​Sága rodu Malíků: Příběh tajemného prstenu Alexeje Čepičky

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

A jak na tu dobu vzpomíná Hana Mrázová?

Šachta platila všechno. Od žárovky po čistící prostředky

Vyšší zaměstnanci šachet, k nimž náš dědeček Antonín Papuga patřil, měli také nárok na vše potřebné v domácnosti. Od žárovky až po čisticí potřeby, šachta mu dokonce platila jako váženému důlnímu inspektorovi i elektřinu, kterou v domácnosti spotřeboval.

Když tedy naše maminka poprvé za otcem do jeho nové vily za Ostravou přijela, byla jako v pověstném Jiříkově vidění. První den po příjezdu z Polska ji totiž otec Antonín provedl celou vilou a dal třináctiletému děvčeti za úkol každý den k večeru rozsvítit lustry ve všech pokojích. Protože měli elektřinu od šachty zadarmo.

„Když jsem totiž bydlela v dětství u babči v polské Bochni, svítili jsme tam jen petrolejkou, možná plynovou lampou,“ vzpomínala později Anna Malíková v Kanadě.

Cítila se tak v Ostravě u tatínka jako princezna. Když totiž bylo třeba jet do města, do Moravské Ostravy, byl ihned k dispozici kočár, takzvaný landaur, a to i s kočím.

Když si chtěl syn hrát na zedníka, ze šachty přivezli fůru cihel

Tak takhle se žilo za Ostravou v Petřkovicích, ve vile našeho dědečka Antonína Papugy. Když si třeba už desetiletý Jirka, tedy nevlastní bratr maminky, chtěl hrát na zedníka, tak rázem na pokyn dědečka Antonína přivezli ze šachty hromadu cihel a maltu.

To bylo už v Petřkovicícch, na jámě Anselm. Strýc Jirka mě tam vzal na výlet někdy v roce 1994. Vše už tam bylo hodně změněné, zahrady zarostlé, ale kousek té jeho v dětství postavené zdi tam ještě zbylo. A mamka se ještě po letech podivovala: Jak to ta šachta tehdy vše mohla finančně unést?

Občas dala nevlastnímu bratru herdu do zad. Když zlobil

Danuška chodila v Ostravě do místní měšťanky a Jirka vedle do obecné. Moc ji prý zlobilo, že její nevlastní matka chtěla, aby nosila mladšímu Jiříčkovi školní tašku. Nevlastní brácha byl navíc někdy hodně zlobivý, a tak mu Dana potají občas dala „zderchu“, tedy herdu do zad.

V dospělosti se tomu oba samozřejmě srdečně smáli. Strýc Jirka měl ke své nevlastní mamince vždy blízko, ještě když studoval na universitě, mu spolužáci přezdívali „Jiříček paní Papugové“. On to bral s humorem a jistě se s nimi i často podělil o obsah balíčku od starostlivé maminky, který mu na studia posílala. Přispěl k tomu i fakt, že vlastně ve třinácti letech ztratil otce. Bylo to o Vánocích na přelomu let 1939 a 1940, kdy inženýr Antonín Papuga zemřel v Ostravě na rakovinu.

Pohřeb otci Danušky a Jirky Antonínu Papugovi vypravila i tentokrát šachta. Rakev doprovázeli havíři ve slavnostních uniformách. Manželka a dcera byly v černých závojích, naše maminka Anna Malíková byla tehdy už těhotná s prvním dítětem, sestra Eva se narodila 7. března 1940, což jsou i Masarykovy narozeniny. Celou událost zachytil na jednom z rodinných filmů tatínkův zaměstnanec, pan Mikula.

Maminka se naučila v německém Liberci perfektně německy

Moje maminka Dana si ještě jako Papugová dokončila jako vzdělání dvouletou obchodní školou a v osmnácti ji poslali na rok ke známé rodině do Liberce naučit se německy. Liberec byl tehdy etnicky německé mesto. Maminka proto uměla německy dokonale, bez přízvuku.

A když se z Liberce vrátila zpět, jednoho dne se svou nevlastní matkou zašly nakoupit do Malíkovy velkodrogerie na Masarykově náměstí. „Danušce se váš obchod velice líbí,“ řekla prý tehdy mladému drogistovi Vladimíru Malíkovi „paní inženýrová“ Anna Papugová. Až se prý mladá dívka začervenala. To ještě nevěděla, že po boku velkodrogisty prožije mnoho pěkných, ale i notně dramatických a dobrodružných let. V Ostravě i v kanadském Saskatchewanu.

