Proslulá porubská Myslivna i v pandemii žije, lidé si při procházce zajdou k okénku
Doslova jako oáza dnes působí proslulá, nijak v čase se neměnící stará dobrá porubská výletní hospůdka Myslivna.
I v této době nejkrutějších nouzových stavů se u jejího výdejního okna zastavují lidé, kteří vycházejí na několikakilometrové procházky do lesů za Porubou rozhýbat své klouby, aby přišli na jiné myšlenky a občerstvili se kávou, čajem nebo párkem v rohlíku.
A samozřejmě čepovaným pivem. Dostanou ho tu v kelímku, který výčepní uzavře víčkem. To je opatřeno nálepkou, aby si pivo vypili nejlépe doma.
Myslivna měla od prosince do uplynulého víkendu otevřeno výdejní okénko od deseti hodin do páté podvečerní hodiny. Od pondělí 22. února už má kvůli „jarnímu“ počasí každodenní provoz od odpoledních hodin do západu slunce.
A od dubna už bude opět denně otevřeno od pravého poledne do dvaadvaceti hodin.
Někdy myslivnu navštíví za víkend až pět set lidí. Ale musí být hezky
Šéfová hospody Zuzana Valentová právě přebírá z dodávky tři sudy piva. O víkendu má být podle předpovědi hezky, obyvatelé Poruby určitě vyrazí na procházky a běžci a sportovci na své oblíbené příměstské trasy. A budou určitě žízniví.
„Někdy tudy za víkend projde i pět set lidí. Ale musí být pěkně, jsme moc závislí na počasí. Když prší, tak třeba nepřijde vůbec nikdo,“ říká provozovatelka výletní hospůdky, která i přes zimu nechala mimo páskami obehnaný areál na dvacet dlouhých souprav lavic, aby si na nich mohli lidé po cestě lesy a přes pole v dostatečné vzdálenosti od Myslivny odpočinout.
Jsou tu i dvě ohniště, kde si mohou pocestní upéct špekáčky nebo se v zimě zahřát.
Na pivní kelímek dostanete víčko. Nápis nabádá vypít je až doma
Vnitřní prostory Myslivny jsou uzavřené a krátkou dobu předvánoční, kdy byly hospody otevřené, zde připomíná ještě nevyhozený stromek s ozdobami ze slámy a sušeného ovoce. Staré obrazy s jeleny, dětský koutek, kukačky bez rafiček, to vše už dlouho nevidělo hosty.
„Teď přišla asi nejtěžší doba. Vůbec kolísavost mezi opatřeními je pro nás hrozná. Člověk neví, na co se má připravit, co má nakoupit, co bude moci prodávat, a co ne. Teď je to trochu ustálené a tak se snažíme prodávat lidem v končící zimě čaje, dětem horkou čokoládu a horký džus se skořicí. A hodně si lidé dávají pivo, i když ho musíme prodávat do uzavíratelných obalů, což splňujeme tím víčkem a informací na něm, že obsah není určený k okamžité konzumaci, “ popisuje čtyřiatřicetiletá nájemkyně Myslivny a dodává, že o zimních víkendech z jídel Myslivna nabízí jediný pokrm, párek v rohlíku.
Poloha Myslivny je podle ní opravdu „super“. „Je u lesa a lidi z Poruby sem vyráží na procházky, nebo venčit psy. V tak na sníh bohaté zimě, jaká je letos, je tu i hodně běžkařů. O víkendu lidé vyrážejí hned po obědě, chodí ale jen, když je vidno. V sezóně sem jezdí hodně lidi na kolech, jsme prostě hlavně výletní hospoda,“ říká Zuzana Valentová.
Zatím jsme to nikdo neměli. Tady není korona
Provozovatelka Myslivny říká, že covid-19 zatím nikdo z personálu neměl. „Možná že je tady na Myslivně nějaká dobrá a zdravá zóna. Tady prostě není korona,“ usměje se a při výčtu pozitivních dopadů pandemie nezapomene i na jeden důsledek.
„Všechno zlé je k něčemu dobré. Možná se to někomu nemusí líbit, ale tím, že zavřeli obchoďáky, tak lidé vyjdou více do přírody, protože nemají o co dělat. A přijdou třeba i k nám.“
Upozorňuje také na to, že díky své velké rozloze je areál Porubské myslivny z hlediska případné nákazy mnohem bezpečnější než jiné.
