Poslední horníci: Otec i manžel byli havíři, děda fáral na dole v Belgii. Tak šla také na šachtu

Poslední šachta ČSM v bývalém Ostravsko-karvinském revíru se zavře začátkem příštího roku a tím skončí těžba uhlí, která trvala dvě století a způsobila obrovský rozmach Ostravy, ostravska a okolních regionů.

Poslední horníci, kteří odcházejí nebo v dalších týdnech a měsících opustí brány poslední šachty, se podělili o své životní příběhy autorům knihy S hlavou vztyčenou, která vyšla letos v červnu. Magazín PATRIOT s některými z nich seznamuje své čtenáře.

Poté, co však v červnu na tomto posledním dole skončily přípravy, tedy ražby, někteří z hrdinů knihy už z OKD odešli. „Nyní končí vybavování, a odejdou další,“ dodává Barbora Černá Dvořáková, vedoucí odboru komunikace a vnějších vztahů.

Dojíždění bylo dost, šla na šachtu. Má ji hned za domem

Taťána Karová je na Dole ČSM takzvanou koupelářkou. Sama pochází z hornické rodiny. „Otec i manžel byli horníci, takže u nás doma se pořád fedrovalo. Dokonce i děda svého času fáral na dole kdesi v Belgii. Původně jsem měla práci v Bohumíně, kam jsem od nás ze Stonavy musela dojíždět. Syn byl v té době ještě malý, takže tím dojížděním mi na rodinu zbývalo málo času,“ popisuje důvody, proč se rozhodla jít na šachtu.

„Jednoho dne odpoledne na zahradě jsem se prostě rozhodla, že už toho bylo dost a jednoduše půjdu na šachtu, protože ji máme hned za domem. Manžel, který tam tenkrát pracoval, se poptal a vzali mě. Od té doby uběhlo čtrnáct let, co jsem na ČSM. Ve zkušební době jsem měla na starost úklid, od té doby jsem v takzvaných návštěvních koupelích,“ říká.

Musí udělat každému jeho vlastní hromádku bot a fáračerk

Začátky byly docela obtížné, protože nemá ráda změny, a musela si zvykat na nové a úplně jiné prostředí. Ale dnes je za svoje tehdejší rozhodnutí ráda. „Kancelář mám hned vedle koupelen, které slouží pro ředitele a návštěvy. K ruce jsem dostala mladšího kolegu, který je invalidní důchodce. Je to fajn, protože na jednoho je toho někdy moc. V posledních měsících je ještě větší nápor než kdy jindy, táhne se to už od ledna: důležité návštěvy, novináři, báňský úřad, každý se chce podívat dolů ještě za plného provozu,“ líčí koupelářka svou práci.

Mohlo by se zdát, že dělat koupelářku na šachtě je jednoduché. Jenže zdání klame, říká Taťána Karová. „V prvé řadě musím mít v hlavě logistiku. Dostanu třeba jmenný seznam konkrétní návštěvy, kde jsou velikosti bot a fáraček, jak pro muže, tak i pro ženy, musíte udělat každému jeho vlastní hromádku, je třeba všechno nachystat pečlivě a bez chyby,“ popisuje.

Popadl pytel nových přileb a opasků a vysypal ho do odpadu

O víkendech bývá fárání rodinných příslušníků, kdy musí všechno chystat dopředu. „Není to žádná sranda, někdy se doslova valí za sebou. Většinou už ale za ta léta odhadnu, co komu pasuje. Prostě se podívám a vidím. Navíc fárání není módní přehlídka, důležité je mít funkční a dobře padnoucí obuv i oblečení. No a po fárání se věci musí roztřídit a dát vyprat,“ líčí svou práci.

Zcela nedávno se jí stalo, že chystala exkurzi a nesla z výdejny velký modrý pytel s přilbami a opasky. Všechno nové a naleštěné. Jeden kolega, bývalý koupelář, kterého náhodou potkala na chodbě, se nabídl, že jí pomůže, ať to netahá sama. „Popadl ten pytel, a než jsem se vzpamatovala, už se vracel s

prázdným. Myslel si, že ho nesu do odpadu a opravdu to všechno vyhodil. To jsem se opravdu zhrozila, a museli jsme všechno z kontejneru vytahat ven. Teprve později jsme se tomu zasmáli,“ líčí.

