útokem ve směru Háj ve Slezsku, Velká Polom a Klimkovice. Dne 26. dubna 1945 byl také zahájen osvobozovací útok Rudé armády na Krásné Pole. Obec patřila spolu s Plesnou, Pustkovcem, Porubou, Svinovem, Martinovem nebo Třebovicemi k těm částem dnešní Ostravy, ve kterých probíhaly těžké osvobozovací boje. První rudoarmějci dosáhli středu obce až kolem šesté hodiny večer, neobsadili ji však celou.

Naopak z jižního okraje své předsunuté hlídky stáhli, takže Němci dokázali do následujícího dne opět dobýt zpět polovinu Krásného Pole. O tu se pak na druhý den rozpoutal tuhy boj. Pokud domy nebyly zničeny letectvem nebo dělostřelectvem, zapálily je samy ustupující německé jednotky, aby si kryly ústup. Němci se z obce stáhli teprve 28. dubna. Při osvobozování Krásného Pole padlo 79 rudoarmějců a 26 místních občanů, zcela zničeno bylo 77 obytných domů a 72 hospodářských budov.

Moment překvapení byl dokonalý

Historik Milan Kopecký popisuje boje, kterých se ten den účastnili Čechoslováci. Půl hodiny před polednem vyrazilo po vystřelení zelené rakety z jižního cípu lesa severně od kóty 347.0 patnáct strojů 1. Československé tankové brigády s výsadkem sovětských pěšáků 383. Střeleckého pluku, vlastních samopalníků a průzkumníků k Velké Polomi.

Rozcestník ve Velké Polomi. Foto: Slezské zemské muzeum Opava

Bojová vozidla v konečné fázi přípravy postoupila až téměř k čáře rozprasků granátů. Na bezprostřední závěr dělostřelci použili také zadýmovací střelivo. V tom okamžiku tankisté zahájili prudkou zteč a zdolali zbývající vzdálenost k prvním domkům obce rychlou jízdou na plný plyn, přičemž neutrpěli žádné ztráty.

Moment překvapení byl téměř dokonalý. Většina protivníků, patřících k 4. horské či 78. divizi lidových úderníků se dosud nacházela v krytech a nestačila už zaujmout postavení u svých protitankových prostředků, umístěných na okraji obce.

Československé tanky hnaly Němce z Polomi

„Třicetčtyřky“ svými pásy převálcovaly kanóny i větší množství kulometných hnízd před vesnicí a vjely mezi zástavbu, kde zničily další výzbroj a techniku. Osádka rotného Mikuláše Končického zvítězila u domu rodiny Hrbáčových v souboji s německým samohybným dělem a za kostelem tank četaře Žitného pobil a rozehnal obsluhy několika děl.

Obránci, pokud zůstali naživu nebo nebyli zajati, z velké části v panice uprchli a zanechali na místě veškerou svou výzbroj a vybavení. 3. tankový prapor ukořistil dva obrněné transportéry, dva nákladní automobily, patnáct telefonních přístrojů, šest radiostanic, a 15 bubnů spojařského kabelu. Osm tanků pak ustupující pronásledovalo a mnohým odřízlo cestu pryč. Ve 13 hodin se v Polomi nenacházely už žádné nepřátelské síly a Němci ustoupili i z kóty 371 zvané Šibenice, kterou dosud houževnatě bránili.

Čtyři obrněnce vyslal velitel praporu zajišťovat prostor napravo od vesnice, kde se zakopala sovětská pěchota, proti případnému protiútoku německých tanků. Tam na ně zaútočilo několik německých letadel, přičemž byl zraněn četař Voloch. Osádka rotného Bodnára pak se svým vozidlem zabránila skupince německých ženistů v destrukci mostu za Polomí a bránila v pohybu protivníkových obrněných vozidel v údolí.

V Dolní Lhotě umírají českoslovenští vojáci

Postupem rozptýlené síly 3. Tankového praporu se po 15. hodině soustředily na jižním okraji Velké Polomi a o hodinu později zaútočily na Dolní Lhotu, bohužel bez podpory dostatečného množství pěchoty. Němcům se tentokráte podařilo zničit další můstek před obcí, ale brigádní ženisté pohotově přes říčku upravili brod, aby se „třicetčtyřky“ mohly dostat na druhou stranu. Ženisty při práci napadl odstřelovač, jenž smrtelně zasáhl vojína Ivana Varodyho a o něco později při nepřátelském protiútoku, odraženého palbou tanků ppor. Popoviče, byli zraněni dva další příslušnicí ženijní roty.

