První ostravský bezdomovec spal na stadionu odborářů. Jeho táta vjel na radnici na koni
Jako v řadě hospod tak i v hostinci U Žaláka se vyprávějí a tradují různé legendy.
Pamětníci u štamgastského stolu pravidelně vzpomínají na lidi a příběhy, kteří slyšeli z historie Mariánských Hor. Třeba o tom, jak jeden z majitelů pozemků v Mariánských horách a sousedící Nové Vsi, nějaký pan Bedřich Kaša, vjel na koni do ostravské radnice.
Protože mu prý sebrali pozemky pro dusíkárny. A že jeho syn, nějaký Jaromír Kaša, se stal v Mariánských Horách „slavným“ bezdomovcem. Dokonce o něm říkali, že to byl vůbec první ostravský bezdomovec. Jestli první, to není tak jisté, ale patřil mezi ty, které měli někteří lidé i rádi.
„Otec Bedřich Kaša měl hospodářství a pozemky v Nové Vsi, už někdy v letech 1936 až 1938, když se začaly rozšiřovat dusíkárny. Pak nastoupila německá správa a oni mu část pozemků v rámci válečných plánů s chemičkou vzali. Samozřejmě se mu to nelíbilo. A to byl impuls k tomu, aby se na koni rozjel na radnici. Po roce 1948 mu začali brát další pozemky. Ne však už kvůli dusíkárnám, ale kvůli rozšíření železniční trati mezi hlavním nádražím v Přívoze a nádražím ve Svinově. Postavili tam vlečkové koleje, ale Kašovi už vzali tyto pozemky bez náhrady,“ vypráví Ota Teplárek, štamgast hostince U Žaláka.
Kaša bydlel v pokladnách zrušeného stadionu. I se svými psy
A pak popisuje druhou postavu z rodu Kašů, syna Bedřicha Kaši Jaromíra, který, když rodinný statek zanikl, začal bydlet v ulici Slavníkovců.
Vybydlený dům v ulici Slavníkovců. Foto: Archiv Jiřího Jezerského
„Tam stála řada nízkých domků a v nich dožívali obyčejní, dříve se říkalo chudší lidé. V devadesátých letech Jarek Kaša bydlel na zrušeném stadionu odborářů. Ten byl po zrušení oplocený a po obvodu zůstaly původní pokladny. Z nich nějakou dobu byly nouzové nocležny, kde se dříve ubytovávali turisté. Byla tam voda, sprchový kout a dalo se tam dva tři dny přespat. A tam se Kaša někdy v devadesátých letech nastěhoval i se svými psy,“ vypráví štamgast hostince U Žaláka Ota Teplárek.
A dodává, že poté se nastěhoval Jarek Kaša do jednoho z bunkrů u hald dolu Jan Šverma, které tam postavili už Němci. „Po válce tam chodili trénovat střelbu vojáci, kteří na Švermě pracovali. A do jednoho bunkru se tam Kaša nastěhoval,“ vzpomíná Ota Teplárek.
A jeden z Oskarových kamarádů, Tomáš Grossman říká, že bezdomovce Kašu viděl u restaurace Morávka na Fifejdách ještě někdy kolem roku 2005, jak už jako starý muž táhne za sebou vozík a kolem něho běhají „ti jeho psi“.
Bydlel v domku smontovaném z prken, plechů a krabic. Tam, kde stojí Lidl
Jaromíra Kašu znal i bývalý dlouholetý místostarosta obvodu Mariánské hory a Hulváky a dnes badatel a autor starých ostravských příběhů Jiří Jezerský.
Mnohokrát se s ním setkal, když „proslulý“ bezdomovec chodil na mariánsko-horský sociální odbor a když pár let po revoluci bydlel ještě v ulici Slavníkovců.
„V jednom z těch domů, které se ale postupně vrátily původním majitelům. Byly to takové staré domy s dvorky s chlívky pro domácí zvířata. Prasátka nebo kozy. Jaromír Kaša tam bydlel ještě s jinými relativně řečeno bezdomovci. Potom se přestěhoval na stadion odborářů, který byl funkční asi do roku 1974, kdy se tam ještě závodilo na motorkách. Ale i tam se to prodalo, postavili v těch místech bývalý Carrefour. A Jarek Kaša se přestěhoval do jakéhosi domku smontovaného z prken, plechů a krabic, který si postavil na místě, kde dnes stojí Lidl. Také odtud však musel kvůli stavbě tohoto supermarketu pryč, takže Kaša i se svými psy ztratil opět bydlení,“ popisuje fanda staré Ostravy a bývalý místostarosta Mariánských Hor Jiří Jezerský.
Odmítl vybydlený dům, tak mu místostarosta sehnal starou unimo buňku
Jiří Jezerský Jarkovi Kašovi ve své funkci místostarosty občas pomohl. „Nabízel jsem mu k bydlení i jeden vybydlený dům, kterých v těch devadesátých letech bylo v obvodu habaděj. To on ale nechtěl. Že chce bydlet sám. Byla to tehdy ještě trochu kovbojská doba, tak jsem mu sehnal od jednoho podnikatele starou unimo buňku. A tu jsem mu nechal zavést a jeřábem postavit na palouček v lesíku na odbočce z Mariánskohorské ulice směrem k VOKD. Ještě jsem zjišťoval, komu ten pozemek patří. Tam pak Jarek Kaša bydlel, ale stále chodil na radnici. Občas si stěžoval, že mu budku vykradli a že mu tam lidé dělají všelijaké lotroviny na truc. A že ho ostatní bezdomovci nemají rádi,“ vypráví Jiří Jezerský.
