Poslední horníci: Havíři mají nejraději fazolovou, rajskou či vývar s játrovými knedlíčky

Poslední šachta ČSM v bývalém Ostravsko-karvinském revíru se zavře začátkem příštího roku a tím skončí těžba uhlí, která trvala dvě století a způsobila obrovský rozmach Ostravy, ostravska a okolních regionů.

Poslední horníci, kteří odcházejí nebo v dalších týdnech a měsících opustí brány poslední šachty, se podělili o své životní příběhy autorům knihy S hlavou vztyčenou, která vyšla letos v červnu. Magazín PATRIOT s některými z nich seznamuje své čtenáře.

Poté, co však v červnu na tomto posledním dole skončily přípravy, tedy ražby, někteří z hrdinů knihy už z OKD odešli. „Nyní končí vybavování, a odejdou další,“ dodává Barbora Černá Dvořáková, vedoucí odboru komunikace a vnějších vztahů.

Poslední lampářka si těžce zvykala vstávat ve čtyři ráno

Na Dole ČSM však pracují i ženy, samozřejmě na povrchu. Renata Sedláčková pracuje například v takzvané lampovně. Vzpomíná, že začátky na šachtě pro ni byly opravdu těžké, protože si v prvé řadě musela zvyknout vstávat ve čtyři hodiny ráno. To bylo v roce 2000.

„V té době se ještě dolévaly hornické lampy destilovanou vodou. Na směně jsem jich musela dolít kolem 250 kusů a manipulace s nimi i následný převoz na těžkých vozících do „dolívkárny“ byly docela náročné,“ vzpomíná. „Také jsem si musela zvyknout na všudypřítomný prach. V té době jsme běžně kompletovaly plastové respirátory. Horníci je po vyfárání odevzdávali k vyprání a dodání nových filtrů. Ve srovnání s tím, jaké dnes používají chlapi nové, lehčí lampy a jednorázové respirátory, je to opravdu velký rozdíl,“ poznamenává.

Přesto ji práce tehdy bavila. Když jí později nabídli smlouvu na dobu neurčitou, vůbec neváhala a nabídku přijala. Po uzavření Dolu Barbora přešla na Důl Darkov, dva roky dělala i na jeho pomocném závodě. „Na tu malou lampovnu, i když jsem tam tehdy bývala na směně sama, ráda vzpomínám. Časem jsem prošla všemi úseky lampovny, získala certifikát k oprávnění provádět opravy lamp a být v práci samostatná,“ popisuje svůj životní příběh.

Je smutné, že hornictví, tak charakteristické pro náš kraj, zanikne

Od roku 2015 pracuje střídavě na obou lokalitách Dolu ČSM ve výdejně detekční techniky. „Člověk tu musí být velice pečlivý a zodpovědný, protože přístroje musí spolehlivě sloužit dalším horníkům. A tak musím vrácené přístroje očistit, pravidelně kontrolovat, kompletovat a cejchovat,“ líčí svou práci.

Pracuje v nepřetržitém provozu, takže i víkendy a svátky, na úkor rodiny. Ale tuto práci bere jako poslání a neměnila by. „Pamatuju, když k nám do lampovny nastoupila nová kolegyně, její manžel tady fáral. Hned první směna jí vzala všechny iluze. Když zjistila, co práce v lampovně obnáší, už znovu nepřišla. Já jsem však ráda, že můžu být v kolektivu, kde si s holkami rozumíme. V práci si pomáháme a různě vycházíme vstříc, pak se třeba ještě domluvíme a uděláme si separé vánoční večírek, pobavíme se a je nám spolu dobře i mimo práci,“ líčí Renata Sedláčková.

„Je však smutné, že hornictví, tak charakteristické pro náš kraj, zanikne. Přesto doufám, že nějaký rok na lampovně ještě pobudu, než se důl definitivně zavře. Když se ohlédnu na těch odpracovaných pětadvaceti let, ničeho nelituji, a jsem ráda, že můžu být jednou z posledních lampářek,“ směje se.

160 litrů polévky ráno, 100 litrů na odpolední a dalších 100 litrů na noční

Lenka Czyžová je na Dole ČSM svačinářkou. Začala se horníkům starat o jídlo hned po své mateřské dovolené na Dole 9. květen v roce 2002, pak ji přeřadili na Důl ČSM, kde už je už 17 let. Nejdříve pracovala v kuchyni pro chlazená jídla a teď už deset let chystá a vydává havířům svačiny.

