Nejnovější zprávy: Bráchové chtěli mexické bistro, teď s Los Capolitos nestíhají otvírat nové pobočky Beskydy lákají. Turisté v nich loni utratili přes 1,3 miliardy korun

Kultura

Smál jsem se socialistickým heslům, říká Gustav Aulehla, mistr čisté fotografie

Zachytil navždy obyčejný život lidí nejdříve z Olomoucka a potom dnešního Moravskoslezského kraje od padesátých let do odchodu sovětských vojsk na počátku devadesátých let.

Foto: Gustav Aulehla

Devětaosmdesátiletý fotograf Gustav Aulehla z Krnova pak svůj aparát odložil, občas však své fotografie z archivu čítajícího desítky tisíc snímků vystavuje a nedávno mu vyšla reprezentativní publikace Sudetská kronika.

Kniha doslova objevuje spoustu vašich fotek. Jak jste s ní spokojen?
Trochu jsem s autory jejich původní záměr korigoval, zvláště fotky z budování betonových sídlišť. Taková jedna kniha samozřejmě nemůže obsáhnout celou šíři témat, která jsem v pětašedesát tisících snímků shromáždil. Jsem rád, že kniha vyšla, i když se do ní nedostaly fotky, ke kterým mám hlubší vztah.

To je pěkná řádka fotografií…
Ano, mám už svůj archiv kompletně digitalizovaný, spravuje ho i můj syn, který bydlí v Ostravě. Autoři knihy snímky spočítali, já sám jejich přesný počet neznám. Možná jsem toho nafotil i více. Filmy mám pořád doma.

Objevuje vás tato kniha?
Trochu ano, i když první publikace mých snímků vyšla v roce 2009, tedy před jedenácti lety. Tehdy ji připravil profesor Vladimír Birgus. Ta kniha je moc pěkná. Díky ní jsem se stal známý širší veřejnosti. Pan Birgus mi pak uspořádal řadu výstav, například v Opavě nebo v Ostravě.

O čem tedy vypráví Sudetská kronika?
V prvé řadě o člověku. O lidech, kteří žili v té době se mnou a které jsem v životě potkal. To bylo vlastně motto mého fotografování. Chtěl jsem podrobně dokumentovat dobu, v níž jsme žili. Zajímal jsem se především o sociální problematiku. Jednou mě dokonce napadlo, že bych vyfotografoval vkladní knížky mých známých, aby se svět dozvěděl, v jakých podmínkách a poměrech tu obyčejní lidé žili. Nakonec jsem si to rozmyslel. (Směje se).

A politika?
Rád jsem se vysmíval těm všelijakým heslům a nástěnkám, dával jsem je do kontrastu s reálným životem. Pak jsem se rozhodl s hesly a proklamacemi zúčtovat po svém a vyfotografoval jsem je, jak leží jako odpad na hromadě. Ale hlavně mne vždy zajímaly konkrétní lidské osudy. Dokumentoval jsem životy lidí v různých etapách – od narození až po stáří, případně i jejich poslední chvíle na tomto světě.

Vzpomenete si, kdy vás fotografie nebo fotografování poprvé polapily?
Hned po válce. Ve čtyřicátém šestém, sedmém. To mi babička dala padesát korun a já jsem si koupil foťáček značky Lord. Byl už dokonce na kinofilm. A hned jsem začal fotit lidi ve Staré Vísce. To je periferie na konci Olomouce, o které málokdo i mezi obyvateli města ví. Přitom je to půl kilometru od hlavního nádraží. Do Staré Vísky byl vjezd úzkou uličkou, člověk tudy projel na kole, ale autem už ne. A uprostřed byla studna. Taková malá víska a ještě v době, kdy jsem tam bydlel, v ní hospodařili dva staří sedláci. Žili zde zaměstnanci dráhy – topiči, posunovači, strojvůdci, ale hlavně chudí lidé, nezaměstnaní. A taky tam bylo hodně „lupičů“.

Ano?
Hlavně osmnáctiletí, dvacetiletí nezaměstnaní. Ti byli co chvilku v kriminále. Za to, že něco někde ukradli. Hnal je hlad a chudoba. V současné době první republiku všichni chválí, ale panovaly v ní velké sociální rozdíly. Nikdy jsem ale od matky neslyšel: „Ten má, já nemám…“ Dnes si lidi dost závidí a přitom kolikrát i ti, kterým se žije dobře.