V Dolní Lhotě se československá „téčka“ dostala do palby německých samohybných dél zprava - tedy z výšiny ve směru od Horní Lhoty, přičemž se osádce rotného Viktora Bodnára nejprve podařilo jednu samochodku zničit, potom ale nepřátelská obrněná vozidla zasáhla jeho stroj i další tank T-34/85 četaře Vladimíra Martínka a protitankové dělo zasáhlo jeden T-34/76 četaře Jana Pluhaře.

Z Bodnárových spolubojovníků zahynul nabíječ vojín Obšitník a velitel sám byl těžce zraněn. Z Martinkovy osádky utrpěl vážné zranění četař Suchánek. Duel obrněnců pokračoval dále, osádka podporučíka Popoviče i přesto, že se její stroj nacházel v nepojízdném stavu, vyřadila ve spolupráci s tankem rotného Gregora ještě další protivníkovo samohybné dělo. Pak ostřelování z výšiny od Horní Lhoty ustalo, nepřátelská formace byla dílem zničena a dílem se z bojiště stáhla.

Další válečná kořist československých bojovníků

Protože do boje o vesnici stále nedorazilo dostatečné množství pěchoty, poškodili němečtí tankoborníci s panzerfausty dva tanky. V 17 hodin byla celá Dolní Lhota vyčištěna od protivníka a zbylé stroje pak palbou z místa podporovaly střelecký pluk při pokusu o obsazení stanice příměstské dráhy. Po zbytek dne a v noci zajišťoval 3. Tankový prapor jižní okraj vesnice a jeho osm bojeschopných vozidel doplňovala střelivo a pohonné hmoty.

Vyřazený sovětský tank T 34 u Čavisova. Foto: Archiv města Ostravy

U Velké Polomi a Dolní Lhoty zničili příslušnici brigády jeden tank, čtyři samohybná děla, pět obrněných transportérů, šest děl, 15 kulometů, 25 kulometných hnízd, osm nákladních automobilů. Kořist se rozšířila na celkových 7 nákladních automobilů, dvě samohybná děla a již uváděné dva obrněné transportéry, dva motocykly. V oblasti zůstalo 155 mrtvých protivníků, z toho téměř dvě kompletní čety tankoborniků s panzerfausty, 35 jich bylo zajato a to včetně několika Maďarů.

Průnik 3. tankového praporu sledoval z pozorovatelny ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda, který přímo ve Velké Polomi vyznamenal samopalníky Vasila Kochana a Julia Turanského.

Pustkovec: výbuchy strašlivých min, rachotem bořících se domů a mračna prachu

Obec Pustkovec se rovněž stala bojištěm. "Sovětští dělostřelci nejprve 26. dubna způsobili požár ve třech domech. Naši hasiči, nedbající smrtonosných střel, pomáhali se ze všech sil, aby tyto požáry zdolali. Zachránili při tom stavení Antonína Hrbáče,“ zapsal kronikář z Pustkovce.

"Střelba v obci se stupňovala, strach rostl, všude vládla beznadějnost. Němci rozestavili své zbraně mezi domy a na našich dvorech a zahradách. Ruské vojsko postupovalo od Dobroslavic, Plesné, Krásného pole a Polomi. Palba byla strašlivá. Moderní zbraně rozbíjely německá postavení, ale také naše domy a stodoly. Nad tím vším ničením létala ruská letadla, aby přímou palbou svých zbraní a bombami pomáhala ničit zuřivě se bránící němce. Země se chvěla pod výbuchy strašlivých min, vzduch se otřásal rachotem bořících se domů a byl naplněn nedýchatelnými mračny prachu,“ popisuje pustkovecká kronika.

Obyvatelé Krásného Pole umírali už před příchodem fronty

Krásné Pole patří k těm ostravským obcím, kde se během osvobozování odehrály velmi tvrdé boje. Už při náletech ještě před příchodem fronty, ve dnech 19. až 20. dubna, bylo tragicky usmrceno celkem deset osob. Místní občané se proto usilovně snažili budovat kryty ať už ve sklepích, v zahradách nebo v blízkém lese. Důkladně se tu opevnili však zejména němečtí vojáci, když „nakopali větších i docela malých zákopů kolem každé cestičky a pěšiny v poli i v lese, takže země byla doslova rozvrtána“.