Má trochu tíseň z toho, že těžba skončí a šachta se uzavře. „Doufám, že dokud se bude fárat, tak si mě tady nechají. Z domu to mám na šachtu osm minut svižné chůze. Bydlíme tak blízko, že když uléhám doma do postele, vidím zelený nápis ČSM. Ta blízkost, pravidelnost a pohyb mi budou chybět,“ říká koupelářka Dolu ČSM Taťána Karová.

Spadl ze žebříku z výšky čtyř metrů. Rok a půl nemocenská

Jaromír Lapiš, bezpečnostní technik na úpravně, začal pracovat v hornictví v roce 1985 na úpravně Dolu Doubrava, kde byly povrchové dílny. Takže je na šachtě už přes 40 let. „Začínal jsem s platem v sazbě osm korun na hodinu. Vlastně jsme na šachtě pracovali celá rodina, tedy kromě mamky, která byla v domácnosti,“ vzpomíná.

Na Doubravě dělal do roku 1999 mistra, pak přešel na Důl ČSA. Tam však měl pracovní úraz, spadl ze žebříku z výšky čtyř metrů. „Měl jsem rok a půl nemocenskou s otevřenou zlomeninou hlezna. Pak jsem se vrátil zase na Doubravu, kde jsem později pomáhal ukončit provoz, pak zase na ČSA, tam jsem zůstal do jeho uzavření v roce 2013. Po uzavření ČSA se přesun uhlí nevratně přesměroval podzemním překopem na Darkov,“ popisuje svou životní cestu šachtami.

Zažil hodně úrazů, teď už má rok bez úrazu

Na současné pozici bezpečnostního technika úpravny a požárního technika povrchových pracovišť celého OKD je od roku 2013. Jako bezpečáci s kolegou jezdili po celém revíru, na Paskov, Lazy, ČSM i Darkov. Dnes zůstaly ČSM-Sever a ČSM-Jih, Darkov třídicí linka topných směsí a ČSA nakládková a vykládková kolej.

Vzpomíná na různé pracovní úrazy. „Mnoho se jich bohužel stane lidskou chybou, někdy je člověk moc horlivý a přestane dbát na vlastní bezpečnost. Když jsem pracoval jako bezpečnostní technik asi půl roku, měli jsme smrtelný úraz. Pracovník chtěl vyčistit sýpku, vlezl, kam neměl, a skončil zasypaný ve vagonu. Na Darkově se zase vinou špatně přivařených rámečků podavače zranili dva zaměstnanci. Jednoho zasypalo uhlí až po krk, druhého to odmrštilo úderem do břicha a měl ošklivé vnitřní zranění. Toho zasypaného báňští záchranáři vytahovali z uhlí asi hodinu,“ popisuje Jaromír Lapiš některé případy z praxe.

„Také se stalo, že ujely vozy ze Staříče na paskovskou úpravnu. V únoru 2015 vykolejil celý vlak, naštěstí žádný úraz. Přihodilo se toho dost, ale dnes ale máme víc než rok bez registrovaného úrazu, což musím zaklepat!“ klepe do stolu před sebou bezpečnostní technik.

Po odchodu ze šachty mu bude hodně chybět ten specifický hluk úpravny a všichni ti lidé kolem. „Každý den se budím v půl páté, tato pravidelnost asi zmizí. Ale už teď vím, že čtyřicet let jen tak nevymažu, ono se to v člověku usadí. Na důchod se moc netěším, prostě bych rád zůstal na šachtě, na poslední černouhelné úpravně v Česku, až do úplného konce,“ říká Jaromír Lapiš.

Knihu S hlavou vztyčenou je možno pořídit v určitých dnech přímo v OKD na Dole ČSM, o víkendech u proslulého šikmého kostela v Karviné nebo na e-shopu Dobredarky.cz.