Cestování
09/10/2017 Tomáš Svoboda

Smím prosit, madam? Tančírna na konci světa se vrací zpět do života

Račí údolí v Rychlebských horách je místo, které leží daleko od velkých měst. Říká se mu konec světa, kde nepotkáte davy turistů, byť poslední dobou jich tímto směrem míří čím dál víc. Jedním z důvodů je i Tančírna, jedinečná secesní stavba, kterou se místním nadšencům podařilo obnovit do bývalé krásy.

Své o tom ví starosta nedalekých Bernartic Mojmír Michálek, který byl u toho, když se historický objekt postavený v letech 1906 až 1907 dostal do kritického stavu a bylo třeba rozhodnout, co s ním.

Tančírna přestala sloužit kultuře na přelomu na 80. a 90. let. Přestože ji ještě za minulého režimu dostaly pod správu České dráhy, k plánované rekonstrukci nikdy nedošlo. Následná snaha lokálních aktivistů byla sice romantická, ale potřebovali spojence, který by pomohl ke skutečné záchraně.

„Všichni od toho dávali ruce pryč. Nejvíce úsilí napínali směrem k Javorníku, pod který objekt katastrálně spadá, ale radní se do toho nechtěli pustit. Nakonec se v roce 2007 zapojila naše obec. Dali jsme hlavy dohromady a řekli si, proč to nezkusit,“ říká starosta Bernartic, obce se zhruba devíti stovkami obyvatel, která stavbu odkoupila a začala připravovat projekt obnovy.

Vyšlo to na šestý pokus

Jelikož byly jejich finanční možnosti omezené, záměrem bylo získat dotaci z Regionálního operačního programu. Pět pokusů v letech 2008 až 2013 bylo ovšem marných. S přibývajícím počtem zamítnutých žádostí se bohužel zhoršoval stav Tančírny, které hrozila demolice.

„Projekt jsme nakonec zredukovali na minimalistickou variantu. Původně jsme chtěli totiž na místě vybudovat i větší technické zázemí. Na tom to ale vždy ztroskotalo. Prošla pouze rekonstrukce stávajícího objektu,“ vzpomíná Mojmír Michálek na krušné období plné nejistot.

Malý zázrak v podobě 12 miliónové dotace se tedy stal skutkem za cenu kompromisu. Na podzim roku 2014 se v Račím údolí konečně mohli dát do práce řemeslníci. Tančírna neboli Georgs – Halle podle vratislavského biskupa Georga Koppa, který ji nechal postavit jako restauraci, taneční sál a penzion v secesním slohu, se postupně vracela do původního stavu.

„Přestože dlouho chátrala, překvapivě nedošlo k velké devastaci. Zloději tam ukradli lustr nebo vitráž, rozbili okna, ale nebylo to tak, že by někdo vyřezával trámy a desky, které jsme při obnově vzhledem k poškození hnilobou museli měnit ve velkém rozsahu,“ vysvětluje starosta s tím, že například podlaha se dělala kompletně nová.

Nejtěžší podle něj bylo stihnout termín, protože kvůli dotaci mělo být hotovo do května 2015. „Zrovna ale byla mírná zima, což nám nahrálo a stavba po celou dobu šlapala,“ pokračuje Mojmír Michálek. Když se bavíme o tom, co jej vlastně přesvědčilo, aby s náročným projektem souhlasil, nejprve s úsměvem odvětí, že to byla mladická nerozvážnost.

Pak ale přece jen zvážní. „Stručně řečeno, převážil esteticko-citový dojem. Nebyla tam žádná podnikatelská kalkulace. To v žádném případě. Tančírnu zkrátka vnímám jako stavbu, která vás osloví, přidrží a sama přesvědčí, že jde o správné rozhodnutí,“ zdůrazňuje starosta.

Život se vrací, ale…

S odstupem více než dvou let od dokončení obnovy může hodnotit, co rekonstrukce Tančírny vlastně přinesla.

„Jednoznačně se tady zvedl turistický ruch, a to obrovsky. Starousedlíci občas říkají, že v Račím údolí už není takový klid, jako býval. Kouzlo místa je však cítit pořád a lidé sem jezdí ze širokého okolí,“ doplňuje starosta Bernartic, které zajišťují provoz objektu včetně malé kavárny.

O společenský program, který se profiluje jako alternativa k všudypřítomné pop-kultuře, se od letoška stará pět obcí sdružených do mikroregionu Javornicko. Prakticky každý týden se tam něco děje. Koncerty, divadla, taneční večery, svatby či oslavy.

Tančírna opět žije skoro jako kdysi. „Vždycky se tam jezdilo hlavně z Javorníku, tady v Bernaticích žili sedláci a ti měli jiné starosti,“ dodává Mojmír Michálek.

V dobách největší slávy, která v celém jesenickém pohraniční dnešního Olomouckého a Moravskoslezského kraje skončila s příchodem druhé světové války, se tam pravidelně konaly sobotní taneční zábavy či nedělní čaje s hudbou.

Byla to paráda, do které však pořád ještě něco schází. I proto Tančírna přes Nadaci Via hledá dárce, kteří by pomohli rozvoji kulturní činnosti. Zapojují se i samotní umělci, třeba jesenická kapela Priessnitz, která právě dnes odehraje benefiční koncert v pražském paláci Akropolis.

Pomoci však může každý. Už jen tím, že se na konec světa skrytý v Rychlebských horách vydá. Stojí to za to.

Sdílejte článek