Šperkař Jan Michalisko: Pracovat rukama a být s lidmi

„Měl jsem to štěstí zdědit po otci a dědovi dar manuální zručnosti a také jim od dětství v rámci možností u práce asistovat, což je pro děti důležité, i kdyby jen symbolicky. Myslím, že je úkolem každého z nás, abychom objevili své dary a rozvíjeli je, díky čemuž máme šanci neutralizovat naše nedostatky, které jsou taky přirozené, a i s nimi se dá pracovat,“ říká ostravský šperkař Jan Michalisko.

Můj profesor na vysoké škole Karol Weisslechner říká, že tvorba je jen jedna. Tvorba je práce a je hmotná, nehmotná, digitální nebo spirituální, zkráceně vnitřní a vnější, ale ten princip je stejný. Práce na sobě je pěkná šichta, stejně jako jakákoliv fyzická práce, někde v terénu za deště a větru. Když chápeme, proč to děláme, tak diskomfort se stává pouze hracím polem deskové hry našeho života.

Co otec a děda dělali?

Otec mojí mamky byl profesionálním hasičem v Ostravě ve Vítkovických železárnách. Měl doma úžasnou dílnu a dalo by se říct, že i celá zahrada byla jeho dílnou. Choval ovce a uměl všechno. Líbil se mi taky smysl pro humor, který s babičkou Světluškou měli společný. A můj taťka je taky z té generace, která umí všechno opravit a skvěle improvizovat. Nic není problém, a tenhle vzorec se mi líbí, tak jsem si ho zkopíroval. Mamka mě vedla ke knížkám a psanému slovu, a je pro mě inspirací i v tom, že je dobré si tvořit v informačním a administrativním chaosu nějaký, aspoň základní, řád, který je třeba průběžně aktualizovat. Pochopil jsem, že i tohle je tvorba.

A taťka dělá co?

Věnuje se kominickému oboru, frézování, vložkování, revizím… Pořád pracuje, i když je už v důchodu, ale jako důchodce ho vůbec nevnímám. Občas mu vypomáhám a je to zpřítomňovací práce v terénu, doslova vyvažující od někdy až klauzurní (uzavřené, pozn. red.) práce v ateliéru. Fyzická činnost, práce ve výškách, kterých se zároveň bojím – je to čas, kdy člověk musí být v plné přítomnosti, neudělat žádnou chybu, a neslítnout ze střechy.

Takže když si tak nějak idylicky představím, jako vnuk jste dědu navštěvoval v jeho dílně a tak jste si přičichl k řemeslu?

Ano, mělo to na mě zásadní vliv. Hodně času jsem trávil i s babičkou a dědou. Zajímaly mě taky jejich příběhy z války, historie a historky z naší rodiny, kdo vykonával jaké řemeslo a podobně. Babička například pochází z rodiny Hrnčířů a Vašků, což je vlákno, které v našem rodokmenu vede i k Petru Bezručovi. Prarodiče byli velmi skromní a v něčem venkovsky soběstační, co se zahrady týče, hospodářství, utilitárního kutilství a tedy manuální zručnosti.

Foto: Petr Hrubeš

Myslíte, že ta generace, která nic nevyhodila, ale zkusila to nejdříve opravit, je ztracená? A pokud ano, je to podle vás škoda?

Určitě není ztracená. Učil jsem na střední škole a tam každý rok přicházela spousta výjimečných studentů. Taky vidím, že řemeslo začíná stoupat na hodnotě, mít vyšší statut, lidi si začínají víc a víc vážit kvalitních řemeslníků. Když jsem byl na základce, což bylo převážně v devadesátých letech, tak pohled na řemeslo, tedy učňák, byl docela pejorativní. Naštěstí tahle pokřivená optika se už pomalu kalibruje a dochází k novému pohledu na řemeslné obory.

Mluvili jsme o dědictví zručnosti – bylo vám vždycky jasné, že se budete živit rukama?

Mám k tomu blízko. Ruce jsou důležitým nástrojem. Na začátku je však stejně důležitá hlava a možná ještě před hlavou srdce. Podstatný je ale taky okruh skvělých lidí, které si máme možnost vybrat a spolupracovat s nimi. Když jsem si měl na základní škole zvolit obor, tak mě fascinovaly krby, kachláky, kamna, ohýnek a tato romantika okolo. Kamínka mám i tady ve svém ateliéru. Je to trochu šamanské a taky základ přežití. Teplo, voda, střecha, kávovar a zmíněný okruh důležitých lidí, jako je i tady v Mariánských Horách, na Fráni Šrámka 5.

