Pražák v džymu? Překvapilo nás, jak lidi pobavil, říkají Tři tygři

​Když přišla pandemie, přesunuli se ještě více do online prostředí a ovládli je. Tři tygři, kteří jsou, stejně jako mušketýři, čtyři.

Albert Čuba, Štěpán Kozub, Robin Ferro a Vladimír Polák dokázali zaujmout statisíce diváků svými skeči, improvizacemi i seriálem Skoro na mizině.

Jak se máte, pánové? Co korona?
Albert Čuba: Už by to mohlo skončit.

Vyhýbá se vám?
Vladimír Polák: Kdo neměl koronu, není chlap.

A kdo tedy měl koronu u vás?
Robin Ferro: já a Vláďa Polák. Vladimír Polák: Jen tihle dva „šulini“ ji neměli. Albert Čuba: To bych tam rozhodně nechal, ty „šuliny“. Aby bylo jasné, že Vladimír je člověk, který je z nás nejsprostší. A my ho vždy prosíme, aby jako nositel české tradice herectví sprostý nebyl. Vladimír Polák: Děláš si prdel? Robin Ferro: Já bych chtěl říct, že Štěpán Kozub to taky měl, a teď je ve fázi tříměsíční imunity, akorát, že mu trvá už asi devět měsíců. Štěpán Kozub: Já jsem byl totiž ve styku se spoustou nakažených lidí a nikdy jsem to neměl.

Vůbec žádné příznaky?

Štěpán Kozub: Ne. A byl jsem vždycky na testech a nikdy jsem je neměl pozitivní. Byl jsem s Vláďou Polákem v době, kdy to chytil, pili jsme ten večer z jedné sklenice. S Robinem jsme potom jeli tři hodiny v autě.

Vy jste se v době, kdy byla divadla zavřená, stali hvězdami internetu. Jak to vnímáte?
Albert Čuba: My jsme neměli jinou možnost, museli jsme najít cestu, jak zajistit finanční příjem. Díky tomu můžeme pokračovat v práci, protože kdybychom si na začátku řekli: počkáme, až to přejde, tak už Divadlo Mír neexistuje. Naštěstí jsme nezačínali z nuly. Tři Tygři a Divadlo Mír už měli jméno, takže úspěch je důsledkem toho, že jsme měli na čem stavět. Ale je nutné říci, že kdybych si mohl vybrat, tak ať raději žádný covid ani krize nepřijde. My bychom úspěchu pravděpodobně dosáhli tak jako tak, jen by to třeba trvalo déle nebo bychom šli jinou cestou.

Překvapilo mě, že docela dost dlouho po vypuknutí pandemie žádné divadlo, nejen ostravské, nedělalo to, co vy. Proč ostatní nestreamujou, nejdou za diváky online?
Albert Čuba: Protože páteř českého divadla tvoří příspěvkové organizace měst, což není úplně ideální organizační struktura pro tvůrčí činnost. Nebo respektive je, když všechno běží a nic se neděje. Problém nastane, když se musí hodně rychle reagovat. V příspěvkových organizacích není dynamika, není tam fluktuace lidí, a pakliže má vzniknout něco nového, něco, co divadla nejsou zvyklá historicky dělat, tak to strašně, strašně dlouho trvá, protože to musí projít mnoha byrokratickými procesy. Je to prostě starý zaběhnutý stroj, který dobře funguje do chvíle, než se má přeorientovat na něco jiného.

Není to spíše tak, že divadla nestreamujou, protože jednoduše dostanou každý měsíc výplaty, i když nehrají?
Vladimír Polák: Já bych to takhle nevulgarizoval. My jsme měli výhodu improvizačního projektu, který se v danou chvíli hodil a dal okamžitě aplikovat v nové situaci. Velké kulturní instituce typu čtyřsouborových divadel jsou omezené velikostí projektů a inscenací, součinností orchestru, režiséra, dirigenta či sboru. Takže tam opravdu moc prostoru pro improvizaci není. Navíc do streamované formy distribuce se nehodí všechno. Já viděl hodně záznamů na Artu a ne všechno se pro přenosy hodí. Nejlepší jsou malá komorní divadla.

Albert Čuba: Na druhou stranu, je pravda, co jste řekl, že existenční problém neměli a nebyli nuceni něco dělat, aby přežili. Myslím, že kdyby nuceni byli, tak by to třeba vypadalo jinak. Já bych se možná některých divadel zeptal: za osm, devět měsíců jste utratili 100 milionů na mzdách a dalších nákladech, zaměstnáváte sto padesát lidí, ukažte nám, co jste připravili!