Německá dělostřelecká baterie v Krásném Poli. Foto: soukromá sbírka Václava Pály

Velká Polom byla pod sovětskou dělostřeleckou palbou již od 12. dubna 1945. Rozhodujícím dnem v boji o obec se stal 26. duben. Kolem desáté hodiny dopoledne začala palba ze směru od Háje a Chabičova, která donutila německé jednotky ustoupit k Dolní Lhotě. Předchozí dva útoky sovětské pěchoty na Velkou Polom byly odraženy, tentokrát rudoarmějci uspěli díky podpoře čs. tankistů. Útok kryla kouřová clona.

Ustupující „frickové“ zničili ve Velké Polomi most

Dobové záznamy udávají: „Kolem poledne československé tanky zaútočily na druhý konec Velké Polomi, kde se němečtí horští myslivci a maďarští honvédi zoufale bránili. Nápor tanků nezastavil ani nový nálet stuk. V poledne, za podpory sovětské pěchoty, tankisté dokončili osvobození celé Velké Polomi. Pokračovali pak v útoku na Dolní Lhotu. Postup byl obtížný, neboť ustupující „frickové“ zničili most. Tanky musely útočit objížďkou v jarním táním rozbředlém terénu, což silně zdržovalo postup“.

Ve Velké Polomi bylo v průběhu osvobozování zničeno 22 a poškozeno 71 domů, škody utrpěly i hospodářské objekty. Padlo 168 rudoarmějců a 12 občanů.

Ve Velké Polomi končil i příběh Zuzany Blahetkové z Bolatic, která si prožila těžké boje o tuto obec ve sklepě a poté prchala až do Velké Polomi. Pro dokumentaristy uvedla: „A ten sedlák z té Velké Polomi nás vzal na ten vůz a ty maminky šly vedle a zavezl nás do Bílovce. Tam byl připravený transport. Nákladní vlak dobytčí, vagony pro dobytek a tím jsme cestovali. A představte si, oni nás zavezli až do České Kamenice. No a tam jsme prostě byli tak dlouho, až vojna skončila.“

Snajpr, snajpr! Vzpomíná legendární československý tankista

Martin Otipka ve své publikaci „Ostravsko-opavská operace 1945 v paměti českých veteránů“, vydané roku 2009, uvádí také autentická svědectví československého tankisty Bedřicha Opočenského.

„Do bojů jsem se opět dostal až v závěru ostravské operace. Přišel za mnou Buršík a řekl mi: ‚Máme málo velitelů, půjdeš do toho znovu‘ Připlácl mi na rameno hvězdičky a stal se ze mě podporučík.

Převzal jsem tank Václava Umlaufa, kterého dostal snajpr v Dolní Lhotě. Naložili nás na Studebaker, který vezl proviant nebo něco takového a jeli jsme. Tady bych se chtěl zmínit o československém opevnění. Musím říct, že jsme ho nijak zvlášť nevnímali. Mezi spoustou německých opěrných bodů se ztrácelo. V paměti mám jen jednu příhodu. Když jsem jel převzít tank po Umlaufovi, tak jsem viděl sověty s kanony 122, jak to řežou do jedné z pevností. Najednou jeden z vojáků vyskočil a křičel: ‚Snajpr, snajpr.‘ Z toho bunkru po nás vystřelil a trefil řidiče do nohy. Ten začal naříkat. Museli jsme se ale z toho místa urychleně dostat, abychom nekoupili ještě nějakou ránu. Já jsem seděl vedle něho. Šlapal jsem mu na plyn a podařilo se nám rychle ujet z prostoru, který ten ostřelovač ovládal. Převzal jsem tank, kde byl řidičem Teofil Vegricht. Říkali jsme mu Bohoušek a byl to zlatý člověk a skvělý řidič. Pokračovali jsme na Čavisov a Klimkovice, kde jsme měli původně zůstat. Ale nakonec bylo všechno jinak a poslali nás do Ostravy.“

Zásah do výtahu továrny: pět mrtvých a mnoho raněných

Kronika obce Poruba popisuje, že dne 26. dubna padaly bomby po celé obci. "V továrně inženýra Blažeje je pět mrtvých a mnoho raněných následkem zásahu do výtahu. Vyhořela usedlost H. Kudelové č. p. 45, výměnek Ol. Švidrnochové č. p. 46, a n a horním konci obce stodola A. Malíka č. p. 14. Lidé konají horečné zabezpečovací práce ve sklepích a krytech. Jen nepatrná část obyvatelstva opouští Porubu směrem na Svinov. Vlaky už nejezdí, elektrické světlo nesvítí. Rudá armáda je už v panském lese mezi Porubou a Krásným Polem."

