Resort Cattaleya? Původně to měl být jen malý penzionek

Patří k nejkrásnějším místům nejen v kraji, ale i v celé České republice. Resort Cattaleya v Čeladné vyhledávají milovníci luxusního wellness v krásné beskydské přírodě, jezdí se sem ale i za světovou gastronomií.

„Přitom to měl být původně jen takový malý penzionek,“ směje se Zdeněk Maďa, majitel resortu, který triumfoval na Galavečeru PATRIOT GURMÁN 2025.

Jak vlastně vznikla Cattaleya?

To spískala moje manželka.

Za vším hledej ženu…

Přesně tak. Kdysi dávno, když jsem prodal Trestles (pozn. red: dětmaro­vická firma na výrobu skladových regálů), tak manželce se tady v Čeladné hodně líbila jedna stará polorozbořená vilka. Byli jsme se tu podívat v době, kdy kvetly rododendrony a azalky, bylo tu nádherně. Mé paní se tu hned zalíbilo, a tak projevila zájem.

Firmu Trestles jste prodali v roce 2020 prodali. Sledujete ji dále?

Ne, nesleduji, ani se k tomu nechci vyjadřovat, je to historie. Každý to dělá podle sebe, je to jejich věc. Už jsem vedení firmy nezvládal, neměl jsem na to sílu a nechtěl jsem firmě bránit v rozletu. Tak jsme to prodali. A Cattaleya začala vznikat proto, abych se doma neflákal a nenudil. Manželka to tady měla provozovat a já že to celé postupně postavím. To mě bavilo.

Jak se stalo, že se původně malý penzionek trochu rozrostl?

Ano, měl to být malinkatý penzionek. V podstatě půl vily, co teď stojí. Manželka měla představu, že sem přijdou lidi, ona jim dá klíče, oni si ráno uvaří snídani, za dva, tři dny odejdou, klíče vrátí a je hotovo. Ale klientela se mění. Lidi už nechtějí turistické věci, chtějí spíše pohodu. A obyčejných turistických ubytoven jsou mraky. V tomto segmentu je téměř nemožné se udržet. Tak to začalo. Řekli jsme si, že zde postavíme krb. Pak jsme postavili rotundu jako restauraci, udělala se kuchyň, která byla malá, tak se musela zvětšit. Všechno bylo za pochodu, za plného provozu.

Kdo byl tahounem projektů? Vy, nebo vaše žena?

Všechno si dělám já sám. Ona akorát kritizuje. Ne, musím říct, že mám kouzelnou ženu. Takže jsme nějak dostavěli první patro vily, pak jsme začali s vrchním patrem. Postupně jsme to tedy budovali. Pak se ukázalo, že prostranství je úplně ideální pro svatby. Udělali jsme pár svateb, které byly hodně zajímavé, navíc velice příjemné pro lidi. Je tady nádherné prostředí. Když sem přijdete na jaře v pět ráno, tak tu řvou ptáci a smrdí les. Řekli jsme si, že půjdeme tím směrem, a začali jsme dělat špičkovou zážitkovou gastronomii. Tady se přes gastronomii lidi rozmazlují.

Zdeněk Maďa. Foto: Vladimír Pryček

Takže kvalitní gastro a svatby?

Svatby neskutečně jedou. Měli jsme tady svatby, kdy padesát, šedesát hostů bylo až až. Pak začaly svatby o osmdesáti, devadesáti lidech, a to jsem říkal, že se lidi zbláznili. Takže nahoře jsme zvětšovali rotundu, pod ní se udělala diskotéka, abychom nerušili. Výsledek byl takový, že po covidu zde bylo v roce padesát svateb. Pak se to trochu uklidnilo, zůstalo nám zhruba dvacet svateb za rok, ale jsou to všechno velké akce se vším luxusem. Vila měla původně sedm pokojů, což se zprvu zdálo jako dost, ale nakonec se to ukázalo jako málo. Dostavěl se tedy dřevěný hotel, kde je taky sedm pokojů. A to bylo taky málo, takže jsme ještě udělali apartmány nad cukrárnou. Je tady v podstatě šestnáct pokojů. Z hlediska ženicha a nevěsty je to dost – ubytovat zde třicet dva lidí stačí, je to nákladné; a zbytek ať si jde, kam chce. Všem to takto vyhovuje.

Jaká je obsazenost vašich pokojů mimo svatby?

Začínali jsme několikrát. Poprvé před covidem, a to bylo hodně dobré, rozjelo se to úžasně. Pak nás sekl covid. Pak jsme vyházeli kuchaře, byli to neskuteční parchanti, to nemá obdoby, s prominutím. To mi trvalo půl roku. Zdálo se, že bez šéfkuchaře to bude ztraceno. Měl jsem to ale udělat o půl roku dřív, a bylo by to lepší. Pak jsme dávali dohromady tým. Vystřídalo se tady více šéfkuchařů – jeden byl špindíra, druhý neuměl vařit, třetí neuměl organizovat, čtvrtý byl sprosťák. Teď tu máme partu, která je dokonalá – musím to zaklepat. Můj tým v kuchyni říká, že je nejlepší a ví to.

Byl jste mimořádně úspěšný v byznysu regálů Trestles, jak se učíte vymýšlet, jak funguje rezort s gastronomií, službami, wellnessem? To je přece úplně jiná disciplína. Musel jste se toho hodně naučit?