Vladimír Polák: Brno myslím v první vlně připravilo více inscenací dopředu, aby je odpremiérovali, jakmile budou moci.

Albert Čuba: Já se bavím o digitálním jevišti. Co divákům poskytnout, když je nemůžou pozvat do divadla? Uvedu příklad: loutkové divadlo v Ostravě teď začalo, téměř po roce, vysílat pohádky pro děti. Trvalo to ale osm měsíců. V době, kdy Divadlo Mír má vlastní platformu, kdy máme dvě stě tisíc odběratelů na jednom kanále, padesát tisíc na druhém kanále, máme vyprodukovaný film, seriály, tři filmové inscenace, tak v té době konečně nějaké divadlo začalo něco vytvářet. A to přece není nic složitého, stačí si nasadit maňáska.

Robin Ferro: Já si ale nemyslím, že tohle není jediný důvod, proč oni začali vysílat až po roce. Protože když si uvědomíme, jak rychle se ta krize mění… Já se v dubnu budu ženit, a ještě před měsícem jsem si myslel, že to bude svatba se vším všudy, že pozvu milion lidí a bude „kalba jak sviňa“. Stejně tak si myslím, že třeba umělecký šéf Divadla loutek nebo zaměstnanci, kteří tam jsou, si řekli: pojďme nazkoušet tři inscenace, oni normálně pracovali, akorát, že nehráli, a plánovali si: v dubnu se to otevře, a najednou zjistí, že v dubnu se to neotevře. Takhle se vlastně co tři měsíce mění situace a pro ty lidi to taky musí být docela drsné.

Albert Čuba: Já bych to téma uzavřel. Nechci, aby to působilo, že si stěžuji, nebo že říkám, že velká divadla něco dělají špatně. Oni mají vlastně jenom nevýhodu v tom, že rozhodovací procesy u nich trvají dlouho. My máme výhodu, že jsme malé a soukromé divadlo. Můžeme okamžitě vymýšlet, reagovat a nemusíme se nikoho ptát.

Jak se daří vaší aplikaci MírPlay?

Albert Čuba: V aplikaci máme pět tisíc odběratelů – a přibývají. Pro kontext, například Netflix si v Česku předplácí sto tisíc odběratelů. Těch pět tisíc je pro nás v tuto chvíli docela zajímavých, už nám umožňují produkovat a tvořit nové věci, ale věřím, že číslo ještě může růst.

Kdybych se chtěl rouhat, myslíte si, že v budoucnu mohou divadla jako to vaše existovat bez diváků a bez baráku? Prostě jen něco natočí a pustí to ven?
Štěpán Kozub: Asi je to možné, ale pro mě je to nejhorší možný scénář, protože jak říkal třeba Albert na začátku, my jsme to začali dělat, protože jsme byli víceméně donuceni. Druhá věc je, že nemáme problém natáčet kdykoli a jakkoli, ale má to svou stinnou stránku v tom, že tady musíme nějaký počet hodin být i spát, a k tomu neustále vymýšlet stále nové nápady. V první vlně jsme tady byli pětkrát, šestkrát týdně, streamovali tři, čtyři videa týdně, točili skeče, do toho psali scénář, vymýšleli další skeče a paralelně točili seriál VyPlašení.

Jste unavení?
Štěpán Kozub: Jedna věc je něco dělat a druhá neustále plánovat, s tím, že člověk neví, kdy to skončí nebo kdy bude moct polevit. A myslím, že jsme se sami v poslední době přistihli, že prostě jsme trošku vyčerpaní, že nápady a pohotovost už není jako ze začátku. Když to vezmu ze svého pohledu, strávili jsme tady pět, šest měsíců intenzivní práce, a když se nepracovalo tady, tak se pracovalo doma a neustále jsme byli v kontaktu. Já jsem ještě paralelně točil filmy plus seriál, takže únavu materiálu rozhodně pociťuju. Člověk ví, že by měl něco dělat a vymýšlet, ale hlava už je trošku vygumovaná. Za půl roku jsme udělali snad čtyřicet skečů a patnáct livestreamů.

Albert Čuba: A na to konto musíme říct, že když jsme měli v září možnost chvíli hrát, tak návrat před diváky nás ohromně energeticky nabil. Takže ne, nemyslím si, že je možné, aby divadlo fungovalo jen na audiovizuální mediální bázi. Divadlo bez přítomnosti diváka a bez přítomnosti herců na jevišti není divadlo.