Až před svatbou velkodrogista zjistil, že jeho žena se jmenuje Anna

Jako Danu nebo Danušku ji jmenuji v kronice rodiny i já, a to na místech, kde o ní píši jako o děvčeti nebo mladé dívce. Také můj otec vlastně moji maminku poznal jako Danu, když se jako mladá dívka objevila se svou nevlastní matkou Papugovou, coby zákaznice v jeho drogerii na Masarykově náměstí.

Vladimír Malík a Anna Papugová. Foto: Archiv Hany Mrázové

Pak spolu pár let chodili, a když se v roce 1938 má maminka Dana Papugová a otec Vladimír Malík brali, tak můj otec až při předkládání dokladů potřebných ke svatbě teprve zjistil, že jeho budoucí žena je křtěná jako Anna! „Tak ty jsi Anna? To já ti budu říkat Andulka!,“ rozhodl mladý úspěšný ostravský podnikatel. A tak se i stalo.

Otec koupil před válkou tajemný prsten. Od mladého Čepičky!

A musím přidat k dobru jednu hodně zajímavou historku. Vztahuje se k jednomu z prstenů. Naše maminka Anna Malíková se nikdy neověšovala nápadnými šperky, ale nějaké klenoty přeci jen měla. Mimo jiné i několik prstenů. Jeden z nich má velmi zajímavou historii.

Někdy v roce 1937 přišel do drogerie mého otce v centru Ostravy mladý koncipient právnické firmy, která jinak poskytovala otci různé právní služby. Tento mladík se otce zeptal: „Pane Malíku, nechcete koupit tento prsten?“

A ukázal mému otci krásný diamantový prsten. Na první pohled to byla klenotnická práce už staršího data. Otec prsten tehdy koupil a daroval ho své snoubence Danušce, tehdy ještě Papugové, k zásnubám. Při vzpomínce na tuto neobvyklou transakci se můj otec občas pobaveně usmíval.

Ale hlavně proto, že ten mladý právník se jmenoval Alexej Čepička, který se stal později zetěm Klementa Gottwalda a ministrem obrany komunistického Československa.

Pomohly peníze za šperk otevřít cestu do bezpečí?

Maminka ještě za svého života nám dcerám postupně předávala své klenoty a tento památeční diamantový prsten nosím dnes já. Jen občas přemýšlím, komu asi ve své době klenot patřil.

Když jsem se dívala na životopis Alexeje Čepičky, byl to Moravák z poměrně skromných poměrů a není moc pravděpodobné, že to byl šperk jeho nebo některého z jeho předků. Je známo, že rok 1937 už byl plný nejistoty a zvlášť pro židovské občany Ostravy úzkosti z událostí v Německu.

Ti prozíravější prodávali, co mohli a utíkali. Je tedy pravděpodobné, že majitel prstenu poprosil známého právníka, u kterého budoucí Gottwaldův zeť před válkou jako advokátní koncipient v Ostravě pracoval, aby mu pomohl šperk zpeněžit. A právník pověřil touto službou právě Alexeje Čepičku! To je ta zábavnější část historie. Jaký však byl osud těch, kterým snad měl tento šperk pomoci otevřít cestu do bezpečí, to už je druhá věc. A snad vše dopadlo dobře...

Já jsem také Anna, ale celý život mi říkají Hana

Po svatbě naší mamky a taťky v roce 1938 to vypadalo, že budou mít mladí manželé na růžích ustláno. Jenomže přišel protektorát, bombardování v létě 1944 a poté znárodnění v roce 1948.

Naše maminka však vždy zůstala skvělou a tátovou milovanou Andulkou, vždy kde jsme byli, byla naším zázemím a dožila se loni v kanadském Saskatchewanu neuvěřitelného věku 104 let.

Podobně jsem na tom vlastně i já. Já jsem byla v roce 1941 pokřtěná v ostravské katedrále Božského Spasitele jako Anna, ale moje maminka požádala, abych se jmenovala Hana. Protože Anna může mít spoustu podob, Anička, Andulka nebo také Andula. Ale Hana může být jenom Hanička. Takže jsem vždycky byla pro všechny jen Hana.

Příště: Chata v Beskydech, duchové a legendární frgále