Polévkový král! Jak Roman Frenko vyrobil dvě miliardy instantních polévek

Dovedete si představit dvě miliardy polévek? Tolik jich za 25 let vyrobil Roman Frenko – nejdříve ve svém podniku ve Frýdku-Místku, poslední dva roky pak v nové hale s nejmodernější evropskou linkou v Rychvaldu.

Jak začínal syn Slovenky a Maďara v rodině se šesti dětmi, která podle jeho slov musela žít dost skromně? Dnes v jeho firmě Altin JM Group působí deset jeho příbuzných – je to snad pozůstatek výchovy ve velké rodině?

„Já i mých pět sester jsme se už narodili v Ostravě. Rodiče sem přišli za prací. Myslím si, že jsme byli vychovávaní tak, abychom nebyli sobci. Naučili jsme se o všechno dělit a řekl bych, že to tak děláme pořád,” říká Roman Frenko.

Letos oslavíte pětadvacet let výroby polévek – kolik jste jich za tu dobu vyexpedovali?

Přes dvě miliardy.

To je dost. Jak jste se vlastně k tomuto byznysu dostal?

Pracoval jsem ve firmě, která vlastnila všechny obchody typu Budoucnost. Zde jsem se vypracoval až na šéfa nákupu. No a tehdy za mnou přišel jeden Vietnamec, abych do našich prodejen přijal jeho polévky. Mě napadlo, že bych se rád jel podívat do Vietnamu, kde se ty polévky vyrábějí, že se to chci naučit, a pak třeba založit firmu. Ale on se dlouho neozval a já si říkal, že to byly jen plané řeči.

A vy jste to myslel vážně?

Zajímalo mě to, protože ty polévky byly levné, celkem dobré a zároveň tady s nimi nebyl ještě takový boom. I když už jsem viděl, že zájem roste. Nakonec jsem ten nápad ale vypustil z hlavy. Za čtyři nebo pět měsíců přišel zase ten Vietnamec a říká, že zařídí vízum a jedeme do Vietnamu. A do Vietnamu jsme skutečně dojeli a podíval jsem se do firmy, která do Česka nedovážela. Chtěl jsem, aby byla ochotná mi vše ukázat a prodat své know-how, linku a pomoct mi se začátkem.

A ta firma byla ochotná?

Ano, naštěstí byla. Vietnamec, který v Česku žil a jel tam se mnou – jmenoval se Miloš – to všechno domluvil tak, jak jsem chtěl.

Který to byl rok?

1999.

To musela přece být docela nákladná investice, ne? Chtěly se o tom tehdy banky bavit?

Nechtěly, protože jsem neměl žádnou historii. Ale měl jsem spoustu dobrých kamarádů, kteří mi věřili a půjčili mi.

Kdy jste začal vyrábět?

V roce 2000 ve Frýdku-Místku.

Byla to úplně nová věc, jaké byly začátky?

Hrozné. Víte, že máte půjčené peníze a několik tun výrobků furt vyhazujete, protože to pořád není ono.

Čím to bylo? Co se nedařilo?

Trvalo, než jsme seřídili technologii. Máme jiné ingredience – naše mouka je jiná než ve Vietnamu. Museli jsme všechno nastavit úplně jinak. Bylo to složité. Byl jsem neznalý…

Foto: Mára Dušek

Spálil jste se?

Finančně to hodně bolelo a dlouho se to táhlo. Třeba měsíc a půl jsme všechno vyhazovali. Nakupovali jsme dobré suroviny, a pak ještě museli platit za jejich likvidaci. Bylo to hodně náročné.

Bylo to tak vážné, že jste zvažoval ukončení projektu?

Ne, nebylo. I když mě spousta lidí odrazovala, tak jsem pořád věřil, že to dotáhnu.

Dá se říct, že od chvíle, kdy se to konečně povedlo, a začal jste vyrábět, šla firma strmě nahoru?

Hned ne. Protože tu pořád byli dovozci, kteří byli velmi zdatní obchodníci, ale byli i levnější. Polévky se často prodávaly za výrobní náklady, byly levné. Trvalo mi rok, než jsem se na trhu chytil. Byl to rok trápení. Pořád jsem ale věřil, že to půjde.

Jak jste v prvním roce začínali? Pod jakou značkou jste vyráběli? Jaký byl první řetězec, do kterého jste se dostali?

Začali jsme pod naší značkou Vitamax dodávat do večerek a nezávislých obchodů. Tehdy jich tu bylo hodně, dneska už je to jinak. Pak jsem se spojil s jedním člověkem v Brně, který prodával hodně dovážených polévek i do řetězců. Nabídl jsem mu svoje zboží a to byl velký krok.

Takže jste začal dodávat zprostředkovateli?