Ještě když jsme měli Trestles, tak jsme se tak nějak rozhodli, že zrenovujeme Zámeček Petrovice. A to jsme udělali, tam mě to hodně vyškolilo – hlavně kuchaři a číšníci. Byla výhoda, že když jsme měli velkou firmu o pěti stech lidech na regály, vždycky jsme tam kuchaře našli. Dneska to tak nemáme. Jsou úžasní, ale jsou si taky naprosto vědomí, že jich není. A když něco není, tak je to drahé. Jeden šéfkuchař byl fantastický kuchař, ale jako člověk vůbec, to bylo úplně špatně.

Vaše restaurace už je vyhlášená, jak těžké je takové místo udržet ekonomicky?

Restaurace byla dotovaná až do května loňského roku. A těžce dotovaná. Po tom, co se tady změnila kuchyň, se to výrazně zlepšilo. Ještě pořád to chce peníze. Ale lidi z oboru tvrdí, že abych zde vybudoval soběstačnou restauraci, potřebuju na to čtyři, pět let. Dříve to nejde. Můžu vám říct, že je to asi pravda. Začíná to fungovat. Lidi začínají chodit, děláme akce, degustace. Někteří nám nadávají: jste drazí. Jiní říkají, že už vůbec nejsme drazí. Takže jak se to vezme. Těm, co říkají, že jsme drazí, říkám, ať jdou k pařezu na gulášovku, že tam je to určitě levnější. Tady máte všechno: slušný servis, opravdu špičkovou kuchyň, špičkové suroviny.

Foto: se souhlasem Resortu Cattaleya

Jaké je složení hostů v restauraci? Kolik z nich je tady ubytovaných a kolik jich přijíždí zvenčí jen na jídlo?

V pátek, sobotu a neděli k nám dojíždí z velké části lidé zvenčí. Ti všichni, kteří jsou zde ubytovaní, se zde taky stravují. Byl tady chvíli problém – když tu byl někdo ubytovaný tři noci, tak nebude jíst to stejné každý den. Museli jsme tedy předělat lístek. A z toho si vyberete cokoli, můžete mít každý něco jiného. Když byl někdo tak maškrtný a řekl si, že by zítra chtěl gulášovou polívku, tak mu ji udělali. Stále je tu individuální přístup ke kaž­dému. Snažíme se u nás získat lidi, kteří sem jedou za zážitkem. Nechtějí vepřový řízek, byť dobrý, ale chtějí i něco příjemného pro oči, až je vám líto do jídla hrábnout.

Když se člověk resortem projde, tak má pocit, že je tu využitý každý kousek půdy. Nechci říct, že je to přeplácené, spíš mi přijde, že není prostor na nové projekty. Nebo se pletu?

Pletete se zásadně. Tady dole nad potokem byl ještě naplánovaný jeden hotel, ještě by se tam vešel. Ale já jsem se rozhodl – a dost. Už nic stavět nebudu. Nahoře je podkroví, do kterého by se v pohodě vešlo sedm apartmánů. Dokonce se začaly stavět, ale pak jsem si říkal – co blbneš, vždyť je ti sto roků, vzpamatuj se.

Fakt? Takže konec?

Ano, konec.

Ani váš projekt cukrárny dole v Čeladné nebude? Pamatuju si, že mi kdysi o něm říkala vaše paní.

To želízko mám pořád schované. Tehdy nebyli lidi, a nejsou ani teď. Teď jsme měli štěstí, že máme partu, která se zdá být dobrá.

Kam Cattaleyu chcete směřovat dále, budete něco měnit?

Ne, nemůžete to měnit. To už je dané týmem, který tu je. Změnit je to skoro nemožné, to je čůrání proti větru. Je tu parta, která ví, co chce. Zpočátku se mi to moc nelíbilo, že resort získal pověst svatebního místa. A to nebylo vždy dobré, protože v sobotu i v neděli bylo právě kvůli svatbě v restauraci zavřeno. A proto jsme se teď dohodli, že restauraci už zavírat nebudeme.

I když tu bude svatba, restaurace zůstane otevřená?

Ano, bude vždycky otevřená a pojede v plné palbě tak, jak to má být. Restaurace jede nonstop, pořád.

Foto: se souhlasem Resortu Cattaleya

Není vám sto, jak jste říkal před chvílí, ale sedmdesát pět – co plánujete dělat dál?

Já už toho času moc nemám. Manželce říkám, že jsem v cílové rovince a už vidím cíl. Chtěl bych se podle toho chovat. Díky manželce jsme koupili před čtyřmi lety chalupu ve Španělsku v Andalusii. Tamní počasí a všechno ostatní mi svědčí výrazně víc než tady. Je tam fajn. Cattaleyu jsme předali, máme tady tři chlapy, kteří se o to starají a já se přijíždím jednou za měsíc podívat, jak to fakticky funguje.

Bavili jsme se o kuchyni, ale když vezmeme resort jako celek, vyplácí se jeho provoz?

Už je v plusu, není potřeba do toho strkat peníze. Poupravovaly se svatby, máme termíny na téměř třicet svateb.

Jednu dobu se říkalo, že Cattaleya je na prodej. Je to pravda?

Podívejte – všechno je na prodej. Já tady nechci umřít, nechci, aby mě odsud nesli v rakvi. Víte, tohle nejde dělat do sta let. Měl jsem před čtvrt stoletím hodně těžkou nehodu, a teď mě to všechno dobíhá. Bolí mě nohy, ruce.

Foto: se souhlasem Resortu Cattaleya

Je tedy Cattaleya na prodej?

Zatím ne.

A kdyby byla a kupec se vás ptal, kolik peněz jste sem nainvestoval?

Sto milionů. Nebylo tady nic. Byla tu půlka vily, kterou jsme zbourali až do přízemí. Vše se stavělo znova. Za to, co jsme tu vybudovali, dám hlavu na špalek, že je to udělané dobře a poctivě.