Recenze: Neboj, dýchej čaruj. Poctivý příběh Davida Stypky

Prvoplánově nedojímá, nestaví pomník a netváří se smrtelně vážně - takový je bezmála devadesátiminutový dokument Neboj, dýchej, čaruj o Davidu Stypkovi.

Režisér a scénárista Dan Svátek přiznal, že sestříhat původně čtyřhodinový materiál na výsledných 87 minut byl nadlidský úkol.

„Bez přehánění můžu říct, že to bylo velké dobrodružství a že se příběh vyvíjel jiným směrem, než jsem původně zamýšlel. Chtěl jsem Davida popsat co nejpravdivěji a nejupřímněji, protože takový byl. Ve filmu proto divák nalezne i věci, které netušili ani jeho nejbližší. Bylo to leckdy těžké dilema, co pustit ven a co ne. Po dohodě s rodinou a přáteli jde film v plném a otevřeném znění. Bo takový byl David,“ říká režisér Dan Svátek.

Právě otevřenost je jednou z nejsilnějších stránek filmu. Davidova maminka Marie Stypková, ale i další členové rodiny a přátelé popisují mimořádně talentovaného muzikanta jako složitou osobnost, která těžce prožívala své deprese a strachy, někdy nezřízeně pila, nebyla etalonem partnerské věrnosti a dokázala také ubližovat.

To nebývá u podobných dokumentů tak úplně obvyklé - tady se nestavěl pomník velikánovi, ale spíše se hledala cesta, jak jej přiblížit z co nejvíce úhlů pohledu. A to je také mírnou slabinou snímku - především v počátku filmu mluví opravdu hodně pozorovatelů, až někdy není divákovi zcela jasné, kdo zrovna o Davidovi hovoří.

Naopak silná, mrazivě načasovaná a odhalená je Davidova nevěra s bývalou manažerkou kapely a lakonické konstatování přátel a také partnerky, že byl prostě takový... Stejně tak přirozeně a nenásilně staví film příběh o Stypkovi jako o nenápadném a dlouho neobjeveném geniálním skladateli a zpěvákovi, který toho nakládal nejen sobě, ale i ostatním.

Osvěžující je také způsob, jakým režisér do snímku vložil vtipné a zábavné historky, které shazují pokus o tryznu - ať už v podání zemité maminky Marie Stypkové nebo jeho partnerky či kamarádů a kolegů z kapely. Vždy, když už by si divák mohl začít myslet, že teď se už bude plakat a posmrkávat, přijde někdo z pamětníků a rozesměje kinosál.

Ale plakat se nakonec stejně bude - spíše než vzpomínky rodiny a přátel ve smyslu, že zprávám o smrti nemohli uvěřit, dojme dopis Stypkovy dcery tatínkovi a tichá a klidná scéna rodiny u ohně.

I když podobné dokumenty jsou jaksi z povahy věci stavěny tak, že o zemřelé osobnosti hovoří jeho blízcí, u filmu Neboj, dýchej, čaruj mi přece jenom trochu schází vědět více o tom, co cítil, prožíval a jak se na svět díval David. Všichni mluví o něm, jaký byl a co dělal, že vyznával spravedlnost, byl empatický a přátelský - ale ve filmu není jediná sekvence, kdy by mluvil sám David - o čemkoli. Nechce se mi věřit, že v pozůstalosti nic takového filmaři nenašli.

Zásadní sdělení dokumentu, který hojně čerpá z videozáznamů z koncertů, afterparty, cest na festivaly a kalení je ale jasné: byla to jízda se vším všudy. Člověku se v takových chvílích vybaví známá pravda, že ne každý svůj vyměřený čas dokáže prožít naplno - u Davida Stypky o tom nemohou být sebemenší pochybnosti.

Neboj, dýchej, čaruj je poctivý dokument o životě mimořádně talentovaného muzikanta a složité osobnosti. Bezmála hodinu a půl v něm zní Stypkova muzika, což je mnohdy možná nejsilnější sdělení: Bože, všechnu tuhle krásu vymyslel a udělal on...