Společnost
21/02/2022 Jaroslav Baďura

Pomáhat je stále těžší. Už psa prostě nechci, postarejte se, říkají majitelé

​Není dne, aby neřešily problém s nějakým bezprizorním, nemocným, ztraceným nebo týraným psem, přemnoženými koťaty, s lidskou nenávistí ke zvířatům.

Dobrovolnice Moravskoslezského spolku na ochranu zvířat Barbora Tocauerová (BT) a Veronika Daňková (VD) si ale nestěžují, stále totiž zažívají i mnoho případů s dobrým koncem.

Jaká je historie spolku?
BT: Spolek byl založen v roce 1991. Vše se točilo okolo doktora Snášela, což je veterinář, který spolek založil. Okolo něj se utvořila skupina lidí, kterým nebyli psi ani ostatní zvířata lhostejná, postupně to rostlo, až do doby, než jsme se tam dostaly i my s Veronikou.

Jak jste se připojily
BT: Dozvěděla jsem se, že existují organizace, které se právě tímto tématem zabývají a na internetu jsem našla jeden spolek v Čechách. Snažila jsem se ale dohledat i něco tady u nás a vyskočil na mě právě tento spolek. Rozhodla jsem se je kontaktovat a bylo to. Pak už to šlo jedno s druhým.

Jak dlouho už u spolku jste?
VD: Já jsem ve spolku od roku 2013 a Bára tam už v té době byla, to znamená, že to bude určitě více než deset let.

Kolik takových dobrovolníků, jako vy dvě, ve spolku pomáhá?
BT: V databázi je dobrovolníků samozřejmě víc, ale těmi hlavními jsme my dvě s Veronikou a kolegyně z Ostravy. Pak jsou samozřejmě další dobrovolníci, se kterými je to ale občas složité. Jednou můžou, poté se několikrát omluví a podobně.

Jaká je hlavní náplň spolku? Co děláte nejčastěji?
VD: Zachraňujeme zvířata. Sháníme peníze na veterinu, hledáme jim nové domovy, propagujeme adopce, kastrace… BT: Takové to gró je komunikovat s lidmi, kteří nás kontaktují ohledně toho, že už své zvíře nechtějí. Většinou jsou to důvody jako nechtěné dědictví, alergie, narození dětí a tak dále.

Vy asi tyto výmluvy asi neberete moc vážně…
BT: Vůbec. S těmito výmluvami přichází každý druhý člověk. VD: Lidé si hledají tyto důvody, aby odlehčili svému svědomí a obhájili si tak, proč se nemohou postarat o psa jejich babičky.

Než najdou nové páníčky, čekají psi nejčastěji u pěstounů. Tak jako tito tři. Foto: Vladimír Pryček

Jsou to nejčastější telefonáty, se kterými se potýkáte?
BT: Určitě ano. VD: Nejčastěji nás kontaktují přes Facebook a poté telefonem. BT: U nás jsou tedy psi hlavně od majitelů. My jako spolek nemáme status útulku a tím pádem nemůžeme přijímat nalezence. Druhou skupinou zvířat jsou pak ta, kdy nám lidé píší ohledně případů, kde je podle nich něco špatně. My se na takové místo jedeme podívat a pokud je situace opravdu špatná, tak se snažíme s majitelem domluvit. Když to není možné, tak voláme veterinární správu, se kterou máme dobré vztahy. Když se nám podaří s majitelem domluvit, tak si zvíře okamžitě odvážíme. Nejdříve jej vezeme na veterinu, kde je potřeba jej odčervit a odblešit. Na veterině zůstane minimálně týden, kde ho také vykastrují, naočkují a očipují. Odtud pak zvíře putuje k pěstounům a tam čeká na nový domov. Občas si ale tímto způsobem vyřizují účty naštvaní sousedi.

U této práce jste už skoro deset let. Můžete říct, zda se za tu dobu nějak zlepšilo chování lidí ke zvířatům?
VD: Lidé si spíše více všímají svého okolí. Nejsou lhostejní. Zároveň už máme poměrně vybudovanou reputaci a lidé nás více znají. Tím pádem se na nás i více obracejí. Více se ptají, zda se u konkrétních případů jedná o týrání, jak by měli postupovat a podobně. Ale jinak co se týče obecně chování ke zvířatům, tak je to stále stejné. BT: Hlavně bych řekla, že je pro majitele stále snazší se nějakého zvířete zbavit. Bez mrknutí oka. Pokud po několika letech pes začne být na obtíž, více štěká či cokoliv jiného, tak nemají žádný problém s tím, dát ho pryč.