Začátek vašeho života by mohl být součástí nějakého románu…
Mám v rodném listě, že matka pracovala před mým narozením jako služebná. Bydlela ve vesnici u Olomouce. Můj otec byl zřejmě úředník. Matka se nevdala a slyšel jsem, že se ani vdávat nechtěla. Narození dítěte ji zřejmě zaskočilo. Jako svobodná matka to v tehdejší době jistě neměla lehké a proto se mě potřebovala zbavit. Doslechl jsem se, že se mnou jako novorozencem, chodila po Staré Vísce i jinde a hledala někoho, kdo by se mě ujal. Nakonec se o mě postarali manželé Aulehlovi, kteří mě měli u sebe nechat původně jen měsíc. Bylo domluveno, že se pro mě matka po měsíci vrátí, ale neukázala se. Ve Staré Vísce ji už nikdo nikdy neviděl. Ani já jsem se s ní za celý život nesetkal.

Od vašich prvních snímků v mládí jste už stále fotil?
Ne, pak jsem na nějakou dobu s focením přestal. Byl jsem tehdy na průmyslovce v Brně, kde jsem měl jiné starosti a záliby. Focení mne začalo znovu bavit, když jsem se seznámil s první ženou. Měla fotoaparát značky Flexaret, který mi půjčovala, ale nevyhovoval mi, protože byl málo pohotový.

Přišel rok 1948. Jak jste jako osmnáctiletý mladík tento komunistický puč bral?
Tehdy jsem tomu věřil. Moje nevlastní matka byla pradlena a komunistka. Když jsem byl dítě, brávala mě někdy do rodin, kterým prala. Viděl jsem tehdy velké sociální rozdíly. Mohl jsem pozorovat, jak žili ti lepší a jak chudáci. Vyrůstal jsem na periférii a vždy mi vadilo, když někdo trpěl. Babička se mnou zase chodila ke svým kamarádkám ve Staré Vísce. Některé jedly jen chleba, mléko a tvarůžky. V padesátých letech, to jsem už žil a pracoval v Krnově, jsem vstoupil do komunistické strany, ale za rok jsem požádal o zrušení členství. Byly to jen samé schůze a kecání o ničem. Když se mi nakonec podařilo z KSČ vystoupit, za trest mě přeřadili na mnohem hůře placené místo.

Který fotoaparát se stal tím „vaším“?
Mým snem byla Leica 3. Prospekt tohoto fotoaparátu jsem měl dlouho na nočním stolku. Leicy byly první fotoaparáty na kinofilm na světě. Mají vynikající objektivy, jsou malé a dobře se s nimi fotí. Fotografoval jsem tehdy také na nový Olympus, který se mi podařilo na inzerát vyměnit s jedním pánem z Ostravy za Leicu. Jí jsem pak byl po celou dobu další práce věrný. Asi před půlrokem jsem ji věnoval vnukovi.

Pracoval jste někdy jako fotograf?
Nikdy. Jako mladík jsem chtěl být automechanikem, ale kvůli prodělané nemoci jsem tuto práci nemohl vykonávat. Stal jsem se kreslířem u stavitele Hudce. Nejdříve jsem tam dělal jen poskoka, ale později jsem se naučil i kreslit projekty. Přitom jsem se také stihl vyučit zedníkem. Pak jsem vystudoval stavební průmyslovku v Brně. Po revoluci v roce 1989 jsem začal pracovat na volné noze jako projektant. Focení jsem kvůli nedostatku času opustil.

Když jste fotil, jak jste to dělal? Měl jste foťák pořád u sebe?
Vyrobil jsem si ve své kožené tašce přepážku z hliníku, aby byl aparát chráněný před nárazy. V ní jsem měl i objektiv s expozimetrem. Nosil jsem tu tašku stále s sebou.

Fotografoval jste i Jana Wericha. Jak jste se k němu dostal?
Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1961. Tehdy jsem mu napsal dopis, že bych si ho rád vyfotil a poslal jsem mu na ukázku pár svých snímků. Odepsal mi, že se mu moje práce líbí a že ho můžu fotit, jak chci. Fotografoval jsem ho tedy doma na Kampě a pak ještě několikrát na zámku v Dobříši. On tam občas pracoval na svých knížkách, tehdy psal nějakou pohádku. Tam mne rozesmál. Když se mu zasekl psací stroj, praštil do stolu a zlostně pronesl: „To je Zeta vyrobená z hoven pana prezidenta!“ a zavzpomínal na Remington, na němž psával v emigraci v USA, kde žil během druhé světové války.

Vy jste zřejmě jako jeden z mála fotografoval i jeho pohřeb, když v roce 1980 zemřel. Protože z pohřbu moc fotek není známo. Jak pohřeb vypadal?
Byla tam spousta lidí, mezi nimi také hodně estébáků. A těch policejních aut, no hrůza! Čekalo se, že přijede i Voskovec a že proběhne nějaká demonstrace. Nikde jsem neviděl žádného fotografa, asi jsem fotil sám. Pohřeb jsem kompletně zdokumentoval. Dokonce jsem se postavil před první řadu pozůstalých. Mám ji vyfocenou. Pak jsem ze snímků udělal pohlednice a poslal je jedněm známým do Prahy, aby je dali Werichově manželce, nebo dceři. Vrátili mi je s tím, že mají strach je předat. Taková tehdy byla doba.