Nosil na radnici psí sádlo. Psi mu tahali dřevěný vozík, někdy v něm seděl
A popisuje, jak mu Jaromír Kaša chodil do kanceláře občas nabízet psí sádlo. „Měl kolem sebe vždy hodně psů. Asi ho vyráběl. Určitě měl nějaký odbyt, ale já jsem ho od něj nekupoval. Měl psů spoustu, pokaždé jiné. Tahali dřevěný vozík, on v něm buď seděl, nebo šel vedle něj,“ usmívá se pan Jezerský.
„Ale rád jsem si s ním povídal, vždy jsme si řekli, co je nového. Chodil sice v ošuntělých šatech, ale byl pořád svěží. Byl relativně veselý člověk a neměl jsem k němu nějaký odpor, naopak jsem k němu měl takový docela přátelský vztah,“ říká Jiří Jezerský.
V unimo buňce nakonec zřejmě Jaromír Kaša i zemřel. „Nebo to bylo jeho poslední bydliště. Bydlel tam opravdu dlouho. Možná nakonec zemřel v nemocnici. Určitým způsobem o sebe dbal, takže třeba nakonec, když už byl na tom špatně, šel třeba k doktorovi a ten ho poslal do nemocnice, kde potom i zemřel. Je to docela dost možné. On jen miloval svobodu. Dostával nabídky, že se může někam nastěhovat, ale on za svou svobodu platil tím, že dobrovolně žil jako bezdomovec,“ říká Jiří Jezerský.
Když se mu splašili koně, volal „Sbohem Róza, sbohem děti, Bedra Kaša z kopce pádí!“
Oba Kašové, Bedřich i jeho syn Jaromír byli zřejmě trochu podivíni. Popisují je tak i pamětníci a vzdálení příbuzní z Nové Vsi, která sousedí v Mariánskými Horami a Hulváky. Pro Magazín PATRIOT se pokusil sehnat informace o obou mužích příjmení Kaša kronikář Nové Vsi Kamil Rodan.
„Bedřich Kaša se dle sčítacího operátu narodil v domě čp. 10 v rodině chalupníka Jana Kaši a jeho manželky Marie, rozené Kňurové z Pustkovce, na počátku července 1910 v Nové Vsi u Ostravy. Ta byla tehdy samostatnou obcí spojena s ostatními obcemi a Ostravou v roce 1924."
Podle pamětníků se jednalo o velice chytrého, ale současně „zvláštního“ člověka, jehož svérázné jednání bylo často vykládáno jako „bláznovství“.
„Projevovalo se to například tím, že na četníky házel z komína cihly, protože tvrdil, že na svém pozemku si může dělat, co chce. Nebo i tím, že skládal přihlouplé veršovánky. Když se mu jednou splašili koně a pádil s vozem po obci, křičel na sousedy: „Sbohem Róza, sbohem děti, Bedra Kaša z kopce pádí!“
Ač sestra spoluvlastnila hostinec, přebýval v dřevěné boudě
Není proto divu, že se na něj mnozí dívali jako na blázna. „Bedřich Kaša byl střední postavy, v porovnání se svým skutečným věkem však vypadal mnohem, mnohem starší. Byl hubený až vyzáblý a strašně vrásčitý, a jak poznamenal jeden pamětník, s pohledem blázna,“ líčí Kamil Rodan.
V obci se muži říkalo zkráceně Bedra Kaša. „Přestože byla jeho sestra Anna provdaná jako Ballová spolumajitelkou novoveského hostince, bydlel Bedra Kaša v dosti nuzných poměrech. Přebýval například v dřevěné boudě, což mohlo předznamenat i osud jeho syna. Kdy zemřel nevím,“ říká historik a kronikář Kamil Rodan a dodává, že hostinci Kašovy sestry Anny Ballové rozené Kašové se říkalo prostě podle majitele „U Bally“ a vznikl na počátku 20. let minulého století.
Občané Nové Vsi si vzpomínají i na akci s koněm na radnici, bohužel ji už nedokážou podle kronikáře časově zařadit.
„Dva z nich jsou přesvědčeni, že to bylo až po druhé světové válce, ale kdo ví. V každém případě se ta historka v novoveských domácnostech tradovala. Proč jel Bedřich Kaša na radnici, pamětníci ale netuší. Domnívají se, že to bylo až po druhé světové válce. Avšak zda to bylo kvůli tomu, že chtěl pozemky pod chemičkou vrátit, nebo za ně požadoval náhradu, nebo zda měl nějaký problém s Němci, navrácením jiných pozemků či zda přišel po únoru 1948 o jiné pozemky, to nikdo neví. Osobně se domnívám, že kdyby Bedřich Kaša tento čin provedl po takzvaném vítězném únoru, tak by jej zavřeli,“ říká kronikář obvodu Nová Ves Kamil Rodan.
V Nové Vsi je podle kronikáře známo, že Bedra Kaša měl syna, ale prý s ním neudržoval kontakty. A syn časem skončil podobně jako otec a dnes dokonce s odstupem času příběhy těchto podivínů, otce a syna Kašových štamgastům u Žaláka splývají.