Společnost
22/09/2016 Tomáš Svoboda

Potřebujeme lidi, co na Sahaře postaví pyramidu, říká Richard Mlýnek, patriot řemesla

Když v roce 1990 začínal podnikat, koupil si starého wartburga a za zakázkami jezdil po celé republice. Dnes je pan Richard Mlýnek jednatelem jedné z nejúspěšnějších pokrývačských firem na tuzemském trhu. Přitom je člověkem, který jde proti proudu. Například tím, že navzdory tvrdému cenovému boji nikdy neslevil z kréda, že jeho řemeslo musí být něco víc, než je obvyklý standard.

To, že vede firmu, která bezvadně pokrývá střechy, a to zejména břidlicí, což je mezi současnými materiály spíše luxusní výjimka, však rozhodně není všechno. Za dobu svého působení se jeho opavská společnost Mlýnek stala pojmem. Má za sebou desítky mimořádných realizací, které zahrnují zámky, hrady, církevní stavby, budovy významných institucí, vily či projekty v zahraničí. Ze špičkového řemeslného provedení střešních krytin se však těší i mnoho majitelů rodinných domů.

Kromě toho je rodák z Opavy také respektovaným soudním znalcem se specializací na renovace historických střech a střešních krytin, přednáší na univerzitách, pod hlavičkou firmy založil školicí středisko stavebních řemesel a doma má sbírku střešních krytin, která se mu rozrostla na neuvěřitelných 2 600 exponátů z celého světa. Abyste byli v obraze, nad něčím takovým žasnou i odborníci z Národního technického muzea.

Ale teď už se pojďme blíže seznámit s příběhem značky „Made in Opava“…

Hned na začátku našeho setkání jste mi ukazoval, že ke svojí práci s hrdostí přidáváte grafický prvek „Made in Opava“. Co si pod tím může člověk představit v případě pokrývačské firmy?
Ono to je tak, že člověk se pořád snaží dělat něco, co je vidět a čeho si ostatní všimnou. A všimnout by si toho měli proto, že je to provedeno jinak, než je obvyklý standard. Můžeme říct, že je to řemeslná odchylka. Něco, co se běžně nedělá a náš řemeslník to dovede podat tak, že střecha nejen hezky vypadá, ale hlavně vydrží. Kdysi jsme se snažili to propagovat ve smyslu, že se chceme držet na špici řemesla. Jenže ta špice se nějak kymácí a pokřivuje, do špice, kterou všechno možné nahlodává, jdou nové trendy. Současnou doménou je třeba nejnižší cena zakázek, což není nic pro nás. Chceme dělat to, co je adekvátní hodnotě naší práce.

Přesto však musíte na trendy reagovat a trhu se svým způsobem přizpůsobit, je to tak?
Částečně ano, jenomže i pokud jsme se jednou snažili jít na naše dumpingové ceny bez veškerých rabatů, pořád jsme byli o jednu třetinu ceny výš než firmy, které v podstatě nemají kmenové zaměstnance daných oborů a dělají zakázky jenom manažersky. Tedy dohodnou cenu a potom teprve řeší, kdo tu práci a jak kvalitně vlastně udělá. My naopak zastáváme krédo, že kvalita zůstává v paměti dlouho poté, kdy cena byla zapomenuta. To je ovšem velmi stará věc.

Co tedy může zákazník čekat od firmy, která je na trhu více než dvacet pět let a má věhlas špičkové kvality práce?
Zákazníkům vždycky říkám, že děláme řemeslo, které vychází z nějakých tradic a historického vývoje jednotlivých technologií. My se de facto vracíme k začátkům. Třeba teď nedávno jsme skončili střechu, kterou jsme pokrývali tzv. netříděnou šupinou. To je technologie, která patří k začátkům pokrývání střech břidlicí v moravskoslezském kulmu (oblast výskytu břidlice, pozn. red.). Je to velmi náročná a pro laika až nepochopitelná věc. Zdá se mu, že to je na střeše poskládané halabala, ale je to právě naopak. Jsou tam zásady, o kterých dnešní pokrývači nic nevědí. Nebýt dochovaných historických knih o pokrývačství, už se o tom ani nikdo nedočte.

