Pořád věřím, že David bude zase zdravý

Jen těžko uvěřitelná energie žene kupředu Miloše Svobodu z Ostravy. To, co v posledních letech prožívá, by asi každý neunesl. On si ale nestěžuje a ještě pomáhá jiným...

Kde začít? Možná v roce 2006, kdy se manželé Svobodovi rozhodli vzít si do pěstounské péče malé dítě. Měli už dvě větší dcery a chtěli se ještě postarat o chlapce.

„Absolvovali jsme povinné školení a pak nám ukázali nádherného chlapečka, Davida. Měl tehdy dva a půl roku, několikrát jsme s ním byli na vycházce a na Mikuláše jsme jej dostali domů,“ vzpomíná Miloš Svoboda.

Miloš Svoboda s Davidem. Foto: Magazín PATRIOT – Adolf Horsinka

Když popisuje první slova malého Davida, má v očích slzy. „On se tehdy strašně moc rychle rozmluvil, brebentil v jednom kuse. Naše dcery ukázaly na mě a ptaly se ho: Kdo je to? Pán. Ne, to je tati, řekly mu. Tak odpověděl: To je pantati.“

Bolavé vzpomínky na první slova malého Davida jsou proto tak vzácné, neboť se vzápětí přihodilo něco, co navždy změnilo život celé rodiny.

„David jel s manželkou k jejím rodičům na oslavu narozenin, byly mu tehdy tři roky. Volala mi dcera: Tati, David se utopil v bazénu.“ Miloš Svoboda si nepamatuje, jak tehdy projel Ostravu, aby byl co nejdříve u Davida. „Vím jen jediné, od té chvíle se mi převrátil celý život.“

Miloš Svoboda s Davidem. Foto: Magazín PATRIOT – Adolf Horsinka

David se topil, ale přežil. „Dva měsíce jsme spolu byli v nemocnici, lékaři byli úžasní, dokázali jej zachránit. Jenže už nic nebylo jako dřív, David je od té doby v takzvaném vigilním komatu, diagnostikovali mu apalický syndrom, fungují mu jen základní životní funkce.“

Miloš Svoboda ani na okamžik nezaváhal, zda Davida dát do ústavu, nebo se o něj postarat. „Vůbec jsem o tom neuvažoval, ani na vteřinu. Jenže jsem nevěděl, co dál,“ říká Miloš Svoboda. „Jen si to představte, po dvou měsících vás vystrčí z nemocnice a vy stojíte s dítětem v náručí na chodníku a vůbec netušíte, co si máte dále počít. Jak se postarat o Davida, jak uživit rodinu, jak mu pomoci.“

Miloš Svoboda se tehdy rozhodl, že navrátí Davida zpátky do života, že udělá všechno pro to, aby byl zase zdravý. „Nikdo na světě neví, jak vlastně mozek v těchto případech funguje, v Anglii se probral člověk po pětadvaceti letech, řekl, že vše vnímal, cítil, jen nemohl reagovat.“

Pokroky přicházejí pomalu, ale Miloš Svoboda je šťastný. „Davida mohu nakrmit, vybojoval jsem, aby mu nedávali stravu sondou do žaludku, on dokáže polykat. Dokáže se zasmát, kdy děláme blbosti, jen zatím nemluví, nepodívá se na nějaký konkrétní bod, on to všechno nějak přehlíží. Ale když jej obejmu, poznám, že je mu dobře, že je spokojený. Také nemá zatuhlé svaly a klouby jako řada podobně postižených lidí – denně totiž mnoho hodin cvičí.“

Miloš Svoboda s Davidem. Foto: Magazín PATRIOT – Adolf Horsinka

Právě v pohybu vidí Miloš Svoboda velkou naději. „Jeden neurolog mi krátce po propuštění z nemocnice řekl, ať si zvykám, že lepší už to nebude. Na nic takového si já ale zvykat nehodlám,“ říká Svoboda, který je poslední tři roky na Davida sám, s manželkou se totiž rozešel.

„Já vím, v naprosté většině případů, kdy rodina nezůstane pohromadě, to bývá tak, že chlapi jsou slabí, tu situaci nezvládnou a odchází. U nás to bylo jinak.“ V posledních třech letech nebyl jediný den, kdy by byl bez Davida. „Já nechci a ani nemůžu být bez něho.“

Miloš Svoboda už vyzkoušel s Davidem řadu terapií, včetně kmenových buněk, nejrůznějších kosmických metod, na prvním místě je ale rehabilitace a cvičení. „Pojišťovny vám proplatí nanejvýše hodinu denně, což je strašně málo. Naprosto nutné jsou minimálně dvě až tři hodiny denně.“

A jak vypadá běžný den Miloše Svobody? „V pět vstávám, uvařím na celý den, namixuji to, převléknu a umyju Davida, nakrmím ho. Pak jedeme do speciální školy a když je ve škole, mám dvě hodiny pro sebe, tedy pro práci, abych uživil sebe i Davida. Odpoledne jedeme rehabilitovat a potom až do večera se snažím pracovat pro další rodiče, kteří jsou v podobné situaci a potřebují pomoci,“ říká Svoboda, který založil Asociaci rodičů dětí s DMO a přidruženými neurologickými onemocněními.

„Já si prošel tím, jak těžké je se zorientovat a vím, jaké to je, když máte nehybné nemocné dítě a vůbec netušíte, co bude dál. Proto teď společně s dalšími rodiči pracujeme na tom, aby se zlepšila dostupnost informací, ale i péče.“

Miloš Svoboda s Davidem. Foto: Magazín PATRIOT – Adolf Horsinka

Miloš Svoboda chce zejména přesvědčit ministerstvo zdravotnictví, aby hospodárněji nakládalo s penězi na rehabilitaci postižených dětí. „Tak osmdesát procent matek postižených dětí jsou samoživitelky, protože jejich partneři to nezvládli a odešli. A kde teď ty matky mají vzít padesát tisíc na specializovaný měsíční rehabilitační pobyt v lázních?“

Miloš Svoboda se rozčílí, když mu někdo poradí, aby šel sbírat třeba plastová víčka. „Vím od některých rodičů, jaké to je. Na jeden měsíční pobyt, kterých by mělo být aspoň tři do roka, musíte nasbírat 14 tun víček, to je jeden kamion. Zkuste si to.“

Přesto Miloš Svoboda neztrácí naději. Stejně jako jsou zdánlivě pomalé a málo viditelné pokroky u Davida, tak se snad podaří zlepšit i situaci ostatních postižených dětí a jejich rodičů. „Pořád věřím, že to dokážeme,“ říká Miloš Svoboda.