Ano, a on prodával mnohem víc, takže se moje situace trochu zlepšila, což mě podrželo. Potom jsem postupně pokračoval.

Vím, že dodáváte snad do všech obchodních řetězců. To přece musí být hodně složité, dostat se do Lidlu, Kauflandu, do zahraničí, splnit všechny normy.

Je to poměrně složité. Vietnamci asi v roce 2012 postavili linku v Karlových Varech, pak mi ji chtěli prodat, protože už jsem byl ve velmi silné pozici na trhu. V řetězcích to funguje následovně. Zapomeňte na jakékoli vazby, vztahy. Buď budete nejlepší a máte cenu, anebo nemáte šanci. Nic jiného tam neexistuje.

Co vám nejvíce pomohlo?

Důležité bylo to, že jsme postupně získali asi po deseti letech certifikát nejvyšší úrovně. Kdo nemá tento certifikát, nemůže do velkých řetězců dodávat. Musíte mít minimálně sedmdesát pět bodů ze sta, abyste mohl dodávat. Když máte devadesát bodů, dostanete certifikát nejvyšší úrovně. Nám se to podařilo udělat hned na první dobrou. To všichni, i auditoři koukali. Když odjížděli, tak mě trochu polekali, když říkali, že jsem nastavil tak vysokou laťku, že to příští rok asi neobhájím, ale ať se spokojím s tím, že jsem odvedl fakt dobrou práci. My jsme to ale od té doby pokaždé obhájili.

Co se tam kontroluje?

Když koukneme na obal, zadáme si daný kód, tak nám pak vyjede celý rodokmen polévky: kde bylo vypěstované zrno, odkud k nám přijelo, jaký řidič ji dovezl, známe i jméno řidiče i s SPZ auta, kdo byl na směně, když se polívka balila, informace o mouce, oleji, kartonu, o všem… Všechno dokážeme doložit. O polévce musíte vědět všechno. Kdyby se něco stalo, tak vím, kde se každá jednotlivá polévka nachází, dokážu ji stáhnout zpět. A to bylo hodně náročné. Málo lidí se s tím umělo popasovat.

To byl krok k tomu nejvyššímu certifikátu?

Ano. Jako první jsme dostali 94 bodů, naposledy snad 98. Auditoři z nás pak omdlívali, protože jsme si různé suroviny dováželi od různých dodavatelů. Jeden z řetězců jednou vyhlásil, že pro něj budou dodávat pouze firmy s nejvyšší certifikací.

Foto: Mára Dušek

Dá se dneska říct, že jste největší výrobce těchto polévek v Česku?

Jediný a největší výrobce.

A v Evropě?

V Evropě nejsem největší, ve východním bloku takové firmy jsou. Ale myslím si, že jsem byl první, kdo s tím na východě začal.

Co říkáte na to, když někdo ohrnuje nos nad „čínskou” polévkou? Jíte je vy nebo vaše děti?

Ano, je tam sůl jako hlavní složka, ale my umíme dělat polévky z přírodních surovin, ne z chemických. Pokud děláme sýrovou polévku, opravdu tam je sýr. Pak jsou tady ale řetězce, které chtějí levné polévky, které ale nejsou vyrobeny z kvalitních surovin. Třeba Lidl je parádní pro spotřebitele, ale tvrdý k nám výrobcům, protože nikdy neuhne z kvality. My děláme polévky bez přidaného glutamátu. Udělali jsme test: vyrobili jsme dvě stě polévek, pozvali jsme lidi, kteří brojí proti glutamátu, a dali jsme jim vyzkoušet dvě různé polévky, ať je ohodnotí. Oni nevěděli, která je která. Z těch dvě stě lidí byli čtyři, kteří si vybrali tu bez glutamátu. Zbytek chtěli naši klasickou polévku.

Vy sám si dáváte někdy vaše polévky?

Samozřejmě. Několikrát každý den se u nás dělá degustace – jestli jsou nudle al dente a podobně.

Dokáže z hlavy říct, kolik druhů polévek dnes děláte?

To je těžké říct, protože jen kuřecích polévek máme přes dvacet druhů – pikantnější, slepičí, pro polský trh, a mnohé další. Dneska máme možná dvě stě druhů. Základní jsou ale kuřecí, ty jsou celosvětově nejprodávanější a nejoblíbenější, pak hovězí, kari, thajské kuře, zeleninová, vepřová, na posledním místě v prodejnosti dlouhodobě jsou kachna, kreveta a houba.

Jak se vyvíjí chutě a zájem spotřebitelů? Jaké jsou trendy posledních let?

Jak říkám, nejoblíbenější je kuřecí, tam je to pořád stejné. Kdybych měl deset polívek, tak z nich se prodá třicet procent kuřecích. A sedmdesát procent se rozdělí mezi devět dalších druhů.