Jdete tedy cestou návratu k tradicím, což je v dnešní dynamické době spíše menšinový směr…
Ale potvrzuje se, že směr je to správný. Nové trendy taky z něčeho čerpají. Ono to není tak, že si někdo přeje něco nového. Musí to vždycky splňovat kritéria funkčnosti, proveditelnosti, tam už není moc co vymýšlet. My taky nic nového nevymýšlíme. Akorát se vracíme do doby, kdy se začalo s břidlicí dělat. Tady má dnešní generace, která se prezentuje v řemesle, velké nedostatky. Nikdo to už neumí udělat tak jako kdysi. Tehdy převládala gramotnost rukou a ne hlavy. Řemeslník samozřejmě musel uvažovat, ale v prvé řadě musel znát materiál, se kterým pracuje, tak, aby ve výsledku byl funkční. Jenže v dnešním trendu ruce zůstaly stát a požadavky jsou jenom na hlavu.

Znamená to, že jsme dnes méně šikovní než předchozí generace?
Ono to spolu souvisí. Něco vymyslet, ano, jde to, ale pak je třeba to taky umět udělat. Někdy je dost složité vysvětlovat, že břidlice není jenom nějaká šablona, která má dvě dírky a přes ně se musí přibít na střechu. Je to o něčem jiném. Člověk musí rozumět hmotě, vědět, jak stéká voda a podobně. To je všechno dáno.

Bylo dáno i vám do vínku, že budete pokrývačem?
Abych přiznal, vybral jsem si něco, co už bylo asi dané, ale fakticky šlo o náhodu. Jako kluk jsem ani zdaleka neuvažoval o nějakých školách. Když přišla chvíle říct, co ze mě bude, šli jsme s rodiči na opavské učiliště, kde už měli místa jen pro pokrývače a dlaždiče. V té době se říkalo, jsi sprostý jako dlaždič, tak jsem si řekl, že půjdu radši na pokrývače. A tak jsem tady. Faktem ovšem je, že na učilišti mě stavařina začala šíleně bavit. Nevím proč, ale zkrátka mě to chytlo. Když jsem dokončil učiliště, šel jsem na vojnu a tam mě ukecali, abych si udělal stavební průmyslovku. Po jejím dokončení mě to táhlo zpět na učiliště, kde jsem pracoval dalších osm let a mimo jiné zvládl ještě vystudovat vysokoškolskou pedagogickou nástavbu.

Vaše začátky v řemesle tedy známe, ale jaké byly ty podnikatelské?
V roce 1990 přišla éra svobodného rozhodnutí, nad kterým jsem neváhal. Dostal jsem živnostenský list, no a nějak musel začít. Bez peněz to nešlo, tak jsem si vzal úvěr, za který jsem ručil barákem. Vybavuju si den, kdy jsem za všechny tyto peníze nakoupil materiál v zahraničí a měl kvůli tomu ještě ráno volat na dopravu. Šel jsem do telefonní budky u samoobsluhy, kde zrovna starší paní telefonovala dceři a dlouze jí vysvětlovala, jak se vaří houskové knedlíky. Když si to člověk vezme zpětně, je to pro naše vyprávění už spíše sranda, ale v té době to byly věci, které mohly hodně ovlivnit život celé rodiny. Pro přiblížení tehdejšího koloritu můžu říct, že předtím jsem třeba vůbec nepotřeboval auto a do práce jezdil na kole. Takže jsem si v bazaru koupil za dvacet tisíc starého wartburga, no a s ním jsem z Opavy jezdil po celé republice. Třeba až do Ústí nad Labem, kde jsme dělali kostel.

Mnoho podnikatelů se po revoluci inspirovalo za našimi hranicemi, kde existoval zcela jiný svět. Bylo to tak i ve vašem oboru?
Jezdil jsem taky na výstavy a veletrhy do Německa, kde jsem zjistil, jak šílená je propast mezi tím, na co jsme byli u nás zvyklí a tím, co tam bylo běžné. Takže veškeré vydělané peníze šly logicky do nářadí a vybavení od pokrývačského kladívka až po výtah. Všechno bylo třeba koupit a postupně to rozjet. Investovali jsme však i do vzdělání. Tím nemyslím jenom to, že všichni, kteří pracují ve firmě, jsou vyučení klempíři či pokrývači, a někteří jsou dokonce moji žáci z učiliště. Vzdělání vnímám i jako nástavbu, takže ve firmě máme třeba kovotepce. Jezdili jsme taky na různá školení do Rakouska a Německa, kde se prezentovaly tradiční materiály a technologie. Takových věcí byla spousta a my do nich každý rok poctivě investovali včetně odborné literatury.

