Spolupracuje s Kvitovou či Lehečkou. Dobrá raketa? To je 11 metrů výpletu a 35 let zkušeností

Je to téměř čtvrt století, co sedává Richard Šodek na lavičkách českých týmů Davis Cupu a Billie Jean King Cupu.

Stejnou dobu cestuje po grandslamech a turnajích ATP a WTA, mimo jiné s Petrou Kvitovou, Karolínou Plíškovou či Jiřím Lehečkou. Celkem se stará o rakety třiceti hráčům nejen z Česka, ale nyní i z Francie. V dílně, kterou má v OSTRA Sport Centru v Komenského sadech, někdejším areálu NH Ostrava, je proto často zavřený někdy až dlouho do večera. Když se ohlédne za svou kariérou, může si říct, stálo to za to.

Jste elitní, vlastně správně řečeno, nejslavnější vyplétač tenisových raket v Česku. Předpokládala bych tedy, že jste se kolem tenisu točil už jako malé dítě. Mýlím se?

Ano, mýlíte. Když jsem byl malý, nehrál jsem tenis, k tomu jsem se dostal až později. Věnoval jsem se basketu. Ale z tréninků jsem chodil domů kolem tenisových kurtů. Pozoroval jsem vždy kousek z utkání a hra se mi líbila. Sledoval jsem Ivana Lendla, který tehdy na dvorcích NH Ostrava odpoledne trénoval. Všichni sportovci mé generace vnímali to, že se zde rodí hvězda světového formátu. Hltal jsem Ivana, ale přiznám se, že jsem na utkání tehdejších hráčů NHáčka chodil málo, na to už mi nezbýval čas. Spíše jsem mezi tréninky basketu sledoval tenis v televizi.

Jak jste se tedy dostal k vyplétání raket? A jaký rok se tehdy psal?

Když jsem skončil se sportovní kariérou, přibližně v roce 1990, dozvěděl jsem se díky kamarádovi, který hrál na VOKD, že tamním tenistům nemá kdo vyplétat rakety. Věřil jsem si, a tak jsem začal. Vypracovával jsem se stále nahoru, protože jsem hltal všechnu odbornou literaturu, která se vyplétání raket věnovala. Kupoval jsem stále lepší a dokonalejší stroje. Víte, ono to není tak těžká věc. To, jaká jsou úskalí této profese, která se musí překonávat, jsem pochopil díky studiu. Příprava raket není jen o vyplétání, to dělá kde kdo, ale je spíše o úpravách. To znamená, že každý hráč má jiné potřeby, pro které je raketa jakoby nachystána. Žádný závodní hráč nehraje se sériově vyrobenou raketou, všichni mají nějaké úpravy. Ať co se týče držadla, aby sedělo pro úchop, počtu strun, umístění průchodek pro vyplétání, materiálu a vyvážení. To se vyladí různými typy závaží v různých částech. Většinou, když děti začínají, mají lehké rakety vyvážené do hlavy, aby jim to pomáhalo při úderu. Pak, když v deseti letech dospějí do normální délky, hrají s těžšími raketami vyváženými spíše do rukojeti.

Jak dlouho jste se učil tyhle špeky?

Víte, já se o svou práci hodně zajímal. Neustále jsem něco studoval. V roce 1998 se mi poštěstilo pracovat s americkou top špičkou, včetně Agassiho. S jeho stálým servisákem jsme se o práci neustále bavili, takže mi to hodně dalo. A tím, že se mi dostaly do rukou jejich rakety, už jsem věděl, jak se co dělá. Osahal jsem si, jaké požadavky má tenisová špička.

Kdy jste získal pocit, že jste natolik dobrý, že můžete sám bez jakéhokoliv vedení vyplétat tenisové špičce?

Nevím přesně, ale tuším, že to bylo v roce 1997. Ale už předtím jsem jezdil po turnajích s českou reprezentací. Tehdy jí poskytoval servis legendární Petr Jurosz. V roce 2006 se mi poštěstilo od něj řemeslo převzít. Tehdy naši reprezentanti vypadli ze světové skupiny, hráli baráž a tvořil se nový tým. A hráči si řekli, že si přejí, abych jim rakety servisoval. Byli to Jirka Novák, Tomáš Berdych, Martin Damm, Honza Hernych a Radek Štěpánek.

Kterým hráčům v top padesátce vyplétáte?