„Leckdo by si řekl, že dělat svačinářku nemůže být nic složitého, ale berte to tak, že třeba na ranní směně fárá přibližně šest stovek lidí, které musíte nejen nakrmit, ale ještě se jim trefit do noty,“ říká Lenka Czežová. A líčí hornickou gastronomii: „Každá kuchyňská směna si vaří polévku sama, musí být totiž vždy čerstvá. Jsou to celé hektolitry. Konkrétně 160 litrů ráno, 100 litrů na odpolední a dalších 100 litrů na noční. Dále havířům vaříme čaj, chystáme šťávu a iontové nápoje,“ popisuje.

Na svačinu bývá základem chleba nebo houska většinou s uzeninou nebo paštikou, a doplňková sladká svačina. „Chlapi si polévku sní u okénka, svačinu a pití v baňoku si s sebou berou dolů. V zimě se šťáva dělá minimálně, ale čaj se vaří prakticky neustále a ve velkém množství. V létě je to naopak,“ líčí žena, jak to v hornické kuchyni chodí. A dodává, že hodně havířů ani neví, že se všechno pro ně vaří a chystá v kuchyni Dolu ČSM. „Myslí si, že to odněkud vozíme. Pak jsou ale většinou mile poctivou stravou překvapeni,“ usmívá se Lenka Czyžová.

Horníci mají nejraději fazolovou, rajskou či vývar s játrovými knedlíčky

A jak to vlastně v kuchyni Dolu ČSM, kde pracuje, funguje? „V přípravně v kuchyni nám vždycky podle normy a týdenního plánu nachystají suroviny. A my pak vaříme. Svačiny se balí ve výrobně a pak se jen převezou k nám do výdejny,“ popisuje dlouholetá svačinářka.

Nejoblíbenější polévkou u horníků je podle jejích zkušeností fazolová, pak rajská a vývar s játrovými knedlíčky. „Dršťková jede jak komu. Každopádně musíte všechno vařit s láskou, to pak chlapům chutná. Navíc musejí mít energii na to, co pod zemí dělají,“ usmívá se.

Ranní výdej jídla je pro horníky na Dole ČSM otevřený od 4 do 6 hodin. Nejdříve chodí narážeči a pak mužstvo, kolem osmé hodiny ranní přicházejí technici. „Někdy se havíři nervují, že už došlo sladké pečivo, hlavně šátečky, koblížky, vánočky a koláče. Ale snažíme se s nimi být zadobře a trpělivě vysvětlujeme, že sladkého je jen omezené množství a je to jen doplňková svačina. Občas z jejich strany padne i nějaké to ostřejší slovo, ale jsme na šachtě, kde je to běžné, a nikdo si nic nebere osobně. Hlavně jim nesmíme oplácet stejným, protože jsme tady pro ně a díky nim máme práci,“ říká mile.

Tchán pracoval na Františku, taťka na 9. květnu, manžel na ČSM. Co jí zbývalo?

Cítí smutek z toho, že šachta končí. Je to pro ni přece jen kus života. „Havíři jsou pro mě něco jako druhá rodina. Už se z mnohými známe, prohodíme pár slov. Ta moje hlavní rodina je ale také havířská, takže vlastně celý můj život se točí kolem práce na šachtě. Tchán pracoval na Františku, taťka na 9. květnu, manžel pracuje se mnou na ČSM. Takže co mi zbývalo?“ usmívá se Lenka Czyžová.

Chtěli přece domeček a kde se na to nejrychleji vydělá? No na šachtě. „Jak se říká, kdo je víc než havíř? Havířova žena! Takže žena rozhodla, spojili jsme síly a pracujeme na šachtě s manželem a teď už i se synem. Večer se doma sejdeme a máme raport, probíráme každodenní zážitky, co nového na úseku a tak dále. Šachtou žijeme a trochu se děsím toho, že na staré roky budu muset dojíždět někam jinam a asi i do vzdálenějších míst,“ říká svačinářka z posledního dolu OKD.

Bydlí s rodinou v Horní Suché, takže teď to má do práce za bukem. „Což je fajn. Až důl uzavřou, už to asi bude jiné, patrně horší. Jenže mi do důchodu zbývá asi deset let, takže tu změnu budu muset nějak zvládnout. Ideálně bych chtěla zůstat někde v gastronomii. Práce v tom oboru je náročná, ale

ještě se cítím plná sil, nikdy jsem nebyla na nemocenské. Navíc je to práce o jídle a s lidmi, baví mě a zkušeností mám na rozdávání. Jen ta šachta mi bude chybět,“ říká trochu smutně Lenka Czyžová.

Knihu S hlavou vztyčenou je možno pořídit v určitých dnech přímo v OKD na Dole ČSM, o víkendech u proslulého šikmého kostela v Karviné nebo na e-shopu Dobredarky.cz.