Mohli jste se tenkrát v zahraničí prosadit pracovně?
My jsme fakticky dělali v Rakousku i Německu, kde jsme byli hodně brzo po roce 1989. Pořád nás tam ovšem brali jako nějaké pokrývače z východu, myslím tím po stránce technické. A je faktem, že naše vybavení tomu odpovídalo. Nicméně, co se týká pracovní morálky a řemeslného provádění, to jsme byli lepší než místní. Samozřejmě, že investor to časem poznal, ale ta počáteční nálepka tam byla dost znát. Přiznám se, že mě nebavilo, abych musel opakovaně vysvětlovat, kdo jsme a co umíme. Takže jsme se vydali jiným směrem a dělali dál věci, o kterých jsme věděli, že si nás díky nim zákazník najde na základě doporučení.

Jak obtížné bylo v té době získávat zakázky?
Řeknu jeden příklad. Když byl tendr na chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, podali jsme nabídku a před uzavřením mi bylo řečeno, že naše cena je sice pro ně příznivá, ale že ji musím přijet obhájit. Hned druhý den jsem tam jel, předložil jim veškeré technologie do posledního hřebíku, no a oni přede mnou okamžitě podepsali výsledky výběrového řízení. Přestože měli nabídky od firem, které technologii také dělaly, rozhodli se pro nějakého Mlýnka z Opavy, kterého tehdy nikdo neznal. Takové byly začátky. To byl rok 1996, kdy firma ještě neměla takové jméno, aby běžně šla do tendru na památku UNESCO.

Co jste vnímal v začátcích podnikání jako největší překážku, kterou bylo třeba překonat?
Nejtěžší je vždycky změna v zažitém rytmu. Je jedno, jakou máte firmu a co děláte. Vždy jste do určité míry závislí na chování zákazníků i různých ekonomických odchylkách, jako jsou krize a podobně. Je otázkou, jak se tomu kdo přizpůsobí. Krize často ani tak nespočívají ve firmách, ale právě v chování zákazníků, kteří se pohybují v různých příjmových sférách. Těch vlivů je víc, ale firma dle mého zůstává firmou, jen se musí přeorientovat na to, odkud brát podněty a odkud čerpat zakázky. Musím přiznat, že ani v těžkých časech jsem v žádném případě neuvažoval o tom, že budeme dělat něco jiného, než co děláme. A to je dost podstatné. Zůstali jsme věrní krédu řemesla, což znamená, že zákazník za námi přijde, protože nás chce a líbí se mu naše práce.

Za věrnost řemeslu vás mimo jiné ocenilo také Ministerstvo kultury oceněním „Nositel tradic“ za pokrývání střech břidlicí. Považujete se i proto za patriota svojí profese?
Jsem rád, že existuje právě slovo patriot, což je mnohem lepší než třeba slovo workoholik. Ten hodně dělá, až to přežene, zatímco patriot je zaměřený na svoji věc, na kterou nedá dopustit. V tomto smyslu jsem dvojitý patriot. Jeden je spjatý se svojí profesí a druhý se svým rodným městem. Je zajímavé, že v Opavě se můžeme prezentovat objekty, které jsou symboly města. Nedávno za mnou byli z ostravské Vysoké školy báňské, abych je provázel po Opavě. No, a tak jsem jim ukazoval technologie krytí střech na dominantách města, což jsou shodou okolností všechno naše realizace. To je něco, co člověka potěší.

Jak se vám zamlouvá předávání zkušeností dnešní mladé generaci?
Abych řekl pravdu, právě na školství mě v poslední době potěšilo, že zve mezi sebe lidi z praxe. Díky tomu jsem byl třeba na brněnské fakultě architektury, kde jsem přenášel tři hodiny bez přestávek a nikdo během toho neodešel. V závěru navíc došlo na zajímavé otázky. Což o to, jsem na ně připraven vždy, ale zatímco od laiků jsou často až trhlé, od vysokoškoláků byly na velmi dobré technické úrovni. Takže s odstupem času jsem byl moc rád, že mě pozvali a že se o to téma do hloubky zajímali.