Dělám reprezentaci. Davis Cup a Billie Jean King Cup, což je nástupce Fed Cupu. Rakety vyplétám všem hráčům a kompletní servis po celou sezonu poskytuji Jiřímu Lehečkovi a Maximu Mrvovi. U holek také vyplétám všem hráčkám a kompletní servis poskytuji Karolíně Muchové, Karolíně Plíškové a dalším.

Vy jste byl a dosud jste výhradním poskytovatelem servisu raket pro Petru Kvitovou.

Ano. Celou kariéru od malé holky jí připravuji rámy. Byl jsem samozřejmě také u toho, když vyhrála Wimbledon.

K rozhodnutí, jak má být raketa Petře upravena, jste dospěl vy, nebo přišla se svou představou ona?

Tím, že jsem tuto službu nabízel Petře odmalička, konzultoval jsem úpravy vždy s jejími trenéry. Je dobré, když kouč ví, co chce a dokáže to předat dál. Aby vše dobře fungovalo, je to o diskuzi s trenérem, hráčkou či hráčem a mnou. Nyní, když jsme dělali změny u Jirky Lehečky, pracovali jsme měsíc s Michalem Navrátilem na tom, abychom udělali dobrou práci. Hrubá úprava parametrů rakety by ale měla být hotová do osmnáctého až dvacátého roku věku. Potom už se do ní nijak dramaticky nezasahuje.

Kolik raket spotřebuje top tenista za sezonu?

Tak třicet až čtyřicet. Chodí mi várky po deseti raketách, které upravuji, hráč s nimi odehraje tři měsíce a pak se bere nová sada.

Kromě Petry Kvitové a Karolíny Muchové vyplétáte ještě pro nějakou českou hvězdu?

Ano, pro sestry Plíškové. Také s nimi jsem jezdil po turnajích a grandslamech. Pak se Karolína zranila a Kristýna si založila rodinu. A jinak mám na starosti, jak jsem říkal, mužskou a ženskou reprezentaci.

Foto: se souhlasem Richarda Šodka

Který grandslam se vám líbí nejvíce?

Jednoznačně můžu říct, že Wimbledon. Ten je nejhezčí a nejpohotovější. Teď ale jezdím spíše než po grandslamech po evropských turnajích ATP a WTA, protože již dlouho není žádný Čech v první desítce. Pokud si necháte na turnaje servisovat rakety, potřebujete vzít dalšího člověka do týmu, což je finančně náročné. Musíte být hodně vysoko, aby se vám to vyplatilo. Momentálně je to tak, že pracuju pro Francouze, kteří mě oslovili. Respektive, obrátil se na mě jejich servisman s tím, že nestíhá, protože tamních hráčů je opravdu hodně, a jestli bych mu nepomohl. Takže momentálně jsem více času trávil s francouzskými tenisty.

Připravujete rakety kromě Čechů a Francouzů ještě nějakým dalším zahraničním hráčům?

Tenistům kanadského týmu, Leylah Annie Fernandezové a Félixi Auger-Aliassimu.

Komu jste vyplétal nejtvrději a komu nejměkčeji?

Nejtvrdší výplet jsem dělal norské deblistce Ulrikke Pie Eikeriové, a to 40 kilo, což je fakt beton. A nejměkčí jsem dělal italskému tenistovi Filippu Volandrimu, a to jen 12 kilo, což je už trampolína.

Pro zajímavost, na kolik vyplétá Petra Kvitová?

Záleží na počasí, na tom, jestli hraje venku nebo uvnitř, na tvrdosti kurtu a na míčích. Rozmezí má mezi 23 a 26 kily. Čím tvrdší povrch, tím více kil. Ale záleží samozřejmě na struktuře kurtu. O tom všem musím mít představu, abych mohl dobře vyplést. A o tom, jaké bude počasí v čase zápasu. Důležité je brát v potaz i to, zda se hraje dopoledne, nebo odpoledne, kdy bývá tepleji. Čím je více stupňů, tím musí být tvrdší výplet, protože když změknou míče, více letí a vy nad nimi potřebujete mít kontrolu.

A Tomáš Berdych vyplétal na kolik?

Když byl mladý hrál s 28 kilo. Jak se postupem času zdokonaloval, změkčoval na 25. Jako mladý potřeboval mít kontrolu nad míčem a měl více síly. Potom, když už byl ve světové desítce, stačilo mu méně kilo, čímž nezatěžoval tolik ruku.

Míváte někdy, když se díváte na turnajích na hráče, tušení, kdo vyhraje?

