Nejnovější zprávy: Obrazem: Ve Starých Hamrech soutěžili dřevorubci i kuchtíci gulášů Pět zraněných při vážné nehodě. Řidič bezohledně předjížděl

Cestování

Patriot na cestách: Čína, komunistický kapitalismus nebo kapitalistický komunismus?

Magazín PATRIOT nepíše jen o dění v kraji. Chceme našim čtenářům zprostředkovat i zážitky moravskoslezských patriotů ze světa, dobrodružství ze zajímavých a neobvyklých cest. Dnes si můžete přečíst postřehy Jakuba Unucky, ředitele ostravské firmy Gaben, který se vrátil z pracovní cesty po Číně.

Do Asie jezdím pravidelně už několik let a Čínu jsem navštívil v krátké době podruhé. I přesto této zemi vůbec nerozumím. Naštěstí pro mě jí nerozumí ani kolega, který tam žije už 15 let. Pochopit komunistický kapitalismus nebo kapitalistický komunismus prostě nejde.

Navenek a na první pohled se čínská města nijak neliší od zbytku světa. Stejné obchodní značky, stejné skleněné mrakodrapy, stejný vozový park.

Skoro žádné rudé hvězdy, skoro žádná propagandistická hesla.

Na druhý pohled už ale přeci jen rozdíly uvidíte. Obrovská sídliště, připomínající ostravskou Dubinu nebo spíše pražské Jižní město, se táhnou desítky kilometrů od center měst.

Přes den vypadají normálně. Ale v noci vidíte, že jsou úplně prázdná. Desítky milionů bytů jsou prázdných. A další miliony se stále staví. HDP prostě musí růst, to je stranický úkol. A stavby jsou pro jeho splnění nejrychlejší cestou. Co s byty? Naplníme!

Do roku 2020 má být z venkova do měst přestěhováno přes 400 milionů obyvatel. Pro Evropu šílená představa. Stejně jako třeba aktuálně vyhlášená akce, kdy se do roku 2022 má naučit lyžovat a bruslit 300 milionů Číňanů. Aby si vychutnali zimní olympiádu, která se uskuteční v Pekingu a okolí.

Jak to může fungovat, když naši soudruzi dokázali během 40 let zplundrovat nerozvinutější evropskou průmyslovou zemi a nechali padnout režim při druhé vlně nespokojenosti?

Základem čínského úspěchu je trvalý a viditelný růst životní úrovně pro všechny. Nejchudší venkované mají každý rok o něco více rýže a nejbohatší podnikatelé o nějakou tu jachtu v přístavu více. Všichni se mají každý rok o něco lépe.

A všichni mají telefon s ukousnutým jablkem. Ten je znakem společenské prestiže. A měl ho i generální ředitel firmy Huawei, čtvrtého největšího výrobce telefonů. Když musíš, tak musíš…

Centrální řízení zatím funguje. Všude. Třeba auto si může koupit každý, pokud na to má. Ale registrační značku dostane jen necelých 10% z nich. Polovinu značek přidělí úředníci, polovina se losuje. Ale bez zakoupeného auta se o značku žádat nemůže. Naši protikorupční aktivisté by chrochtali blahem.

Ale i boj proti korupci je v Číně řízen centrálně! Naposledy vydali nařízení, kolik je možné propít na oficiálních stranických akcích na osobu. Ještě chvíli a čínští soudruzi se přiblíží na úroveň úředníků a politiků EU.

Ale pozor! Asie je zvláštní region. Západní svět po válce pomohl Japoncům a ti během pár desítek let ovládli technologicky celý svět. Vzpomínáte na SONY, TOSHIBU či YAMAHU? Pak jsme se smáli Korejcům a dnešek patří SAMSUNGU, HYUNDAI nebo LG. A dnes pokládáme Čínu za největší kopírku světa a dobrovolně tam přenášíme výrobu snad všeho.

Jsem přesvědčen, že za pár let technologickou vládu nad světem převezme právě Čína. Drtivá většina mobilní infrastruktury v západním světě už nese značku HUAWEI a další značky nastupují stejně razantně.

Co mají tyto země společného? Japonci nasávali západní znalosti jako houby a přidali k nim svérázné a účinné výrobní postupy. Korejci vsadili na vysokou úroveň všeobecného i odborného vzdělání a schopnost vzdělaných lidí se prosadit.

Číňané zpočátku zkopírovali, co mohli, ale dnes už staví technologická centra, která dělají vlastní vývoj. Zkrátka technická vzdělanost pojí všechny asijské úspěšné ekonomiky. V tomto snad jediném směru si z nich můžeme vzít příklad, hodný následování.

Méně sociologů a genderových specialistů a více elektrotechniků a programátorů. To je naše jediná šance, jak s Čínou v budoucnu alespoň držet krok.