Měl byste pro mladou generaci, která začíná podnikat třeba právě ve stavebnictví, nějaký vzkaz nebo radu?
Obávám se, že s mým myšlením jsem daleko od současné generace. Tím myslím po profesní stránce. Už jen požadavky na řemeslo jsou dnes úplně jiné. Proto ani dnešní pokrývače obecně neberu jako řemeslníky, takoví až na výjimky nejsou a nebudou. Sám si teď mladé do firmy vybírám na základě doporučení mistrů z učiliště. Pokud se jakž takž osvědčí v pracovní morálce, ještě není vyhráno, protože až časem přijde rozhodující moment, kdy často zjistíme, že nemají snahu a práce je nezajímá. Nikoho bohužel nenaučíme, aby něco chtěl. To, že něco umí a chodí docela pravidelně do zaměstnání, je málo. Stane se, že se objeví nový uchazeč o práci a první, co jej zajímá, jsou peníze a ne co bude dělat a co se od něj očekává, s takovým člověkem se rozloučíme již při prvním pohovoru.

Jaký typ člověka je tedy pro vás ideálním spolupracovníkem?
My potřebujeme tvůrčí lidi. Řeknu to s lehkou nadsázkou. Když pošlu svoje lidi na Saharu, musím vědět, že tam vytvoří pyramidu nebo že z písku uplácají funkční střechu. A ne, že mi budou volat, kdy jim přijedou na pomoc bagry. Tak to u nás nefunguje. Neříkám lidem, jak a co mají dělat. Oni vědí, jak se to dělat má a řemeslo jim velí přidat k tomu něco svého navíc, mít svoje řemeslné fígle. Přiznám se, že jsem sám někdy překvapený, jak si dovedou poradit. Takže ideální stav je, když člověk do práce vložil něco svého. V tom má každý u nás volnou ruku a může se po stránce řemeslné tvořivosti doslova vyřádit, což je přece úplně fantastické.

Co by měl podle vás naopak splňovat ten, kdo chce být manažerem úspěšné firmy?
Upřímně řečeno, slovo manažer přímo nesnáším. To nepatří mezi řemeslníky. V současné době kolem sebe vidím plno manažersky fungujících firem, které mají stavbyvedoucího a možná ještě nějaké techniky. Nasmlouvají si cenu na zakázku a pak jdou za pokrývači, kteří nemají práci a kteří ten kšeft vezmou i hluboko pod cenou. Tak se to praktikuje a bohužel takových firem přibývá. Ale k podstatě otázky řeknu, že jako člověk, který lidi vede, se vždycky snažím používat selský rozum a držet se toho, že u práce, kterou děláme, nejsou na prvním místě peníze. Pokud totiž je někdo nucen vymýšlet něco jenom pro peníze, nemá nikdy svobodnou mysl, kterou potřebuje k tomu, aby se opravdu věnoval lidem, práci, koníčkům a firmě jako takové.

Našel byste ve svém podnikání nějaké rozhodnutí, které nevyšlo a které pro vás bylo poučením?
Kolem toho asi moc neřeknu, nikdy jsem se tím totiž moc nezabýval. Ale je faktem, že jsem do ničeho nikdy nešel živelně. Vždycky jsem čekal, až mi to v hlavě uzraje. Ovšem zásadní posun dělají chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout, a to rychle rozhodnout. To je první věc. Ta druhá je, že musí jít o správné rozhodnutí. Což nebylo vždy jednoduché. Vzpomínám si, jak jsem po revoluci vyjel za příbuznými do ciziny a oni se pochopitelně ptali na podnikání v nových poměrech. Říkal jsem jim, ať si představí ptáčka v kleci, kterému po čtyřiceti letech otevřou dvířka. Vždyť on za tu dobu zapomněl létat, a tak to v mnoha případech bylo i s naším podnikáním. Takže nakonec vždycky říkám, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Když se udělá chyba poprvé, je to pro každého škola. Ale podruhé už je to ztráta, a to by se stávat nemělo.

Sdílejte článek