Byli jste tedy s Werichem přátelé?
No, dlouho jsme byli v písemném kontaktu a možná jsme si i trochu padli do oka. Psali jsme si dopisy a vánoční pozdravy. Když byl Werich za Voskovcem v USA, poslali mi pohlednici, na kterou se podepsal i Jiří Voskovec. Werich se mi vždy líbil, jeho hry i vtip. Podle mě to byl i velký filozof a nemohl jsem pochopit, proč z takového velikána dělali v minulém režimu spíše šaška. Komunisti ho neměli rádi, protože je často provokoval.

Říkal jste, že příjezd okupačních vojsk v srpnu 1968 jste zažil v Mariánských Lázních, co se vám vybaví?
Byl jsem tam na léčení s ledvinovými kameny. Jednou ráno se holím a z otevřeného okna slyším: „Jsou tady Rusi!“ Měl jsem s sebou deset filmů, tak jsem hned běžel dolů a začal jsem všechno fotit. Nedávno si ode mne muzeum v Mariánských Lázních koupilo negativy. Fotil jsem tam celé tři dny příjezd okupantů i odpor obyvatel. Pak pacienti začali houfně odjíždět. Odjel jsem také a po cestě domů se zastavil v Praze.

Tam vznikla vaše velmi působivá fotografie se smutnou paní u tranzistoráku…
Ano. A zažil jsem tam docela pěknou hrůzu. Toho dne byla delegace našich politiků v Moskvě a lidé čekali před Pražským hradem na návrat prezidenta Ludvíka Svobody. U Hradu jsem byl také a chtěl jsem fotit. Byla tam spousta fotografů ze světa. Tehdy, což jsem ale nevěděl, v rozhlase říkali, že k nám bylo vysláno asi dvě stě pracovníků NKVD (sovětské tajné policie). Poznají se prý podle toho, že špatně mluví česky a že mají nové oblečení. A já jsem si předtím v Mariánkách koupil nové šaty, nový plášť a byl jsem trošku zarostlý. Asi jsem vypadal jako agent. Přišli ke mně dva policajti, zavedli mě pod nějaké lešení a tam mě legitimovali.

Foto: Gustav Aulehla

Jak to dopadlo?
Předložená občanka jim nestačila, stále mi nevěřili, že nejsem agent. Pustili mě, až když jsem jim ukázal lázeňský průkaz. Pak jsem si začal to shromáždění před Hradem fotit. Viděl jsem také jednoho nervózního ruského vojáka, který měl na prsou automat a vyprošťoval vojenskou vlečku. Lidi na něho křičeli: „To je ta vaše ruská technika!“ Voják byl stále nervóznější. Vyskočil jsem na vyvýšené místo a do davu jsem zvolal: „Neblbněte, nebo nás tady postřílí!“ Všichni se obrátili proti mně a začali po mně házet kameny. Nezbývalo mi nic jiného, než se zachránit útěkem. Raději jsem pak hned z Prahy odjel.

A kdy jste vyfotil tu ustaranou paní?
Cestou na nádraží jsem se zastavil u prodejny gramodesek. Byl tam shluk lidí, kteří poslouchali z tlampače obchodu nejnovější zprávy v rozhlase. Šla kolem vystrašená žena, která držela u ucha malé rádio. Zaujala mě a proto jsem udělal ten obrázek. Potom už jsem jen spěchal na nádraží a odjel domů.

Rusy jste pak měl i dvacet let u vás v Krnově a taky v rodné Olomouci…
Dokonce se nám tady do sousedství nastěhovali dva ruští důstojníci. Měli malé děti, které se s našimi dětmi skamarádily. Nedávno mi syn řekl: „Tati, já jsem se vlastně rusky naučil od Nataši, co tady bydlela se svou sestrou.“ Občas jsem ve svém Trabantu svezl i děti důstojníků. Jejich rodiče mi proto umožnili fotografovat v základní škole pro děti ruských důstojníků v Bruntále. Fotil jsem školní oslavu Nového roku. Viděl jsem i dost zajímavé věci.

Jaké?
Prohlédl jsem si jejich třídy. Jednu z nich jsem si i vyfotil. Byla prázdná, na lavici seděl jediný žák a měl před sebou rozevřené ruské noviny Pravda. Stěny na chodbách školy byly vyzdobeny obrázky rozložených ručních zbraní, děl a tanků. Všechno jen armádní technika. Žádné kytičky, zvířátka ani milé obrázky, které vidíme v našich dnešních školách.

