Společnost
23/08/2018 Tomáš Svoboda

Před 150 lety se narodil Dušan Jurkovič, architekt, který se zamiloval do Pusteven

Díky stavbám turistických chat Libušín a Maměnka na Pustevnách se mu začalo říkat „básník dřeva“. Architekt Dušan Samo Jurkovič se narodil 23. srpna 1868 ve slovenské obci Turá Lúka.

Unikátní dřevěné stavby v duchu secesní architektury inspirované lidovým stavitelstvím byly na Pustevnách postaveny v letech 1897 až 1899.

Vyžádala si je Pohorská jednota Radhošť, která reagovala na rostoucí zájem o turistický ruch v Beskydech. To byly stále ještě počátky Jurkovičovy tvorby, kterou rozvíjel v ateliéru vsetínského stavitele Michala Urbánka.

Právě odtud pramenila jeho touha realizovat Libušín a Maměnku s užitím prvků, které byly ve své době běžně k vidění na stavbách v regionu Valašska a tzv. Uherského Slovenska.

„Doufám, že v době, kdy nejen u nás leč i jinde po Evropě snaha po obrození z utkvělých forem se objevuje, není nevčasný tento podnik, tím spíše, protože základem práce mojí jest jednoduché, ale jednoduchostí tou právě silné umění lidové,“ uvedl Jurkovič v knize „Pustevně na Radhošti“.

Realizací obou staveb zásadně ovlivnil ráz a další vývoj celé lokality Pusteven a Radhoště, kde postupně vznikaly i další ryze turistické objekty. V roce 1926 to byl hotel Tanečnica a o šest let později hotel Radegast.

Přestože Jurkovič následně tvořil a získával věhlas i jinde na Moravě, ale také v Čechách a doma na Slovensku, jeho vztah k Pustevnám zůstal silný.

Nejlépe o tom svědčí fakt, že v roce 1947, kdy už byl na sklonku života, na místo přijel, aby se osobně přimluvil za záchranu Libušína a Maměnky a navrhl plán jejich obnovy pro účely restauračního provozu a ubytovacích kapacit.

Bylo to více než zapotřebí, protože chaty, v nichž za války sídlili příslušnici Hitlerjugend a maďarských asistenčních oddílů, byly zdevastované a poprvé v historii jim reálně hrozil zánik.

Podle zdrojů Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm se traduje, že Jurkovič kromě snahy o záchranu objektů také podotkl, že sám by již takto nestavěl.

Obnovy svých oblíbených staveb se bohužel nedočkal, zemřel 21. prosince 1947 v Bratislavě ve věku 79 let.

Jeho architektonický odkaz je však stále živý. Vždyť Libušín a Maměnku se podařilo před zánikem podruhé uchránit v 90. letech, kdy po éře státního podniku Valašské hotely a restaurace skončily v havarijním stavu.

Dnes jsme svědky celkově třetí obnovy, a to vědecké, která je reakcí na ničivý požár Libušína z roku 2014. Půjde-li vše podle předpokladů, bude nový Libušín kompletně hotov v příštím roce stejně jako sousední Maměnka, která prochází rekonstrukcí nátěrů.

Náročnost stavebních prací je obrovská a platí to i o financích, protože náklady postupně vystoupaly nad 100 milionů korun.

Svým způsobem není divu, když si uvědomíme, že Libušín má nově chránit automatický hasicí systém na bázi vody i plynu a že se kvůli tomu musí například zabudovat do terénu nádrž o objemu 250 kubíků.

Docela paradoxní je, že původně jednoduchá pocta, kterou Dušan Jurkovič složil lidovému stavitelství, se vzhledem k současným požadavkům mění ve velkou výzvu, která v maximální možné míře prověřuje naše řemeslné i technologické dovednosti.

Těžko říct, co by si o tom všem pomyslel slavný „básník dřeva“. Z prostého faktu, že „jeho Pustevny“ chytily za srdce několik dalších generací, by měl nepochybně radost stejně jako z další stavby, která dělá čest jeho jménu.

Od roku 2011 se nad Rožnovem pod Radhoštěm tyčí 31 metrů vysoká Jurkovičova rozhledna, pro kterou vytvořil plány již v roce 1896.

Sdílejte článek