Sám na Niké kolem světa. Komiksovou knihu o Konkolském ilustroval bývalý horský záchranář

Nekonečné oceány a moře, jednou klidné a tiché, jindy rozbouřené a nebezpečné. Přístavy, ostrovy, velryby, žraloci, rejnoci, bouře, tropy i ledové kry. To vše potkával legendární český mořeplavec Richard Konkolski na svých dobrodružných cestách na palubě své jachty Niké. A o tom všem snili, sní a budou dál snít mnozí malí i velcí dobrodruzi v malé středoevropské zemi zvané Česko.

Mezi tyto snílky a dobrodružné romantiky patří i Oldřich Hyvnar, výtvarník z Nového Jičína, který dává v poslední době zážitkům v Bohumíně narozeného mořeplavce obrázkovou podobu. A který vtiskl výtvarnou podobu komiksu Sám na Niké kolem světa, nakreslené podle Konkolského knihy Dobrodružství křtěné mořem z roku 1981. Na obrázcích ke knize pracoval dva a půl roku.

„Jen scénář, který ke komiksové knize napsal Richard Konkolski a Milan Švihálek, vypadá jako scénář pro nějaký velký dobrodružný film,“ ukazuje Oldřich Hyvnar „bichli“, podle které stovky obrázků do knihy kreslil. „Když jsem ji poprvé otevřel, málem mě trefil šlak. Vycházelo to tak na tisíc ilustrací.“

Výtvarník, učitel výtvarné výchovy na novojičínském gymnáziu a bývalý člen beskydské Horské služby má za sebou nespočet populárních ilustrací a naučných tematických tabulí pro školní vyučování či učebnic, které znají díky distributorům školních pomůcek možná všichni školáci v osmi evropských zemích. Richard Konkolski ho oslovil už před pár lety, aby vytvořil komiks Rychlé šífy kapitána Richarda Konkolského. Útlý „leták“, jak ho výtvarník s odstupem času nazývá, se povedl a brzy přišla až životní nabídka na obsáhlý komiks o cestě mořeplavce kolem světa.

Kniha Sám na Niké kolem světa vyšla letos na jaře a autoři ji křtili v Muzeu Zdeňka Buriana ve Štramberku. „Byla to asi technicky a časově vůbec nejnáročnější práce v mém životě. Byly to dva roky kreslení,“ říká Odřich Hyvnar. „Ale nejen kreslení. Musel jsem doslova studovat krajiny, kudy Richard plul, ryby a rostliny, které tam žijí a rostou v mořích, ale i všechny přístavy, kde s Niké kotvil. Musel jsem přečíst všechny knížky, které Richard o svých cestách napsal a daroval mi je,“ popisuje výtvarník.

Při kreslení mu pomáhaly fotografie z Konkolského cest

Na komiksu pracoval prakticky stále, tedy vždy, když měl volnou chvíli. „Když byla na gymnáziu dvouhodinová přestávka, čmáral jsem ve třídě. Kreslil jsem o víkendech, o svátcích, ve všedních dnech celá odpoledne. Vždy tak do šesti večer, pak jsem docela unavený šel za kamarády do hospody. Kreslil jsem však díky grafickému programu přímo do computeru, což mi ušetřilo polovinu času,“ popisuje Oldřich Hyvnar způsob kreslení, kterého dnes využívá řada komiksových výtvarníků u nás i v cizině. „Počítač jsem měl propojený s mým domácím, takže v malování stránek, které jsem třeba večer doma začal, jsem pokračoval o přestávkách nebo volných hodinách na gymnáziu,“ popisuje.

Foto: Jan Kopera

Stejně propojen byl s tvůrcem i Richard Konkolski, který doma pravidelně sledoval, jak a kam Oldřich Hyvnar s prací na komiksové knize pokročil. A pravidelně také Oldřichovi telefonoval. „Těch telefonů, co jsme kvůli kreslení knihy měli. Ke každé kapitole mi také Richard vždy předem naposílal fotografie, aby kresby co nejvíce odpovídaly jeho zážitkům a místům, která prošel. Někde jsem musel improvizovat, třeba, když jsem kreslil ostrovy a krajinu v Polynésii,“ říká výtvarník.

