Příběh úspěchů i zklamání. Nejstarší ostravská kavárna Elektra slaví 101 let

První kapitola příběhu kavárny Elektra se začala psát před 101 lety. Je to příběh nejen úspěchů, má za sebou také období zklamání, a skoro až zapomnění.

Vždy ale vznikly kapitoly nové a jednu z nich, tu současnou, píše její provozovatelka, Renáta Zelená.

Kavárna zažila mnoho příběhů, jak začal ten váš?

Před šestnácti lety koupila naše rodina v Brušperku na náměstí dům, ve kterém jsme začali provozovat rodinnou kavárnu. Tam jsem se naučila vše, co s tímto podnikáním souvisí a hlavně už šestnáct let vím, že jsem našla práci, která mě neustále baví. Pak před devíti lety přišla nabídka, abych pro J&T banku provozovala její bankovní kavárnu Elektra. Tuto nabídku jsem bez zaváhání přijala a od té doby jsem součástí příběhu jménem Elektra.

Čím je pro vás, kromě historie, Elektra nejvíce zajímavá?

Určitě svým konceptem. Jedná se totiž o bankovní kavárnu. Banka J&T vytváří pro své klienty příjemné bankovní prostředí, kterým bezesporu jsou její kavárny, které působí jinak než neosobní bankovní přepážky. Myšlenkou banky bylo ukázat klientovi již při prvním kontaktu s bankéřem výjimečnost, a posezení u dobré kávy jistě dobrou atmosféru navazuje. Ostravská pobočka J&T banky byla zřízena v prostorách kavárny Elektra, a proto banka nabídla své krásné a vkusně zrekonstruované prostory nejen svým klientům, ale také široké veřejnosti.

Jaký jste zvolila v kavárně koncept?

Rozhodla jsem se navázat na tradici. Velké kavárny totiž nikdy nebyly jen o dobré kávě – patřilo k nim i skvělé jídlo, výborné zákusky a kvalitní pití. Kavárna má být místem, kde si člověk může užít příjemný den od rána až do večera.

Kterou část dne máte v kavárně ráda vy?

Každá část dne je jiná. Mám ráda snídaně, kdy tady vnímám ten vstup do nového dne. Hosté jsou pomalejší, vychutnávají si vydatnou snídani s horkou voňavou kávou, či ranním čajem. Užívají si prostře­ný stůl, ten okamžik klidu před mnohdy náročným dnem. Jinou atmosféru přináší obědy. Hosté už jsou plně v pracovním tempu a těší se na dobrý oběd. Většinou jedí ve společnosti spolupracovníků, obchodních partnerů či přátel, a vstřebávají polední pohodu. Tato část dne je rychlejší, hlučnější – a zároveň nejvoňavější. Pak už kavárna zažívá odpolední poklid, hosté si vychutnávají odpolední kávu se zákuskem, či brzkou večeři.

Člověku se teď chce určitě jít někam na něco dobrého… Proč k vám?

Protože u nás se vaří a peče s láskou! Každé pondělí připravujeme nové týdenní tematické menu – od české klasiky po exotické speciality. Hvězdou mezi zákusky je naše sněhová roláda Pavlova se šlehačkou a spoustou čerstvého ovoce. Kamkoli jedu na návštěvu, musím ji mít s sebou. Už se mnou cestovala v Pendolinu do Prahy, či letadlem do Španělska.

To vše, o čem mluvíte, musí být velice těžké nejen vytvořit, ale i udržet.

Ano, koncepčně je opravdu náročné například tvořit každý týden jiné menu. Vezměte si, že je spíše obvyklé, že restaurace vytvoří menu, které nabízí půl roku, třeba i rok. Vše, co nabízíme, musí mít stále vysokou kvalitu. Ráda při své práci spolupracuji s lidmi, kteří dělají svoje řemeslo s láskou a poctivě. Jezdím si do oblíbeného uzenářství pro uzeniny a byla jsem moc ráda, když mě jeho majitelka vzala do výrobny, kde vidím ten kus práce, která za vším stojí.

Foto: Irena Huťková

Vajíčka na snídaně nám osobně vozí farmář, na zeleninový trh jezdím k paní, která pro nás vybírá krásné kousky zeleniny či ovoce. K udržení nastaveného konceptu jsem si vytvořila tři pilíře: profesionální a soudržný tým, výjimečně příjemný interiér a trvalou kvalitu nabízených jídel s přidanou hodnotou.

Co máte na mysli s přidanou hodnotou u jídel?

V restauraci můžu dostat dobré maso nebo čerstvou zeleninu – ale to mi nestačí. Já chci, aby každé jídlo bylo výsledkem práce kuchaře. Chci, aby jednotlivé složky jídel spolu ladily, vytvářely chutné kombinace a třeba i překvapovaly. A podle reakcí našich hostů se nám to daří.

Jak vnímáte při konceptu tradice propojování starého a nového?

Vyžaduje to cit, odvahu a mnohdy i pokoru. Vezměte si, že klasická jídla jsou zajímavá tím, že máme chuť spojenou s pamětí.

Například rajská omáčka mé babičky obsahovala skořici – moje chuťové vzpomínky ji tam očekávají, ale i bez ní to pořád bude ta skvělá rajská omáčka. Když do rajské ale navíc přidám například šalvěj a oregano, moje chuťové pohárky budou zklamané. Chci tím říct, že je v pořádku hledat nové, třeba zdravější a lehčí varianty jídel, ale nezapomínám na jejich podstatu, nebo nechci úplně měnit něco, co je desítkami let odzkoušeno. Někdo klasiku boří, my na ní stavíme. Nemám všeobecně ráda prosazování nových věcí haněním těch starých a nefandím moc diktátu doby, kdy si na sociálních sítích přečtu, co mám jíst a pít, abych byla in.

Co byste přála Elektře do budoucna?

Přeji jí, aby byla stále tak krásná a výjimečná, aby si zachovala svůj šarm i noblesu. Aby nejen Ostravanům přinášela radost – a třeba dalších 100 let byla místem, kam se lidé vždy rádi vracejí…