Proč je pro vás ta budova důležitá?

Touhle budovou prošlo kus Ostravy. Od padesátých let do devadesátých to byl učňák. Naproti mému ateliéru jsou zkušebny a do jedné z nich chodila svého času zpívat i Špinarka, tedy paní Věra Špinarová. Tato stavba, a nebál bych se použít slovo chrám, stále září, i díky manželům Markovi a Vlaďce Konečným, kteří nám umělcům a romantikům poskytují a vytváří unikátní klima, prostory a ateliéry. Podílejí se na jednom z mnoha velkých dílů pestré mozaiky ostravského umění a kultury. Naše město má šťávu, odvahu a taky v tomto směru pořád velký potenciál. Když se objeví osvícení vizionáři a pracovití lidé jako je Marek, Vlaďka a mnoho dalších srdcařů, od nenápadných jednotlivců, skupinek či lidí z vedení města, je to pro dané místo a město požehnání a přínos, až pro několik generací dopředu.

Foto: Petr Hrubeš

Proč tedy nestavíte kachlová kamna, ale stal jste se šperkařem?

Na výstavišti Černá louka jsem viděl prezentaci šperkařské střední školy, tehdy z Ostravy Michálkovic. Dal jsem se do řeči se dvěma vousatými pedagogy, skvělými akademickými malíři Petrem Sedlíkem a Josefem Růžičkou, kteří tuto školu a zmíněný obor zastupovali. Byl to příjemný rozhovor, ve kterém mě nadchli a pozvali na přijímačky. Tehdy jsem nebyl zrovna studijní typ a příliš jsem si nevěřil, ale tohle médium a řemeslo si mě prostě přitáhlo. I díky hlučínské a ostravské základní umělecké škole a přípravě u výtvarnice Pavly Holšanové z Dobroslavic jsem u přijímaček uspěl, a to mi obrátilo život o sto osmdesát stupňů.

Jak to?

Třeba jen tím, že jsem dyslektik a styděl jsem se za to, jenže na té škole jsem potkal spousty skvělých spolužáků, které zajímala tvorba a měli taky svoje problémy, jenže to nikdo neřešil a neřešili to ani moji pedagogové, kteří podporovali a zdůrazňovali naše plusy a ne mínusy. Tak jsem se stydět přestal.

Co ještě vám ta škola dala?

Začal jsem cítit požitek z poznávání, protože to byl najednou úplně nový přístup pedagogů ke studentům, než jsem do té doby znal. Občas jsme přemluvili učitele, mistrovou, nebo školníka, abychom mohli do školy jít pracovat i o víkendu. Začínal jsem tam pomalu chápat kontext a souvislosti v dějinách výtvarné kultury a architektury, která mě fascinuje.

Proč?

Nesmírně mě vizuálně, a nemám jiné označení, vzrušuje. Jsem hrdý na Ostravu, jakým směrem v architektuře jde. Zrekonstruovaná budova bývalých jatek, stavba Černé kostky, koncertní sál pro filharmonii, Grossmannova vila, City Campus, areál Dolních Vítkovic a mraky dalších rekonstrukcí, adaptací a staveb, nové zastávky, mobiliář, redukce grafického smogu… Je to výsledek kontinuální poctivé práce a odraz vyspělé společnosti. Odvaha investovat do kvality a ne do líbivosti, v čemž je obrovský rozdíl. Když půjdeme kousek do historie, vezměte si například, jak silný architektonický odkaz nám zanechal během první republiky Jan Prokeš.

Foto: Petr Hrubeš

K jakým dalším místům máte vztah?

Mám rád evropský urbanismus a miluji města. Studoval jsem v ateliéru Kov a šperk v Bratislavě, která je mým druhým domovem. Ta mimochodem dostala v sedmdesátých letech pořádnou ťafku, když velkou část starého města srovnali se zemí, a žalostně je to vidět dodnes. Nebo v Německu ve Pforzheimu, kde jsem měl možnost a štěstí taky studovat. Ten byl na konci války srovnaný se zemí téměř úplně, a přesto se jim podařilo znovu vystavět město, ve kterém je cítit kontinuita a genius loci. Spousta mých spolužáků z Pforzheimu jsou potomci našich vysídlených německých spoluobčanů, a přesto byly naše vztahy na škole paradoxně něčím až bratrské. Všude jsou skvělí lidé, zároveň různí, a všude jsem byl rád. Nikdy mě ale nenapadlo žít po studiích jinde než v Ostravě a našem kraji.