Jak se vám daří získávat peníze? Vše musí být přece velmi drahé?
BT: Náš roční obrat jsou dva miliony, je náročné na vše potřebné sehnat peníze.

A to vše jsou peníze od dárců?
BT: Většinou ano. VD: Jsou tam zahrnuty také prodejní aukce a řada dalších akcí, které sami pořádáme nebo se jich účastníme.

Nemáte strach, že lidé teď budou ještě více řešit zdražení energií a všeho a budou mít méně peněz na to, pomáhat?
BT: Určitě ano. VD: Lidé už šetří. Spousta z nich se během pandemie dostala do finančních potíží a ubylo nám trvalých příkazů. Na akce také chodí méně lidí a méně se utrácí. Je to poznat. BT: Je to ale špatné i pro nás. V tuhle dobu totiž zdražují také veterináři. Jedna z veterin, které využíváme, nám teď dokonce řekla, že u nich už nemáme takový obrat, jaký jsme mívali, takže nám zdraží. Nechápu, co by si na nás ještě chtěli víc vzít. Jsme dobrovolníci, nejsme profesionálové a nikdo nás za nic neplatí. Ze začátku se jim velmi líbilo, co děláme, ale když jsme chtěli, aby s námi někdo jezdil na výjezdy a mohli jsme tak očkovat bezdomovecké psy přímo v terénu, tak jeli dvakrát a potřetí už po nás chtěli proplatit svůj čas. Za výjezd. My to ale také děláme nezištně. Nikdo nám neplatí náš čas, benzín…

Co s tím?
BT: Chceme na všechny apelovat, aby byli zodpovědní. Pokud si chtějí pořídit nějaké zvíře, tak by si to měli předtím opravdu pořádně rozmyslet. Je to závazek na příštích patnáct let. Kdykoliv zvíře onemocní, tak je to velmi finančně náročné. Když přijdou o bydlení, kam se zvířetem půjdou? Nechají si zvíře, pokud se jim narodí dítě, které časem plánují? Je opravdu třeba klást si tyto otázky a zjistit, zda tyto situace člověk zvládne.

Můžete uvést nějaký příklad?
BT: Nedávno jsme se setkali s případem mladých lidí, kteří normálně pracovali a přes inzerát si pořídili štěně. Jednalo se o jorkšírského teriéra kříženého s jackem russellem. Koupili si ho za dva a půl tisíce bez jakékoliv kupní smlouvy. Byli rádi, že mají levné štěňátko, ale postupem času začalo zvíře zvracet, nejedlo a bylo celkově nemocné. Spoustu peněz tedy nechali na veterině za vyšetření, která nic nezjistila a po měsíci se fenečka opravdu ztrácela před očima. Ze zoufalství nás kontaktovali, zda bychom se jí mohli ujmout a postarat se jí o další léčení a veterinu. Souhlasili jsme, ale pod podmínkou, že nám pejska darují. Nejsme tady od toho, abychom lidem léčili jejich psy. Toto děláme pouze u starých lidí, kteří na veterinu opravdu nemají, ale o pejsky se starají krásně. Štěně jsme si tedy převzali, nechali jsme mi udělat vyšetření a zjistilo se, že má vadný jícen, kvůli tomu se tedy jídlo nedostalo až do žaludku. Umírala de facto hlady a žízní. Pan doktor nám říkal, že to má štěňátko asi spočítané, ale navrhl experimentální operaci, kde to bylo buď anebo. Šli jsme do toho, vypadalo to dobře, operace se povedla, fenka se týden držela, ale zničeho nic se opět zhoršila. Nechali ji tedy utratit.

Abychom neskončili tak smutně, daří se vám zachráněné pejsky dostávat zpět do domácností lidí?
BT: Pokud se jedná o štěňata, tak je to úspěšnější. U starších pejsků pak záleží na příběhu. VD: Před dvěma roky k nám přišla labradorka Daisy, která v té době mohla mít tak osm až deset let. Celou dobu byla u pěstounky, už to vypadalo, že tam dožije a když jsme ji poté nabídli lidem, tak jsme pomalu nestíhali zvedat telefony. A to se opravdu jednalo o velmi starého psa. Nyní se má královsky, její majitelé jsou nadšení a takové příběhy nás vždy těší. Bez toho bychom to asi ani dělat nemohly.

Sdílejte článek