Teoretici připodobňují vaši tvorbu k principům francouzského fotografa Henriho Cartier-Bressona. Nezasahovat do děje ani do konečné podoby fotografie, chápat fotku jako konečnou už při jejím vytvoření, nedělat žádné výřezy, nearanžovat při fotografování.
Ano, u nás vyšla v osmapadesátém knížka o tomto fotografovi od paní Anny Fárové, která ho znala osobně. Knihu mám dodnes. Líbilo se mi, že to byl čistý chlap, že dělal čisté fotky. Učil se kompozici od slavných malířů, před fotografováním scénu nearanžoval a nedělal u vyvolávání snímků žádné dodatečné úpravy. Co vyfotil, to vám předložil. Šel jsem jeho cestou.

Kdo se vám líbí z českých fotografů?
Josef Koudelka. Ten taky fotil při ruské okupaci v osmašedesátém, pak utekl na Západ a dostal se právě i k Bressonovi, do organizace Magnum Photos. Dělali fotky pro časopisy celého světa. Koudelka je vynikající fotograf a je příkladem toho, jak by se mělo fotit. I když už sám nefotografuji, stále sleduji práci jiných.

V roce 1989 padl komunistický režim, vy jste ještě vyfotil odchod sovětských vojsk a pak jste s focením přestal. Jak se díváte na dnešní dobu?
Tehdy jsem šel do důchodu a začal jsem podnikat. Většinu života jsem kreslil plány a chtěl jsem v tom pokračovat. Udělal jsem si autorizační zkoušky, takže jsem mohl pracovat jako samostatný architekt s tzv. kulatým razítkem. Společenská situace se změnila a já jsem dospěl k názoru, že novou dobu by měli fotografovat jiní, mladší.

Gustav Aulehla. Foto: Vladimír Pryček

Nemáte opravdu chuť opět si udělat pěknou fotku?
Ne. Navíc dnes se špatně fotí. Lidé jsou uzavřenější a když je někdo cizí fotografuje, tak často protestují. Fotil jsem dříve lidi i z blízka a nevadilo jim to, ale dnes bych si to už netroufl. Potvrdil mi to i můj vnuk, Filip Štelmak. Učí se čínsky a strávil rok v Číně. Daroval jsem mu svou Leicu a on s ní začal fotografovat. Říkal mi, že se mu v Číně fotilo lépe než u nás. Mnozí lidé tady reagují na cizího fotografa podrážděně, nechtějí se fotit, bojí se.

Kterých vašich fotek si nejvíce vážíte? U kterých si říkáte: „Jsem rád, že jsem tam tehdy byl.“
Třeba snímku matky dvou dětí s rádiem, který jsem pořídil v Praze v době invaze sovětských vojsk. Na fotkách z roku 1968 je většinou vidět jen jedoucí tanky, křičící dav a střelbu. Ale ve výrazu tváře té ženy je vidět strach a bezmoc jednotlivce, běžného, obyčejného člověka. S odstupem času se na své snímky dívám jinýma očima. Takže fotky, o kterých jsem si v době jejich vzniku myslel, že jsou dobré, dnes dávám až na druhé místo. A jiné se mi v současnosti pro změnu líbí víc.

Vaše rané fotografie jsou svědky životů chudých lidí. Tak už lidé u nás zřejmě nikdy nebudou žít. Nepatří tyto snímky do muzea?
Moje dávné fotografie vznikly ve Staré Vísce u Olomouce, kterou jsem měl moc rád a stále jsem se do ní vracel. Nabízel jsem jejich negativy muzeu v Olomouci. Navštívila mě pracovnice muzea, kurátorka fotografické sbírky, paní Bieleszová. Ukázal jsem jí všechny své fotky ze Staré Vísky a z Olomouce. Některé z nich byly vystaveny jak v Olomouci, tak v dalších městech u nás i v zahraničí. Muzeum zatím neprojevilo zájem.

Bude další vaše kniha? Fotografoval jste například hodně Krnov. Příslušníky řecké minority, svatebčany, sovětské vojáky, dělníky v textilce Karnola. Není to také námět na pěknou fotopublikaci?
Radnici jsem nedávno nabízel vydání takovéto knihy. Vybral jsem spoustu fotek převážně z Krnova. Přinesl jsem na ukázku i knihu svých fotografií, kterou připravil pan Birgus. Kromě toho jsem s sebou vzal publikaci Dějiny evropské fotografie, kde je také ukázka mé práce. Vše jsem předložil k nahlédnutí panu starostovi. Zpočátku byl nadšený a říkal, že na vydání mé knihy mají dostatek finančních prostředků. A pak najednou nebyl zájem, nevím proč. Později ale získal od města Krnova dotaci na vydání knihy mých fotografií pan Pospěch. Kniha nese název Sudetská kronika.