Dá se architektonicky krásný objekt a šperk srovnávat? Nevadí vám, že nestavíte domy, které tady dlouho zůstanou, ale tvoříte drobné šperky?

Můj profesor z Bratislavy Karol Weisslecher říká, že šperk je drobná architektura v krajině lidského těla. Takže jsem tedy tvůrcem drobnoarchitektury pro krajinu těla. A tu architekturu venku, ve velké krajině, rád navštěvuji a nechávám se jí s chutí pohlcovat. Mám radost z nově objevených realizací, které si na nic nehrají, a nebo ze stavby, které si všimnete až na druhý pohled, jak pokorně splývá s prostředím a svým příběhem. Líbila se mi skvělá přednáška o udržitelné architektuře od Kamila Mrvy v galerii Fiducia, nebo práce Bydloarchitektů z Polanky nad Odrou, tvorba pana Josefa Pleskota, nebo naší královny architektury Evy Jiřičné a mnoha dalších. No řekněte, není to vzrůšo?

I vy se občas dostanete i k větším věcem než je šperk…

Velká práce a zároveň nejstarší moje milá a krásná zákaznice pochází z počátku patnáctého století. Byl to návrh a realizace korunek pro gotickou sochu Cholinské madony a Ježíška. Cholina byla významné poutní místo nedaleko Olomouce. Socha má zajímavý příběh a na její motiv vznikla v českém rozhlase dokonce i několikadílná detektivní rozhlasová hra. To by bylo však na jiné povídání. A co se rozměru týče, tak nedávno jsem byl osloven lidmi z Galerie PLATO, abych navrhl a vytvořil cyklus svítidel, která si tam, včetně dalších exponátů, můžete v současnosti prohlédnout. Na interiéru s názvem Kapsa zahrady pracovala polská architektonická skupina CENTRALA, konkrétně Małgorzata Kuciewicz a Simone De Iacobis. Téma bylo Půda a přátelé. Kurátorkou výstavy je paní Edith Jeřábková, a díky této spolupráci jsem měl příležitost se posunout od šperku k větším objektům, jejichž nositelem a tedy tělem se stává prostor galerie.

Foto: Petr Hrubeš

Co vás na šperku baví nejvíce?

Mám na tom rád více věcí. Líbí se mi nezávislost, komunikace s lidmi. Když dělám nějakou individuální zakázku nebo snubní prsteny, tak vzniká vztah, vazba k těm lidem. Snažím se získat co nejvíce indicií, abych je mohl zašifrovat nebo vložit do toho šperku a vystihnout, případně doplnit příběh jejich nositelů.

Jaký je váš ideální zákazník? Takový, který přijde a řekne: chci prsten, podívejte se na mě, jak vypadám, co by se ke mně mohlo hodit a vymyslete to? A nebo si přinese z Instagramu nebo z Pinterestu obrázek a řekne: tohle chci?

Je pravda, že se v rámci zakázkové práce u některých zadavatelů začal objevovat takový nešvar, a to je Instagram nebo Pinterest. Nic proti těmto platformám nemám. Občas mi ale lidé posílají přesně to, co říkáte, abych jim to vyrobil. Tomu se snažím vyhýbat a jako autor se snažím navést zákazníka na originálnější cestu. Zmíněný vizuál slouží jako startovací bod, od kterého se dá odpíchnout a zároveň se k němu už nevracet.

Vaše činnost se určitě přirozeně průběžně profiluje. Jak?

Například zakázkovou činnost se snažím přesměrovat na druhou kolej, protože mi více dává smysl pracovat s lidmi. Dělám šperkařské workshopy pro veřejnost. Lidé si vyzkouší práci s kovem, kde mohou sledovat, jak se díky nim přetváří a kultivuje hmota a materiál. Tak vzniká jejich vlastní dílo. Více času se taky pokouším vyčlenit na volnou tvorbu. Snažím se vybalancovat tři hlavní pilíře jako jsou workshopy, autorská tvorba a zakázkové práce. Zároveň na tom nelpím a díky volné noze jsem otevřený novým možnostem a příležitostem, tak jako ve tvorbě.

