Nejnovější zprávy: Počet nakažených v souvislosti s Dolem Darkov překročil 300 Černá díra. Tento památník připomene oběti střelce v ostravské nemocnici

Filmové návraty

Režisér Dušan Klein a jeho ostravské historky

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Foto: Archiv Martina Jirouška

Přestože z Ostravy pochází tak slavné filmařské osobnosti jako Věra Chytilová nebo Karel Reisz, nikdo z nich nestrávil v tomto městě tolik tvůrčího času jako právě režisér Dušan Klein.

Sice byl rovněž z židovské rodiny jako jeho slavnější kolega Reisz, neměl ale takové štěstí, aby jej rodiče stihli před vypuknuvší válkou poslat do Londýna prostřednictvím Sira Wintona.

Naopak, Ostrava se mu po válce stala podobným útočištěm, jako Reiszovi Londýn, nacházel v ní první pracovní zkušenosti. Přitom měl i on obrovitánské štěstí, podobně jako malý Reisz, ovšem na opačné straně konce.

Malý Július, jak se Klein původně křestním jménem jmenoval, byl totiž na rozdíl od wintonových vyvolenců posledním ze stovky dětí, které nacisté nestihli odsunout do koncentráku z Terezína.

V Ostravě začal nejen svou profesionální dráhu, ale učinil i první významná životní rozhodnutí, například si v ní našel celoživotní partnerku Silveru, se kterou byli oddáni na zdejší radnici.

Silvera, důvěrně zvaná Sylva, byla původním povoláním tanečnice. Seznámili se velice záhy, když měla patnáct a on šestnáct. Silvera studovala konzervatoř a Dušan navštěvoval gymnázium na Matiční.

„Sylva se ve skutečnosti jmenuje Silvera, protože její tatínek chtěl Silvii a maminka Věru, tak vymysleli nepochopitelné jméno, které není v žádném kalendáři. Takže jsem ušetřil za jmeniny, protože je nemůžeme oslavovat,“ vzpomíná v jednom ze svých životopisů Dušan Klein.

Cesty mladých lidí se na chvíli rozešly, on šel na FAMU do Prahy, ona do Státního divadla v Ostravě, jenže to by si ji nesměl vybrat slavný režisér Alfréd Radok do Laterny Magiky, takže se do sebe zamilovali podruhé.

Dušan Klein dává občas k dobru půvabné ostravské historky, které zažil v době realizace snímku Můj přítel Fabián, ale také asistoval u Tankové brigády, nakonec se do Ostravy pak vrátil v 70. letech a to s kriminálkou Město nic neví, aby po revoluci přenesl na plátno předválečnou Ostravu jako Konto separato.

Samozřejmě byly tady i další snímky, televizní seriály a podobně.

„Když si mě režisér Jiří Weiss vybral do filmu Můj přítel Fabián na roli dvanáctiletého romského kluka, chtěl, abych se sžil s mým filmovým otcem a představitelem hlavní role Otou Lackovičem. Tak nás spolu ubytoval v hotelu. Ota Lackovič je dnes hodný starý pán, ale tehdy mu bylo pětadvacet a byl to mladý bouřlivák. V našem pokoji se každou noc střídaly slečny, někdy i dvě i tři, a já jako dvanáctiletý chlapec se zájmem pozoroval, co se to na té druhé posteli děje za věci. Když jsme pak točili, Weiss chodil kolem mě a stěžoval si kameramanovi Pečenkovi: Já si toho kluka vybral pro jeho velké černé oči a on na ně téměř nevidí!“

Není asi třeba dodávat, že oním hotelem byl tehdy míněn dobře známý, ale dnes již bohužel nefungující Hotel Palace.

Ostravský snímek o převýchově Romů Můj přítel Fabián byl natolik silný, že se z jeho vlivu Dušan Klein nemohl jen tak vymanit, například když natočil svou prvotinu Místenka bez návratu, komentovali to v zahraničí jako první film romského režiséra.

V širší známost vešel Klein především díky hexalogii o Básnících, do paměti širšího publika se zapsal ale také díky dramatům Vážení přátelé ano, Dobří holubi se vracejí, a vynikl rovněž jako tvůrce poněkud protikladného žánru, české kriminálky.