Robin Ferro: Takhle bychom se mohli ptát, proč divadlo nezaniklo po nástupu televize.

Štěpán Kozub: To, co spolu zažijí herec a divák, je přes obrazovku nepřenositelné.

Robin Ferro: Víte, my jsme původně Tři tygry dělali jednou měsíčně v Heligonce a měli jsme pár představení V trysku staletí, což je takové ucelenější představení Tří tygrů, kde se opakují předem vymyšlené skeče. Tehdy to pro mě byla terapie, při níž jsem si odpočinul od klasického činoherního tvoření.

Uvažovali jste někdy o tom, v jaké fázi by Divadlo Mír nyní bylo, kdyby pandemie nepřišla?
Albert Čuba: Asi bychom normálně hráli, fungovali. Tvořil by se repertoár inscenací, které by se nazkoušely a hrály, dokud by o ně byl zájem. A pak by se nahradily. Asi by vznikal zárodek pravidelnějšího souboru. Asi bychom fungovali i audiovizuálně, ale ne v takové míře jako teď.

Vím, že je to troufalá otázka v době pandemie, ale přece, co teď plánujete na příští měsíce?
Albert Čuba: Chystáme se tvořit obsah hlavně pro MírPlay. Chystáme film do kin, kde budou hrát herci Divadla Mír.

O čem bude?
Albert Čuba: To si necháme zatím pro sebe, ale měla by to být bláznivá komedie. To je žánr, který nás baví. Pak se přesuneme na vážnější věci. Ostatně stejně jako na jevišti, rádi bavíme sebe i diváka, a pak, jednou za čas, do toho takzvaně hrábneme a uděláme něco na vážnější notu.

Uvěří vám ještě diváci vážné představení po těch šílených skečích?
Albert Čuba: Toho bych se nebál. Uvěří.

Vladimír Polák: Vždy máte určité procento diváků, kteří přijdou na pana Lábuse nebo paní Janžurovou, a když to není komedie, tak jsou trošku zklamaní. Ale pro většinu těch lidí to znamená otevření nového spektra. Možná existuje malé procento lidí, kteří apriorně nepřijmou nic jiného než komedii. Já v tomto regionu hraju divadlo dvacet pět let. Potkával jsem se s lidmi, jejichž kariéra vrcholila v sedmdesátých a osmdesátých letech. A víte co? Tehdy byly nejslavnější operety! Do Ostravy se na ně jezdilo z celé republiky, Ostrava byla operetní město! Z toho vychází kořeny zvyku, že když si tady lidé říkají, že by zašli do divadla, myslí tím hlavně komedie.

Vladimíre, setkal jste se někdy s názorem slovutných kolegů, rodiny či známých, že vám, coby dlouholetému členu Národního divadla Moravskoslezského kooperace s často šílenými Tygry může uškodit?
Vladimír Polák: Možná ano, ale nebylo to pro mě důležité. Kdesi jsem přečetl moudrou větu, že člověk by měl vnímat kritiku od lidí, ke kterým by si šel pro radu.

Může tygry něco zničit? Je možné, že by někdo z vás třeba odešel do Prahy?
Albert Čuba: Jsme tady všichni zakořenění, ale v dnešní době už je jedno, kde člověk bydlí. Nemusí to být Praha. Divadlo Mír přejde na blokové hraní, herce potřebujete vyblokovat v určitý čas a je jedno kde bydlí, kde přespává. Jsme rádi, že jsme doma v Moravskoslezském kraji. Spojuje nás budova Divadla Mír. Tohle, co teď děláme, určitě není projekt na dvacet let, jsme na vlně, ale poločas rozpadu je u podobných projektů deset let. Máme za sebou pětiletku a na té se vezeme. Za pět let si možná řekneme: pojďme si dát pauzu.

Když improvizujete nebo i třeba plánujete skeče a scénky – máte nějaké téma, u kterého jste se shodli, že vtipkovat o něm by už bylo přes čáru?
Štěpán Kozub: Na tom jsme se za pět let shodnout nedokázali. Vždy se najde jeden nebo dva, kteří to ten večer netrefí. V improvizaci, v jakémsi zvláštním nastavení pod vlivem adrenalinu, si člověk neuvědomí, co je a není za hranou. S divákem je to jiné. V improvizaci chcete diváka zabavit. Když vidíte, že to funguje, tak víte kudy, ale když něco netrefíte, slyšíte řídký smích, a je vám jasné, že to přes třetí řadu neprojde. Mě trapno baví, já ho rád v takových situacích ještě přidám. Ale když mám mluvit za sebe, tak třeba ze smrti bych si nějakou velkou srandu nedělal.