Jaký byl loňský rok a jaký plánujete letos?

Loni jsem cílil na to, že překonám sedm set milionů, ale to se nestalo. Doufám, že v tomto roce se mi to podaří. Byl by to největší obrat v historii.

V Rychvaldu, kde si nyní povídáme, jste vybudoval moderní výrobní halu, jak dlouho je v provozu?

Dva roky.

Ví se o vás, že dáváte práci široké rodině, kolik příbuzných tu máte?

Pracuji tady já, moje žena, syn, dcera, snacha a pak další příbuzní, třeba švagrové, takže dohromady je nás tady asi deset lidí z jedné velké rodiny.

Foto: Mára Dušek

Někteří podnikatelé by možná řekli, že to nedělá dobrotu. Vy to ale máte vyzkoušené. Dělá to dobrotu?

Dělá. Pokud k tomu řemeslu mají vztah, tak kdo jiný než ti nejbližší, třeba dcera a syn, by tady měli pracovat. A oni k tomu vztah mají.

Kolem vaší továrny jsou vysoké ploty s ostnatými dráty. Proč tomu tak je?

Protože zaměstnáváme odsouzené z nedalekých Heřmanic. Věznice Heřmanice je od nás přesně čtyři a půl kilometru. Někdy říkám, že tam máme firemní ubytovnu.

Kolik odsouzených zaměstnáváte?

Kolem šedesáti.

Obecně se o vězních říká, že moc nechtějí pracovat, že je těžké je přinutit. Daří se vám s nimi spolupracovat a dávat jim práci, za kterou jsou rádi?

Myslím, že ano. Možná byste se měl zeptat jich. Myslím si ale, že to je vidět i na výsledcích. Jejich práce je dobrovolná, nemuseli by sem chodit. Oni u nás ale pracují rádi, nemáme fluktuaci, nejsou s nimi problémy. I ostatní zaměstnanci se s nimi naučili vycházet.

Pokud vím, pracují u vás odsouzení lidé i k delším trestům, třeba na osm let. Musí tu s nimi být i strážci?

Ano, jsou tu. Sedí ve speciální monitorovací místnosti a mají celý provoz pod dohledem.

Je pro vás výhodnější zaměstnávat vězně než klasické zaměstnance?

Rozhodně je to ekonomicky výhodnější. Pak ale záleží na tom, jak se na to člověk podívá. Pokud bude odsouzený dělat neplechu, nebude dobře pracovat, tak to výhodnější není. Dívejme se na to tak, že obecně chceme, aby bylo co nejméně odsouzených, protože chceme, aby lidé normálně pracovali, abychom je neplatili my, ale taky chceme, aby měli šanci se po propuštění zařadit zpět do pracovního procesu. Já tu mám kluky, kteří v životě nepracovali, a naučili se to. Myslím tedy, že je to dobře i pro společnost.

Zaujalo mě, že skoro celá výroba je řízena automaticky, linka si nabírá mouku, namáčí ji, tvaruje hmotu a spéká z ní těstovinu, nakládá do kelímků nebo balí do sáčků. Na konci linky jsou ale desítky lidí, kteří balí zboží do krabic a starají se o další činnosti. Uvažujete o další automatizaci?

Investujeme do automatizace, protože víme, jaký je problém sehnat dostatek pracovníků. Ale zároveň nepropustíme lidi, kteří už u nás pracují, protože jsme podepsali smlouvu s jednou japonskou firmou, a budeme výrobu rozšiřovat. Zhruba v březnu, v dubnu bychom měli rozjet druhou směnu.

Kam se polévky od vás exportují?

Jak už jsem vám řekl, máme certifikát na nejvyšší úrovni. Lidl, Kauf­land jsou německé obchodní řetězce, Tesco zase anglické a tak dále. Nicméně oni nás do jejich řetězců na západ nepustí, pořád nás berou jako východní blok. Dodáváme ale do českého, slovenského, polského, rumunského, bulharského, litevského Lidlu – prostě působíme ve východním bloku. I když se kvalitou i cenou dokážeme prosadit, na západ nás prostě pustit nechtějí.

I když byste držel kvalitu a byl třeba levnější než jejich výrobci, tak to prostě nejde?

Přesně tak, nejde to. Ale my se tam dostáváme přes německé firmy a vyvážíme do Španělska, Francie, Německa, Rakousku, na Kubu, do Venezuely. Dokonce se nám jednou podařilo vyvézt polívky do Číny.

Fakt? České polévky do země čínských polévek?

Ano. Bral jsem to ale jako kuriozitu. Věděl jsem, že to nemůže dlouhodobě fungovat, ale nakonec se tam prodalo asi dvě stě tisíc kusů.

Foto: Mára Dušek