Kromě dobrodružství spojuje autory komiksu i malíř Zdeněk Burian

Práce na mořeplavcově komiksové knize byla pro něho poctou. A moc ho bavila. „Jsem duší dobrodruh, stejně jako je Richard a jako byl i Zdeněk Burian, který je podobně jako já kopřivnickým rodákem. Zdeněk Burian mne ostatně trochu nasměroval i na cestu kreslíře. Když měl v Kopřivnici první výstavu, tak mne táta na ni vedl ještě jako malého kluka za ručičku. A na vysoké škole mi pak občas v hodinách malování říkali, že jsem nepovedený Burian,“ směje se Oldřich Hyvnar, jenž patří ke třem zakládajícím členům Společnosti Zdeňka Buriana, která v devadesátých letech založila i štramberské muzeum tohoto malíře s duší dobrodruha.

No a aby toho nebylo málo, Burianův obraz Richarda Konkolského zdobí i úvodní stranu uvnitř knihy. Jde o malbu Zdeňka Buriana z roku 1973. Konkolski na ní je s Niké v přístavu v Portoriku a Burian malbu vytvořil pro titulní stranu jednoho z čísel tehdejšího časopisu Pionýrská stezka. Obraz doprovázel článek Richarda Konkolského, který napsal z té plavby.

„Originál toho obrazu Richard dlouho shání, zdálo se, že zcela zmizel ze světa. A stal se zázrak, jeden z hostů křestu naší knihy ten originál přinesl ukázat. Ten obraz dnes stojí téměř čtvrt milionu. No Richardovi tekly slzy, když ten originál na vlastní oči uviděl,“ říká Oldřich Hyvnar.

Mohl kreslit i Foglarovy Rychlé Šípy

Nedávno se novojičínský výtvarník a pedagog dokonce málem dostal k malování Rychlých šípů. „Oslovil mne člověk kdesi od Olomouce, jestli bych nenakreslil jeden příběh Rychlých šípů podle jeho vlastního scénáře a do jeho sbírky od jiných ilustrátorů. A co nejvíce se pokusil navázat na výtvarný rukopis legendárního Jana Fischera, prvního kreslíře Foglarova komiksu,“ vzpomíná. „Přemýšlel jsem o tom, ale nakonec jsem do toho nešel. Rychlé šípy jsou prostě Foglarovy, Fischerovy a Marka Čermáka, který je začal kreslit na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Ty už nikdo nenahradí,“ říká Oldřich Hyvnar.

Ilustrace: se souhlasem Oldřicha Hyvnara

S nejslavnějším českým mořeplavcem, jednaosmdesátiletým Richardem Konkolským, by chtěl ve spolupráci pokračovat. „Richard chystá atlas zámořských objevů. Že už na to skládá deset let materiál a říkal, že mne k tomu projektu pozve. Mohli bychom to dělat do jeho sta let. Říkal sice, že se toho věku nedožije, ale já vím, že pánbíček má tyto lidi rád a je tedy lépe, když jsou tady dole na Zemi. Třeba cestovatel Miroslav Zikmund,“ směje se Oldřich Hyvnar.

Rád by vytvořil komiks o Beskydech

Richarda Konkolského kreslíř obdivuje, protože cestovatel je podle něho ve svých jednaosmdesáti plný elánu a energie. „Z takových lidí tu energii rád nasávám. Richard se pořád směje, nesloží ho žádné vážnější věci. Jednou jsem mu volal později večer a on mi vzal telefon celý zadýchaný, doslova funěl. Pak z něho vylezlo, že právě slezl ze střechy svého docela vysokého rodinného domu, na kterou montoval solární panely! V jeho věku!“ směje se Oldřich Hyvnar.

Rád by jednou vytvořil svůj vlastní komiks, ve kterém by zúročil své třicetileté působení u Horské služby v Beskydech. „Často jsem tam sloužil sám na Pustevnách a člověku se tam honí hlavou všelijaké nápady a myšlenky. Tak jsem si povídal se sochou Radegasta. Na tu dobu rád vzpomínám. Třeba na to, jak jsme všichni, kdo jsme sloužili na Silvestra, vzali sněžné skútry a sjeli se u sochy Radegasta. A tam jsme otevřeli šampusy a popřáli si všechno nejlepší v tom dalším roce,“ vzpomíná.

Foto: Jan Kopera

Postavu Radegasta a sochu Albína Poláška doslova uctívá. „Jako boha hor, jako sochu na Pustevnách i jako značku piva,“ směje se v hospůdce U Černé pípy, kde téměř každý večer sedává se svými kamarády, s nimiž projel od devadesátých let kus světa s batohem na zádech. Na rozdíl od mořeplavce Richarda Konkolského však výhradně po suché zemi.