Pavilonek znovu žije. Ukrajinská rodina tu vaří národní jídla

Lidé si ten malý, ale výrazný domeček poblíž příborského nádraží pamatují jako trafiku. Jenže ta zavřela a do oprav a nového provozování se nikomu dlouho nechtělo.

Teď tady voní pirohy s bramborami, čebureky, boršč, pelmeně, kvas — to všechno si můžete vychutnat v bufetu Pavilonek. Hospodaří tu ukrajinské sestry Galina a Maria, které po začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu přijely do Česka a později se rozhodly vytvořit si tady své malé království rodinných chutí. Tak vznikl nápad otevřít ukrajinský bufet — místo, kde si každý Čech může vyzkoušet pravou ukrajinskou kuchyni.

S nápadem šly ženy za Ivo Saniterem — mužem, který od samého začátku jejich pobytu v Česku pomohl rodině s bydlením a podporoval je v nejtěžších chvílích. On sám z vlastní zkušenosti ví, jaké to je žít mimo domov, v jiné zemi. Za socialismu emigroval, dlouho žil v Rakousku a později se vrátil domů.

„Já sám jsem utekl před komunisty v roce 1968. Celý život mám negativní postoj k Rusům a ke všemu, co udělali po druhé světové válce,“ vzpomíná Ivo Saniter.

Když se Galina a Maria obrátily na něj s nápadem otevřít bufet, okamžitě souhlasil. Pavilonek koupil, nechal jej opravit a teď zde ožívá kouzlo ukrajinské kuchyně.

Galina (vlevo) a Maria. Foto: Vladimír Pryček

„Pavilonek tvoří dva domečky, které kdysi patřily panu Helmanovi. Začal zde pracovat v roce 1922. Jak staré tyto budovy jsou, přesně nevím. Pravděpodobně byly postaveny někdy těsně před rokem 1922. Nejprve zde otevřel papírnictví, ale to v tomto místě moc neprosperovalo. Tak přidal sladkosti — začal prodávat čokoládu, bonbóny a nějaké papírenské zboží. Postupně pak přidal prodej tabáku. A od té doby toto místo zůstalo trafikou až do nedávné doby, kdy majitelé odešli do důchodu a zavřeli ji,“ vypráví Ivo Saniter.

Jedna ze sester, Galina Shtefura, vzpomíná na jejich první rozhovor ohledně otevření bufetu: „Přišla jsem za panem Saniterem a říkám: ‚Já bych tam něco udělala. Například bufet s ukrajinskou kuchyní. Aby Češi mohli ochutnat naše pokrmy. Hodně jsem pracovala s Čechy a hodně z nich mi říkalo: ‚Chtěli bychom ochutnat vaše jídlo.‘

O pravý ukrajinský boršč je v Pavilonku velký zájem. Foto: Vladimír Pryček

Díky úsilí celé rodiny byly prostory opraveny a vyzdobeny vlastníma rukama, hodně pomáhal i Ivo Saniter. Ukrajinky přiznávají — bez jeho podpory by se sotva odvážily udělat první krok. „Pomohl nám finančně na začátku, ale ty peníze mu vrátíme,“ říká Galina, „Nebere od nás nic, žádný úrok. Říká, že je rád, že jsme otevřely, že lidé mohou ochutnat naše jídlo, naši kuchyni.“

Pak Galina a Maria začaly vyřizovat všechna povolení na úřadech. V této fázi se objevily pochybnosti, někdy i zoufalství. „Když jsme vyřizovaly dokumenty, říkali mi: ‚Ty jsi z Ukrajiny, tak ti to nepůjde.‘ A to nebylo pravda,“ vzpomíná Galina. „Občas jsem se cítila rezignovaně, myslela jsem si, že to všechno nezvládnu. Morálně i fyzicky to pro mě bylo těžké. A ještě jsem si myslela: ‚Mám dcerku, bude jí pět let, nebudu na ni mít čas.‘ Ale manžel i sestra mě podporovali. Sestra mi říkala: ‚Co to, jsme spolu, ty hlava, já ruce — všechno bude dobré.‘ A teď to opravdu tak funguje.“

Otevření bufetu Pavilonek proběhlo na jaře tohoto roku. Místní byli překvapeni sortimentem a chutí, které Ukrajinky nabídly. Každá chuť, každá vůně měla svůj příběh. A Češi, kteří do bufetu vstoupili poprvé, se rychle stali stálými hosty.

Foto: Vladimír Pryček

Galina vzpomíná na den otevření: „Když jsme otevřely, v naší vitríně nahoře byly čebureky, dole pirohy s bramborami. A Češi se ptali: ‚Co to je? Odkud jsou ty recepty?‘ A my vždy říkáme: Ano, je to ukrajinský bufet, ukrajinské bistro. Čebureky a pirohy jsou u nás nejoblíbenější. Všechny se prodají, musíme je péct dvakrát až třikrát denně."

Hodně se provádá také pravý ukrajinský kvas. Za týden i sto litrů. "Zatím se nestalo, že by někomu nechutnal," usmívají se ukrajinské sestry.

Ivo Saniter. Foto: Olesya Hnatyuk

Galina ovládá češtinu natolik, že místní často hned nepoznají, že je Ukrajinka. Ale nebylo to vždy tak. Vzpomíná na situaci, která jí zůstala navždy v paměti: „Když se s nikým nedokážeš domluvit, tak… no, jsi prostě nikdo. A byla situace, i v autobuse — chtěla jsem říct, kam bych chtěla jet, ale nemohla jsem se správně vyjádřit. A řidič řekl: ‚Když nemůžeš mluvit česky, vystup z autobusu.‘ No, já vystoupila. Naštvala jsem se na sebe, myslela jsem si: ‚Jak to, že nemůžu? Můžu!‘ A pak jsem si slíbila, že se naučím jazyk. A teď, i když někdo říká, že mi nerozumí, prostě odpovím: ‚Možná neslyšíte? Možná byste měli k lékaři?‘“ směje se Galina.

Teď už s úsměvem vzpomíná na ten den, který se stal pro ni motivací dokonale se naučit češtinu a už nikdy mlčet. Ukrajinské sestry si získaly místní svou jednoduchou kuchyní, upřímností a teplem. Dnes si v bufetu Pavilonek můžete dát i pizzu nebo hot-dog, ale v ukrajinské interpretaci, podle rodinných receptů. Zákazníci oceňují, že je hodně jiný, než jaké jsou zvyklí, ten uukrajinský obsahuje bílé zelí, speciální sos, sušenou cibuli...

Sestry dlouho váhaly, zda do menu přidat boršč a pelmeně: s těmito pokrmy je hodně práce a nebylo jasné, zda budou hostům chutnat. Ale teď jsou to opravdové hity.

„Lidé nakupují hodně, i s sebou. I když večer už nic nezbude, říkáme: ‚Boršč došel.‘ Děláme ho dvakrát denně. A lidé říkají: ‚Bože, už se těším na ráno, až přijdu ochutnat váš boršč.‘ Říkám: ‚Dobře, ráno vás čekáme.‘ O ani si pro něj ráno v osm přijdou.“

I když se sestrám v Česku daří, Galina a Maria stále myslí na domov. Jsou vděčné Česku za podporu, ale sní o návratu na Ukrajinu. „Doma je úplně jinak. Doma jsou jiní lidé, rodina. Vždycky se chce domů. Nevím, kdo má jaké plány, ale já mám plán vrátit se na Ukrajinu.“