Kultura
31/10/2022 Jaroslav Baďura

Slibný debut v bezmála šedesáti? Ostravský rodák Tomáš Kozák svou knihou zaujal

V bezmála šedesáti letech vydat knižní prvotinu, to může svádět pozorovatele k předsudkům. Chtěl si autor udělat "před důchodem" radost, splnil si sen, nebo v něm vybublala potlačená touha něco sepsat?

Nahoře už nikdo není, knižní debut ostravského rodáka Tomáše Kozáka (1963), který je přednostou Hematologické kliniky 3. lékařské kliniky fakulty UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, však v mnohém překvapuje.

Třeba hned v tom, že je to debut slibný - i přes některé znaky neobratnosti pro prvotinu typické - má kniha řadu míst, v nichž si říkáte, že tohle by vás bavilo číst i příště.

Ale popořadě. Autor se od studentských let věnuje horolezectví, účastnil se několika výprav do velehor, mimo jiné i úspěšné expedice na Mount Everest přes Severní sedlo z TIbetu bez použití umělého kyslíku v roce 1998 - tolik poznámka vydavatele (Nakladatelství Práh).

Právě horolezectví, ale už spíše to kamarádské v českých skalách, než dobývání velehor, se knihou prolíná.

Autor čtenáři představuje tři kamarády, které spojuje láska k horám a na nich postupně staví děj knihy.

Sleduje hned několik motivů: osudy hlavního hrdiny, který se vyrovnává se ztrátou ženy, příběh kamaráda s postiženým synem, eskapadády třetího z horolezců - alkoholika, až detektivní osud spolustudenta z Afghánistánu, kniha dokonce v jedné z kapitol popíše i děsivou scénu ze druhé světové války s vyvražděním jedné vesnice.

Jak se nakonec ukáže, skoro vše souvisí se vším, přesto považuji za slabinu knihy, omluvitelnou právě autorovou nezkušeností, roztříštěnost motivů a nedotažení ani jednoho z nich. Nemluvím o doslovnosti, autor v řadě míst použil náznaků, ale takových, že čtenář tuší, kam děj a další osudy hrdinů míří, stejně tak vysvětlil jejich konání.

Spíše je škoda, že nebylo využito několika mimořádných motivů, které si zasloužily rozvést, rozkošatit, využít.

Co se naopak podařilo, je uvěřitelnost dialogů a ve většině případů i smýšlení a chování postav - tady se ukazuje, jak může být odžitá zkušenost výhodou - dialogy neskřípou, myšlenkové pochody a komentáře nám přijdou civilní a reálné.

Nejsilnější je kniha v pasážích, kdy autor používá jakýsi "volný verš v próze", sled myšlenek a děje zaznamenaný bez vysvětlivek a odboček, třeba ve chvíli, kdy tři kamarádi horolezci učí již zmíněného afghánského kamaráda lézt po skalách: Tady to je, Žiži tě bude jistit tímhle lanem, nemůže se nic stát. Výborně, vidíš, jak ti to jde, do tý spáry dej ruku, promiň, já nevěděl, že tam je vosí hnízdo, Žiži, okamžitě ho spusť! Ještě že je tu potok, rychle ruku do něho, teda ta je oteklá. Potom cyklista. Uhni, čmoude! Jakej čmoud, ptá se švihem Krásova pěst, cyklista se skládá, zavolám Bezpečnost, volá a zdá se, že trochu šišlá. Rychle pryč, bágly na záda a všichni mizí mezi stromy., potom louka, konečná tramvaje, zrovna jedna jede, rychle do ní. Lapání po dechu a co dělá ruka, Andullahu? Dobrý večer, revize jízdenek.

Sdílejte článek