Příběhy exponátů: Svatební čepec s letopočtem připomíná sbírání lidových písní v Beskydech

Bohaté sbírky Ostravského muzea skrývají v expozicích i depozitářích pozoruhodné historické poklady. V našem seriálu Příběh exponátu se po stopách vzácných předmětů vydáváme s kurátory sbírek.

Dnes nám kurátorka historických fondů a etnografka Ostravského muzea Anna Pohořálková odhalí tajemství lidového svatebního čepce, který se po válce ocitl ve sbírkách muzea. Tento nenápadný exponát z depozitáře textilu dnes historikům, a především návštěvníkům muzea připomíná, jak lidé v Moravskoslezských Beskydech, které obyvatelé Ostravy milují, kdysi žili.

Má vyšitý rok svatby ženy, která ho nosila

Čepec není ledajaký. Významné sběratelce Věře Šejvlové, zakladatelce a vedoucí folklorních souborů Ostravica a Grunik, jej věnovala zpěvačka lidových písní Veronika Švrčinová, která žila na Gruni v osadě zvané Buřonka. Dnes se toto místo na mapách nazývá Buřanka a najdete jej kousek od žluté značky na Janikulu. Do Ostravského muzea se dostal v roce 1949 s celou sbírkou čtrnácti čepců z oblasti údolí řeky Ostravice, které sběratelka lidových písní Věra Šejvlová muzejníkům přinesla. „Víme u každého čepce, od koho je, je to přesně zapsané.“ Říká ostravská etnografka.

Čepec, který Ostravské muzeum vlastní, zřejmě nenosila zpěvačka Veronika Švrčinová, protože ostravické svatební čepce mají jednu zvláštnost. Kromě toho, že jsou síťované, tak je na nich vyšitý rok svatby ženy, které patřil. A na tomto čepci je rok svatby 1911, což nemohla být svatba Veroniky Švrčinové, protože ta už v tom roce měla velké děti. Patrně to bude čepec její dcery nebo snachy nebo jiné členky rodiny,“ vysvětluje Anna Pohořálková.

A dodává, že ženy na Ostravici svůj svatební čepec už po svatbě většinou běžně nenosily. „Braly si ho třeba jen, když se vdávaly nějaké jejich příbuzné,“ dodává.

Sbírali beskydské písničky, které by jinak zmizely

Svatební čepce se u beskydských starousedlíků zachovaly často jako poslední součást lidového kroje. „Ženy už chodily v běžném oblečení, ale ten čepec si na svatbu ještě vždy nechaly udělat a pak ho na svatbách nebo při jiných významných příležitostech nosily,“ říká Anna Pohořálková.

Sběratelé lidových písní putovali po zpěvácích v Beskydech už dříve, ovšem po válce byly sběry byly více organizované. „Ke sbírání lidové tvorby tehdejší hudební vědci a etnografové vybízeli výzvami, existovaly návody a postupy, jak písně zapisovat a o co se u zpěváků a zpěvaček zajímat. Lidové písně sbírali třeba i studenti, jako téma svých seminárních prací,“ říká etnografka Ostravského muzea.

Foto: Petr Broulík

Takto sebrané lidové písně, zejména ty starší, lze poznat v řadě pozdějších hudebních děl. „O tyto sběry se po druhé světové válce hodně zajímali tehdejší hudební skladatelé, upravovali třeba tyto písně pro sbory. Ten princip výběru byl hodně estetický, takže pro úpravy a zpěvníky se vybíraly melodicky a textově nejzajímavější písně. Existuje ale stále množství nikdy nepoužitých a nepublikovaných písní“ říká etnografka. Je zajímavé, že v těchto sběrech lidových písní jsou i tehdejší šlágry či písničky, které lidi znali ze školy. Třeba ve sbírce lidových písní z Ostravice od zpěvačky Josefy Galasové se mezi písněmi v lašském nářečí najednou objeví česká taneční píseň „holubička“ se známým textem Za vodou, za vodou, za vodičkou, hrála si má milá s holubičkou.

Sběratelka vytvářela lidové prostředí pro film Želary

Věra Šejvlová byla dobrou znalkyní prostředí beskydských hor a na začátku tisíciletí pracovala jako poradkyně také na filmu Želary. Spisovatelka Květa Legátová, která jej napsala, učila na škole ve Starém Hrozenkově. O místním kraji napsala knihu Jozova Hanule, která se stala předlohou pro film. Když však v roce 2003 filmaři podle této novely točili Želary, ve Starém Hrozenkově a okolí už vhodné lokality pro natáčení nenašli. Snímek proto natočili ve skanzenu na slovenské Oravě. Také nářečí, písně a tance, které se ve filmu objevují, jsou posunuty na moravsko-slovenské hranici o něco výše, právě do kraje, který Věra Šejvlová díky své sběratelské činnosti tak dobře znala.

„Po paní Věře Šejvlové zůstaly stovky zápisů písní. Ona sama nezapisovala noty, ty s ní zapisovali Ivo Stolařík, Jaromír Dadák nebo František Bonuš . Ona však byla ten člověk, který se zpěvačkami a zpěváky v horách navazoval kontakt a překonával případné komunikační bariéry. Díky ní máme obrovskou spoustu písňových materiálů právě z údolí Ostravice, Zadních hor a Kysuc. Jsou to nesmírně cenné zápisy,“ říká Anna Pohořálková.

Možná mají lidé doma poklady lidové kultury a ani o nich nevědí

Dříve se tento archiv lidových písní v Ostravském muzeu dost využíval, ale současná generace folkloristů už možná ani neví, že tady v Ostravě taková vzácná sbírka je. Že si sem leckdo může zajít, písničky si oskenovat nebo nafotit a pracovat s tím materiálem,“ říká Anna Pohořálková.

Anna Pohořálková říká, že dnes už nelze sbírat písně v jejich původním prostředí. „Zjistili jsme ale, že mnoho unikátních zápisů písní se nachází v archivech folklorních souborů nebo v pozůstalostech různých regionálních pracovníků – tanečníků, muzikantů, zpěváků.“ poznamenává etnografka.

Foto: Aneta Trojáková

Lidé někdy mají tyto malé poklady doma, ne každý s nimi zamířil do muzea nebo Etnologického ústavu České akademie věd v Brně, kde se písňové záznamy z Moravy a Slezska historicky shromažďují. „A tak se v současnosti snažím získat z rodinných archivů záznamy lidových písní. Ať přetrvají. Ať se náhodou nestane, že někdo takový rodinný archiv vyhodí do popelnice, protože třeba nepozná, že jsou v něm cenné věci. Pro někoho totiž nějaké písničky či notové záznamy pro ně nemusejí mít žádnou hodnotu. Někdo prostě nepozná, že má doma ve skříni nebo na půdě něco unikátního, co jinde zapsáno není, a chystá se to vyhodit,“ vysvětluje.

Ostravské muzeum proto rádo takové záznamy lidových písní z Beskyd, ale i jiných oblastí Moravskoslezského kraje přijme.