„Říkáme tomu nafukovací zahrádka. Lidé se tady rozptýlí do toho velkého prostoru, u výdejního okna dodržují bezpečné vzdálenosti a nosí roušky a respirátory,“ říká provozovatelka oblíbené hospůdky.
Museli odložit pořízení nového hradu
Loňský nástup pandemie však zkazil Myslivně podobně jako dalším hospodám a restauracím řadu připravených plánů, nájemci chtěli na léto pořídit nový hrad pro děti.
„Když nás tehdy zavřeli, tak vše, co jsme chtěli investovat, jsme odložili, protože nikdo nevěděl, co bude. Ale letos už máme v plánu, že pro děti rozšíříme venkovní hřiště. Nelze tak jako loni chřadnout,“ říká Zuzana Valentová.
Přestože se zdá, že s novými dravějšími mutacemi nastávají nejhorší časy pandemie, provozovatelka je optimistkou. „Doufám, že když jsme už rok s koronavirem zvládli, tak zvládneme i ten další. A doufejme, že to nepotrvá celý rok,“ přeje si.
Zuzana Valentová bude letos provozní na Myslivně už devátou sezónu. „Tehdy jsme si ji pronajali náhodou. Šli jsme kolem na procházku a uviděli inzerát, tak jsme na to číslo zavolali a šli jsme do toho. Bylo to i trochu osobní, někdy v devadesátých letech jsem sem chodila jako holka si hrát na všemi oblíbené pneumatiky. Takže když jsem viděla ten inzerát, říkala jsem si: my to musíme prostě zkusit. A dívejte se, vyšlo to,“ líčí své „osudové“ rozhodnutí.
Z jindy řady akcí stihli loni jen pivní slavnosti
Noví nájemci museli samozřejmě vymyslet řadu akcí, kterými Myslivnu zejména v sezóně oživili. Do pandemie sem proto lidé byli zvyklí chodit na zahájení sezóny, živé koncerty kapel, na pálení čarodějnic, stavění májky, malý hudební festiválek Rajda fest nebo na pivní slavnosti.
Ty jediné se uskutečnily i loni na podzim. „Stihli jsme je ještě v září, než nás opět zavřeli. Řekli jsme si, zkusíme to, udělali jsme je v sobotu a v pondělí zase všechno stopli. Předtím jsme se modlili, aby tu stopku hospodám nedali už v pátek,“ líčí provozovatelka oblíbené hospůdky, která stojí u lesů nad Porubou už možná od roku 1939.
To ještě z obrovského sídliště nazývaného ve svých socrealistických začátcích Nová Ostrava nestál ani jeden dům. Přesný rok postavení myslivny ale už asi nikdo nezná.
„Když jsme si ji pronajali, starší elektrikář nám tady dělal nějaké úpravy a vykládal, že když kdysi chodil do školky, tak se to tu otvíralo a děti ze školky, do které chodil, měly tehdy vzadu mezi břízkami nějaké vystoupení. Z toho jsme s ním určili i ten rok 1939,“ říká Zuzana Valentová, kterou těší, že jako noví nájemci během těch devíti let přilákali k návštěvě myslivny i řadu těch, kteří už v ní spoustu let nebyli.
„Jsou rádi, že myslivna je pořád stejná, jako byla v době, kdy sem chodili a že je to tu fajn. To zase těší nás a vždycky nás to tak nějak znovu nakopne,“ usmívá se.
Přišla na kávu, na Myslivně i brigádničila
Už po desáté hodině si u okénky Porubské myslivny objednává kávu Veronika Baďurová. Venčí u Myslivny jednoho ze svých dvou velkých psů.
„Chodím sem už od gymplu. Jsem Porubák a pamatuji už hodně provozovatelů Myslivny. Ale tady se Zuzkou jsme začaly kamarádit, a když jsem byla na mateřské, tak jsem tady i brigádničila. Poznala jsem celou tady tu partu, takže Myslivna je dnes takový můj druhý domov v Porubě,“ říká.
Dodává, že spousta Porubanů myslivnu doslova „miluje“. Když měla myslivna ustoupit výstavbě vědeckotechnického parku, zabránila tomu i petice hojně podepisovaná těmi, pro něž je myslivna už neodmyslitelnou součástí fyzické a duševní relexace na čerstvém vzduchu a v přírodě.
„Lidi mají myslivnu rádi, že tu funguje jakási neformální hospoda, která není jen další restaurací s drahou kuchyní,“ říká Veronika Baďurová.