Albert Čuba: Já mám rád chytrý inteligentní humor, který je ale těžký. V improvizaci moc nefunguje. Tam z těch nároků člověk upustí a blbne si. Třeba Vladimír nemá rád kanálový humor, exkrementy a podobně. Obecně si myslím, že si nechceme dělat srandu z věcí, které v lidech vzbuzují příliš silné emoce a pohnutky.

Robin Ferro: Na druhou stranu, existuje rovnice, která říká, že komedie rovná se tragédie plus čas. Takže na některé fóry možná stačí určitá dávka času. Jak průlomově se asi musel cítit člověk, který udělal první vtip o 11. září v Americe. A musel to mít těžké, protože to byla hrozná tragédie, ale pak se lidi svezli na vlně a uvědomili si, že tím, že si z toho dělají srandu, těm lidem vlastně vzdávají hold. Humor je určitý typ terapie.

Štěpán Kozub: Humor je nejdůstojnější projev smutku.

Albert Čuba: Humor je nejlepší cesta, jak se vyrovnat s minulostí.

Štěpán Kozub: Humor by tedy neměl mít mantinely.

Vyhýbáte se politice, proč? Nemáte chuť, zvláště v rozporuplném období otevírání a zavírání veřejného prostoru, rýpnout si?
Albert Čuba: Ani bych neřekl, že se vyhýbáme. V několika streamech jsme měli politickou satiru, například jsme dělali telefonát pana premiéra s šéfem jeho marketingového týmu, takže občas si rýpneme.

Kdo píše scénáře skečů a scének?
Štěpán Kozub: Nepíšou se. Ještě jsme nedělali skeč, který by byl přesně napsaný a přesně dodržený. Existuje jakýsi syžet, který se pak rozvíjí. Ze čtyřiceti skečů bylo tak pět předem napsaných.

Albert Čuba: To si tedy lidé mohou hezky porovnat, co děláme a jak to dopadá. sKORO NA mizině byl předem napsaný scénář a docházelo jen k malým změnám. Ale kompletní tvorba skečů je vlastně čirá improvizace.

Budete pokračovat ve sKORO NA mizině?
Robin Ferro: Podle mě to dosáhlo maxima a teď už to může jít jen dolů. Jako filmová série Vetřelec.

Vaším vůbec nejsledovanějším videem je Pražák v džymu a Vánoce u Vavarových. Daří se vám předem odhadnout, co bude mít úspěch, co bude pecka?
Albert Čuba: Až dnes se nám to daří. Úspěch Pražáka v džymu mě osobně hodně překvapil. Najednou tam bylo milion zhlédnutí. Až když to zpětně analyzujeme, tak chápeme proč. Nebo i ty první skeče, když jsme blbli za divadlem, jsou velmi úspěšné. Ale třeba u Harley jsem úspěch nečekal, a byli jsme příjemně překvapeni.

Je něco, co propadlo a mrzí vás to?
Albert Čuba: Ano, můj skeč Firma, kterou svět neviděl. Procházím se neviditelnou firmou, na jeden záběr, ale nebyla to taková prča, respektive pro lidi pracující v korporátu ano. Ti nám píšou, že se baví velice.

Jistě vnímáte, že je o vás velký zájem, řada firem i institucí si přeje nějak se s vámi propojit, zviditelnit. Stanovili jste si nějaké hranice, do čeho byste šli a do čeho už ne?
Albert Čuba: Jedna věc je spolupráce Tří tygrů a druhá věc je, co dělá každý samostatně. Divadlo Mír ani Tři tygři není vedeno nějakým diktátorským režimem, ale co se týče Tří tygrů, nechceme si dávat hranice. Nabídky posuzujeme společně. Co ale teď řešíme mnohem více, je čas. Určujeme si stop stav a do toho data nic nepřijímáme, protože se tam nevlezeme a potřebujeme i někdy odpočívat.

A to datum, do kdy máte práci, je jaké?
Albert Čuba: Máme naplánovanou práci do 30. listopadu 2021.

Počítá váš plán s tím, že se třeba otevřou divadla a vy už budete hrát i pro diváky?
Albert Čuba: Ano, to je součást plánu.