Ale nejen technologie a politika dělá Čínu Čínou. Měl jsem možnost ochutnat jak pochutiny podávané na galavečeři gubernátora sedmdesátimilionové provincie, tak pouliční jídlo v zapadlých uličkách. A samozřejmě smažené škorpióny a ostatní havěť ve vyhlášené pekingské ulici Wangfujing.

Na rozdíl od Korejců, kteří velmi často zahraniční návštěvy uctívají přípravou rádoby evropské kuchyně, Číňané servírují tradiční domácí pokrmy. A to je dobře.

Aspoň jsme mohli ochutnat opravdu netradiční zpracování některých surovin. A ještě jeden rozdíl oproti Koreji – u stolu chybí pekelné Kimči a tak člověk aspoň cítí chuť jídla, které konzumuje.

Na oficiálních akcích se podávalo menu s mnoha chody. Buď na otáčecím stole, kdy si každý bral, co chtěl, nebo tradičně podávané jedno za druhým.

Obojí má své výhody a nevýhody. Pokud přijedete o hodinu později na večeři s primátorem sedmimilionového města a on má za půl hodiny další program, dá se stihnout desetichodové menu i za půl hodiny. A to včetně mnoha přípitků a proslovů…

A hromada deseti talířů před překladatelkou, která neměla čas se ani napít, stála za to. Protože zvědavost byla větší, než přirozený pud sebezáchovy, vyzkoušel jsem v té rychlosti vše. Naštěstí v našich zásobách nechyběly vizovické žaludeční kapky v množství větším, než malém.

Kulatý otáčecí stůl má taky své kouzlo. Číšníci musí nacpat přes hlavy hostů na malý prostor docela hodně mís a dalších nádob. Pravidelně to končí oblekem v hotelové čistírně. S postupujícím časem a klesající hladinou vína pak stále častěji dochází ke změně hodovního stolu na rytířské kolbiště, kdy nápojové sklenice jsou při otáčení vnitřní části stolu sráženy trčícími lžičkami a naběračkami.

Aspoň se hosté nenudí. Ale i po takové hostině můžete mít hlad, pokud se snažíte dodržovat etiketu a jíst hůlkami. Náš nejmladší člen výpravy se večer musel dojídat párkem z hotelového minibaru. I když párek je možná silné slovo, bylo to růžové a hutné…

A když už jsem u hotelového minibaru, jedna perlička. I přes šestihodinový časový posun jsme přeci jen zatoužili se dívat na probíhající mistroství Evropy. Technicky to nebyl problém, čínská státní televize vyhradila přenosům celý jeden kanál a od rána do večera dávala fotbal a jeho rozbory. Elektronická tužka Jaromíra Bosáka je v čínské verzi opravdu kouzelná.

O půlnoci jsou ale všechny bary v okolí zavřené, takže zbývá si sednout na pokoj a dívat se. A k tomu patří pivo. Bohužel nejsou v okolí žádné večerky ani žádné benzínové pumpy. Naštěstí jsme objevili v pokojích minibar.

Bohužel zamknutý. První pokusy o komunikaci s personálem se ztratily v překladu a někteří jedinci to nevydrželi a za pomoci alternativní techniky se dokázali dostat k vychlazeným plechovkám. Přeci jen jsem nechtěl mít mezistátní ostudu, takže jsem pokračoval ve vyjednávání. A podařilo se.

Po složení kauce stonásobně přesahující hodnotu minibaru přišly pokojské a přinesly nám dva kelímky s instantní nudlovou polévkou. A po dalším přesvědčování i tolik vytoužený klíček k ledničce, kde nebylo nic jiného, než tři plechovky piva a jeden umělohmotný párek.

Na recepcích se podávalo opravdu vše, jednu věc měly a ale všechny společné. Tou byly krevety. Nechyběly nikde a jsou symbolem bohatství. Ať už jedna opravdu velká nebo hodně malých. Hlemýždi byli na rozdíl od evropských zvyklostí vcelku, na rozdíl od čehokoliv, co má kosti.

To se v Číně rozseká na malé kousky včetně kostí. Ke kuřeti nebo kachně se pak přistupuje jako k vánočnímu kaprovi. Aspoň se nehltá a hotelové prádelny mají přísun košil na vyprání. Vrcholem jedné z recepcí byla nakládaná a pečená mořská okurka, což je ta nevábně vypadající věc na chorvatském mořském dně. Ale v Číně to je jedno z nejdražších jídel vůbec. Bez cholesterolu, bez chuti a bez tvaru. Tady přišly mističky s pálivými papričkami vhod.

