INVAZIVNÍ DRUHY
14/10/2018 Roman Vojkůvka

Přišli odjinud a už zůstali: Plzák španělský, nezdolný škůdce zahrad

Když se řekne invazivní druh, většina z nás má chuť popadnout nějaký vražedný nástroj a vyrazit hubit a plenit. Mezi u nás nepůvodní druhy ale nepatří jen mandelinka bramborová nebo bolševník.

Existuje velká spousta rostlin, živočichů a zvířat, do kterých byste za ta léta, co s námi na severní Moravě žijí, neřekli, že do naší přírody v minulosti, ať už dávné, či nedávné, nepatřili.

Plzák španělský (Arion vulgaris) – mezi přistěhovalci nováček. Plž, jehož mláďata jsou pestře zbarvená v odstínech žluté a hnědé a na hřbetě mají dva ostře vyznačené citronově zbarvené pruhy, v dospělosti pak barvy oranžovohnědé.

Dorůstá délky 8-12 cm. Je blízký příbuzný našeho plzáka lesního (v dospělosti se tyto dva druhy velmi těžce rozlišují), takže by se mohlo zdát, že sem přijel na rodinnou sešlost a do dnešního dne neráčil odjet. A nejen to, dokonce svého příbuzného z jeho přirozených biotopů postupně vytlačuje.

Z původního místa výskytu, což byla západní část Pyrenejského poloostrova, se rozšířil postupně do celé Evropy. V 50. letech minulého století byl jeho výskyt ve větším množství zaznamenán ve Švýcarsku, o deset let později v dalších zemích střední a severní Evropy.

V polovině osmdesátých let byla pozorována početná populace tohoto nežádoucího plže v zemích okolo hranic ČSSR, v roce 1991, dva roky po otevření hranic západu, byl poprvé zaznamenán výskyt plzáka španělského na území současné České republiky a to na Olšanských hřbitovech v Praze.

Vše nasvědčuje tomu, že k nám byl importován ze zemí západní Evropy coby černý pasažér ve vozech dopravujících sem květinářské a rostlinářské zboží (byl nalézán přímo v květináčích dovážených rostlin). Z Olšan se postupně rozšířil na celé území České republiky, Moravskoslezský kraj nevyjímaje.

Daří se mu u nás dobře, obývá parky, lužní lesy, travnaté plochy, skládky a samozřejmě zahrady. Na lidské společnosti je momentálně zcela nezávislý. Se svým příbuzným plzákem lesním se nekříží, možná se tak instinktivně brání oslabení vlastního genomu, jenž je odolný (na rozdíl od jeho příbuzného) místním parazitickým hlísticím.

Nemá tak, mimo člověka, v naší přírodě přirozeného nepřítele.

Sdílejte článek