Zničená německá technika. Foto: Archiv města Ostravy

Ve Stěbořicích na Opavsku Němci rabovali v obcích. Kronika o tom mluví takto: „Druhý den pak dospěla ruská armáda až k ústavu choromyslných, částečně jiný oddíl až k Slavkovu, o který bylo bojováno plné čtyři dny. Zdejší obcí pohybující se fronta německé armády z 25. dubna na 26. dubna posbírala v celém důlním konci až po číslo 6 Jindřicha Nováka a v uličce Jana Kramného všechny vepře, nešetřila přitom ani prasnic, které se připravovaly k zapuštění. Brali všechny vepře nad 20 kilogramů hmotnosti, vše odváželi směrem k Hlavnici. Vzali též dobytek zdejší obce, 27. dubna vzali Rudolfu Czechovi osm kusů jalovic a ze zdejšího velkostatku přes 30 velkých kusů. Na plakátech v obci byli veřejně uváděni němečtí zběhové, které pro výstrahu ostatním zastřelili vlastní kamarádi...“

Osvobozené Kravaře: rozmohly se krádeže a drancování

A jak to vypadalo už na osvobozených územích? Podívejme se do původním německým obyvatelstvem opuštěných Kravař, kde byla dne 26. dubna 1945 založena v domku Josefa Poslušného na náměstí č. 30 Národní rada československá v Kravařích. Kronikář popsal situaci takto:

"Brzy se však ukázalo, že úkolů bude mnohem více. Vyvstala první práce s odklizením mrtvol lidí i zvířat, aby bylo zabráněno nakažlivým chorobám. Též zásobování obyvatelstva, o něž se nikdo dosud nestaral, působilo velikou starost. Dojednána byla proto pravidelná dodávka mléka s místními rolníky pro rodiny s dětmi. Rovněž jednáno bylo s představiteli RA o uvolnění mouky pro pracující a děti. Zajištěny byly též brambory a zásoby uhlí.

Mnozí obyvatelé však neměli bytů, nábytku, kuchařského nádobí a náčiní, šatstva, prádla, poněvadž jim tyto věci byly prchajícími Němci zabaveny, shořely nebo byly za frontových událostí zničeny. Bylo nutno jim tyto věcí přiděliti z opuštěného majetku, zejména též proto, že se rozmohly značné krádeže a drancování."

Němci odešli a ráno přišli Rusové. Dělo postavili do našich vrat

A opět si připomeňme, že obyvatelé obcí na Hlučínsku patřili od roku 1938 do německé říše. Takto vzpomínala na osvobozující boje pro dokumentaristy například Ludgarda Plačková narozená v roce 1929 z Hatě: „Němci odešli, nebyl tu nikdo a brzy ráno přišli Rusové. Vlezli do sklepa, všechno prohledali, jestli u nás není nějaký voják, a zase šli dál. Ti první šli hned dál. Potom přišli další. Měli dělo a to dělo postavili do našich vrat. Tam, jak jsou vrata ze dvora na cestu,“ vzpomínala.

Helena Mertensová narozená v roce 1934 z Borové v Bolaticích měla v době osvobozování jedenáct let: „To vím, že jsem si sedla a dívala jsem se, jak jezdí náklaďáky i koně. Viděla jsem, jak dvě auta vezla ten stalin orgel. Tak se to řekne německy. Jak je to česky? Vypadalo to jako varhany, a tak jsem se ptala, jestli to nejsou varhany z kostela. Byly to kaťuše. Ruští vojáci říkali, že tím budou střílet.“

Ještě čtyři dny a Ostrava bude osvobozená…

V seriálu jsme využili texty ostravských, opavských a hlučínských historiků, archivářů, serverů Moderní dějiny, VHÚ, publikací o Ostravě a řady kronik obcí a měst v kraji.