Docela zvláštní je i konec každého jídla, kdy hostitel vstane, rozloučí se, zatleská a v tu chvíli končí vše. Během několika sekund je ze stolů vše sklizeno a hosté jsou nekompromisně usměrňováni k východům. Kdo nestihl dojíst nebo dopovědět, má smůlu…


Pouliční čínské fast-foody mají své nezaměnitelné kouzlo. Jak chuťové, tak technické. Logistika uspokojení jídelních potřeb desetitisícíců kancelářských úředníků, kteří se v jeden moment vyhrnou na ulici, aby co nejrychleji nabrali oběd do igelitových tašek a kamsi s ním zmizeli, je okouzlující.

Mikroténový sáček navlečený na porcelánovém talíři, coby jednorázová ochrana nádobí před ušpiněním, je kouzelná. Žádné plasty, žádný papír, zkrátka ekologie v čínské praxi…

A každé jídlo musí být čerstvé, neviděl jsem nikoho, kdo by si koupil něco už předem udělaného. I ten meloun se krájí just-in-time. Jako ideální řešení se ukázaly špejle, na kterých je napícháno a smaženo prakticky cokoliv.

Kuřecí srdce, chobotnice, meloun nebo zelenina – vše se smaží v jenom kotlíku a v jednom oleji. Jak „smažič“ pozná, která hrst špejlí patří komu, nevím, ale většinou jsme dostali to, co jsme si vybrali.

Vzhledem k požadované rychlosti výdeje chybí vepřové a hovězí, smaží se mořské plody a kuřecí. A samozřejmě zelenina. Osobně doporučuji nenechávat si posypat jídlo jejich kořením, protože pak chutná všechno jako kari vegeta.

Samostatnou kapitolou je pekingská ulice Wangfujing, kde turisté z celého světa fotí (a někteří i ochutnají) docela atypické suroviny. Škorpióni, kobylky, několikadenní kuřátka nebo neidentifikovatelné mořské věci – vše bylo na špejlích a vše se konzumovalo spíše pro pocit, než pro hlad. Ale vidět vrcholné představitele krajské politické a podnikatelské reprezentace, jak jim z koutků trčí nožičky a křidýlka, je pohled opravdu jedinečný.

Pivo vaří v Číně licenčně, a to je dobře. Jejich vlastní experimenty či výsledky okopírovaných technologií připomínají středověk či ruský kvas. A pokud si člověk nedá pozor, tak do sebe může nalít 10 piv a divit se, že stále žije. Nejprodávanějším pivem je totiž osmistupňové pivo.

Ale vzadu v ledničkách a regálech mají i naši desítku. A protože v čínštině se pivu říká „piťo“, lze se jen domýšlet, který národ je naučil pivo vařit a pít. Dali jsme se do řeči s chlapíkem, která žil ve městě, kde Češi postavili pivovar v roce 1903 a kde až do války byl český konzulát. Takže je to jasné.

Podobné to je s vínem. Překvapila nás kvalita a výborná chuť místního vína z provincie HEBEI, které si v ničem nezadalo s francouzskými víny. Není divu, protože podnebí je podobné jihu Francie a vinice byly přivezeny přímo z jihu Evropy.

A samostatnou kapitolou je kořalka. Je čirá, jako naše destiláty. Ale na rozdíl od našeho ovoce, Číňané pálí proso a rýži. Kdo nepil, neuvěří, že se něco podobného dá pozřít. A je úplně jedno, jestli stojí láhev 20 Kč nebo 20 000 Kč. Sortiment pálenek je výrazně menší než u nás, ve většině obchodů najdete prakticky jen různé variace na jedno prosové téma.

Zvláštností je, že při oficiálních příležitostech se nalévá jen jedna značka prosovice s názvem MAOTAI. Jde o státní likérku, která vyrábí dle několik set let starého receptu. Ale i tak máte co dělat, pokud se láhev jen otevře. A stejná chuť na patře vás samozřejmě čeká i ráno, jen co se probudíte. Poté, co jsme jednu láhev vypili před sledováním fotbalu s Chorvatskem, taky chápu, proč Evropani překládají název tohoto utrejchu jako Maova pomsta…

Tělo si na odlišnou stravu velmi rychle zvyká a tak jsme k pivu přikusovali chobotnice a na snídani se cpali pikantními nudlemi. Žádný problém. Čínské stolování, stejně jako ostatní asijské, má pro nás kromě atypických chutí, barev a provedení, jedno zásadní poselství. Absenci příloh. Žádné energetické sacharidové bomby v podobě brambor, chleba nebo jiných plnidel. Trocha rýže nebo rýžových nudlí.

A teplá polévka nakonec. Ať se tuky z jídla lépe a rychleji rozpouští. Z toho bychom si měli vzít příklad. Tlustého Číňana jsem viděl jen jednoho.

Nejsilnější dojem mám samozřejmě z návštěvy Velké čínské zdi. Ale o ní už bylo napsáno tolik, že se omezím na konstatování, že je opravdu velká. Stejně jako celá Čína.