V poslední době se to velice vyrovnalo. Tím, že na okruhu přibylo hodně nových hráčů, rozšířila se špička. Když si všimnete, tak Djokovič dnes hraje vyrovnané zápasy od prvních kol. A to kdysi nebylo. V minulosti porážel hráče až do osmifinále úplně s přehledem. Když se podíváte na vítěze jednotlivých turnajů, všimnete si, že nenajdete stálice. Šance jsou hodně vyrovnané. Před nedávnem bylo v topce padesát hráčů. Nyní je jich sto padesát. Často se stává, že v prvních kolech vypadnou tenisté, kteří vyhráli turnaj předtím.

Při grandslamech i dalších turnajích jste vidět na lavičkách týmu hráče. Jak prožíváte zápasy?

Je to pro mě hodně psychicky náročné. Připravuju se na nastavení raket týden, neustále ladím. Chci odvést dobrou práci. Jsem do turnajů tedy hodně vtažený. Mám velký pocit zodpovědnosti. Sedět na lavičce týmu je pro mě proto vyčerpávající. Nejraději bych zůstal doma a sledoval zápasy v televizi. Své dělá samozřejmě i atmosféra. Je to prostě psychická pračka.

Máte někdy při hře pocit, že jste vypletl ne úplně správně? Že to chtělo výplet tvrdší, nebo měkčí bez ohledu na požadavky hráčky, hráče?

Když je příprava udělaná dobře, když hráč odehraje dost tréninků s různým stupněm vypletení, tak potom už nemám pochybnosti. Může se ale stát, jako například v Paříži na Davis Cupu, že nám nahodí na kurt hodně antuky. Trénovali jsme na povrchu, který byl rychlejší, a měli jsme na tyto podmínky připravené výplety. Pak nám ale v pět ránou navezli na kurt padesát antukových koleček, a povrch se zpomalil. Musel jsem rychle přeplétat.

Čím se turnaje liší, kromě tvrdosti kurtu?

Samozřejmě atmosférou. Každý turnaj má svou vlastní. Jiná je v New Yorku a jiná v Londýně. Wimbledon je komorní – je tam hodně ticho. Naopak US Open je hlučný, neklidný. Lidé se při zápasech baví, jedí, chodí sem a tam. Hráči musí být hodně přizpůsobiví.

Kolik metrů výpletu potřebujte na jednu raketu?

Je to různé. V současné době se skoro všechno plete na čtyři uzly, takže v průměru spotřebuji jedenáct metrů.

Kolik raket jste musel na jeden zátah vyplést?

Čtyřicet. Standardem je přitom pětadvacet.

Můžete prozradit něco z kuchyně vyplétání raket? Jsou v ní ukryté nějaké špeky?

Jsou různé styly, každý vyplétač má svůj, ale všichni si ho přísně chrání. Takže ani já vám nedám nakouknout. Ale i kdybych dal, nic to rekreačnímu hráči neřekne. Můžu však slíbit, že když si ke mně přijdete vyplést, jsem schopen vám raketu připravit jako například Petře Kvitové nebo Jiřímu Lehečkovi.

Foto: se souhlasem Richarda Šodka

Jsou nějaké trendy při výrobě raket?

Samozřejmě, ale firmy si je chrání. Nedozvíte se přesnou technologii výroby. Posledních třicet let se nicméně tvary i materiály ustálily. Hraje se s malinko většími hlavami. Faktem ale je, že závodní hráči, pokud cílí na přesnost, si pořizují menší hlavy. Naopak struny se hodně vyvíjejí, co se týče kvality a stability. V současné době se používají nejčastěji karbonové nebo polymerové příměsi. Ale i přírodní struny. Jsou více pružné.

Vychováváte si nějakého nástupce?

Ano. S vyplétáním mi pomáhá pětadvacetiletá dcera. Když jsem na turnajích, je to na ní. Předpokládám také, že se řemeslu bude možná věnovat i syn, ale ten k tomu zatím nedorostl, má teprve čtrnáct let. V našem oboru je to ale dost těžké.

Jak se cítíte, když hráč ve vzteku rozbije raketu?

No, moc dobře ne, přibude mi práce. Také mladým se tímto nedává dobrý příklad. Pokud to ale hráči prospěje, emoce se zklidní, snažím se to brát v klidu.

Když se ohlédnete, čeho si ve své kariéře nejvíce ceníte?

Dvou vítězství v Davis Cupu, šesti vítězství na turnajích Billie Jean King, dvou titulů Wimbledonu, a toho, že jsem to s Kájou Plíškovou dotáhl až na první místo žebříčku. Jsem rád, že jsem to někam dopracoval, pomohl hráčům, dokázal se v kariéře vyšplhat na nejvyšší metu.