Jak se daří šperkaři, který nemá svoje kamenné šperkařství? Dodáváte do nějakých jiných obchodů, nebo spoléháte na to, že vás lidi znají? Máte Instagram, Facebook, sítě? Jak se o vás člověk dozví? Jak získáváte zákazníky?

Nejčastěji na doporučení. Lidi se mi sami ozývají. Bylo by možná dobré být aktivnější na sítích, ale nemám na to už tolik prostor a kapacitu. Uvidím. O to víc mám raději reálný 3D svět, ve kterém je mi dobře.

Foto: Petr Hrubeš

Být takhle na volné noze je asi celkem dobrodružné, nebo se pletu?

Před několika lety jsem působil na střední škole, kde jsem měl čest vést obor Zlatnictví. Hodně mi to dalo a tu práci mám rád. Přesto jsem po osmi letech cítil, že je třeba jít ve své profesi dál. Narazil jsem na strop a ten prostor pro vlastní rozvoj už pro mě moc nebyl. Musel jsem čas paběrkovat po večerech a víkendech, jenže mi zároveň chyběla práce na zahradě a život venku. Takže jsem odešel na volnou nohu, dal se na toto dobrodružství, kde se mi postupně otevřely a otevírají další tvůrčí a pracovní výzvy.

Je nějaký druh kovu nebo šperku, který máte obzvláště rád?

Nejraději mám asi snubní prsteny, protože tento šperk nevnímám jako ozdobu, nebo nějaké čačky mačky. Ten šperk má důležitou funkci, symbolizuje vztah dvou lidí, fascinuje mě, že je to takový liturgický předmět a symbol jejich vztahu. Teď se chci ale ještě víc věnovat brožím, jsou to drobné sochy a díla opět propojená s tělem a na tělo.

Jak dlouho vznikají takové snubní prsteny?

To záleží podle termínu. Většinu času potřebuje návrh. Pracuji tak, abychom měli velkou rezervu a je všeobecně důležité, když to dílo má aspoň trochu luxusu zrání. Faktor času a společné naladění je důležité. Nejprve vyrábím modely z kovu, protože materiál a hmota řekne nejvíc. Na původní představě nelpím, a nechám se sám překvapit, kam se návrh posune. U jedné zakázky jsem zhotovil devatenáct různých modelů, protože ten materiál byl tak ukecaný, že skoro nešlo přestat. Dokonce se párkrát stalo, že si zákazník vybral nějaký vedlejší model, který byl jen takovou nenápadnou hmotnou, volnou skicou, taková popelka mezi návrhy a zákazník řekl: To je přesně ono.

Mluvili jsme o architektuře, můžeme mluvit o módě, o designu automobilů či o designu obecně. Všechny tyto oblasti prožívají různé trendy a různá období. Jak to je se šperky? Co teď frčí nebo je trendy?

Dnes pozoruji takovou dobu, ve které, jako bychom byli svědky konce autorství. Sociální, nebo spíše asociální sítě a nové revoluční technologie podle algoritmů samy nabízejí, až vnucují to, co se nám pravděpodobně líbí. Někdy je to pecka, jindy blud, ale jako bychom už nemuseli sami pořádně hledat. Téměř všechno už to něco za nás najde a vymyslí samo. Má to samozřejmě neuvěřitelné plusy. Množství ale dělá jed, nebo lék. A stejně poctivé nevědění, hledání a nacházení je hluboké dobrodružství. I když to neklapne hned napoprvé ani napodruhé. Někde jsem zaslechl, že klíčové slovo úspěchu je slovo znovu. A důležitý je opět faktor času, který sám ukáže, co je pro naši epochu to naše. A když se obloukem znovu vrátím k lidem, architektuře a svému oboru, symbolem lidských epoch jsou většinou „tři věci“. Lidé, architektura a šperk. Stačí se podívat na naše mince a bankovky, co je na nich vyobrazeno. Dokonce jedním ze symbolů naší země jsou Korunovační klenoty. A přesto v rámci současného nekonečna podnětů, šumu a informačního smogu, nesmíme zapomínat, že tím opravdovým klenotem jsme my a místo, kde žijeme, ať jsme kdokoliv a kdekoliv.