Sto chutí Reného Müllera. ​Hotelovky přes ulici

Bydlel jsem několik let přímo naproti hotelu Mercure v centru Ostravy. Každý den jsem ho viděl z okna ložnice i obyváku. Když tam bydlel Macklemore na Colours of Ostrava, tak jsem u těch oken měl židli a sledoval, jestli vyjde ven. Vyšel zrovna ve chvíli, kdy jsem obědval, takže jsem si nevšiml. Ale o tom to dnes není.

Znáte to, hotel – vstup s logem, elegantní lobby, občas host v sandálech nebo s kufrem. Auta, která na blikačky zastavují před vstupem. Často jsem taky chodil okolo. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych tam vešel jen tak – třeba na oběd. Hotelová restaurace byla v mé hlavě něco jako minibar – existovala, ale jen pro ty, co si zaplatí pokoj.

Až jednou jsem měl chuť vybočit z rutiny. Ten den jsem všedně vkročil dovnitř – žádná rezervace, žádný lidový tahák, jen já a zvědavost. A co se stalo? Objev byl to, že tam – uvnitř té skryté části hotelu – funguje skvělá restaurace s poledním menu. Klidná, bez hluku a přetlaku hostů. Obsluha pozorná, s úsměvem, jako by vítala sousedního Ostraváka, který konečně našel odvahu vejít. Jídlo bylo – nepřekvapivě – výborné a nechyběl mu šťastný moment prosté radosti. Takové to, když je to prostě dobré a vše je v pořádku. Najednou mi došlo, že jsem celý ten koncept mylně ignoroval. Byl jako soused, kterého léta zdravíte z balkonu, ale nic o něm vlastně nevíte. A on mezitím vaří výtečné risotto a pečenou kachnu.

Od té chvíle mě tenhle paradox nepustil. Přemýšlel jsem, proč si myslíme, že hotelové restaurace nejsou pro nás – „obyčejné lidi“, kteří nemají pokoj. Asi je to image – tichá, uhlazená atmosféra, bez PR a bez neonových nápisů „open“. Možná je to anonymita – v hotelu se nekřičí „tady vaří kuchař roku“, je to spíš v běhu mezi snídaní a pokojem. A nejspíš také předsudek o ceně – hotel = drahé. Pět hvězdiček v názvu musí znamenat pět stovek za předkrm, ne? Přitom jsem ochutnal polévku dne za cenu, která byla nižší než v nejednom bistru okolo.

A nebavíme se pouze o tomto jednom hotelu, berte to pouze jako modelovou situaci. Hotelové restaurace mají jednu zásadní výhodu – dokáží zaplatit výjimečné kuchaře, protože rozpočet hotelu je daleko větší, než rozpočet samostatné restaurace. A pak jsme tu my, kteří hotelové restaurace přehlížíme.

Cítíte tam ten rozpor? V podstatě je nám to nejlepší často skryto a nemůže za to téměř jen a pouze naše vědomí a předsudky. Ale můžou si za to taky hotely a restaurace sami. Komunikace restauračního zařízení, jeho nabídky a otevřenost veřejnosti je často zanedbaná. Nikdo neadresuje českou povahu a fakt, že my nejsme zvyklí do hotelových restaurací chodit. Je to jako když máte rezervu sil, která čeká jen na malý impuls. A pro ten impuls musíte vytvořit příležitost. A tím impulsem jsme pak my – obyčejní lidé, nejen hoteloví hosté – jdeme tam na oběd. Bez blesku fotoaparátu, bez fanfár, jen pro tu chuť a klid.

V každém městě je několik takových „hotelových restaurací“. Nejsou na Instagramu, možná ani nemají menu venku, ale existují. A často jsou lepší, než hodně veřejně propagovaných podniků. Chybí jim marketing? Ano. Chybí jim příběh? Možná taky. Ale chybí nejvíc odvaha být navštívený. A možná my, co je přehlížíme, jsme trochu zbabělí v tom, zjistit, co skrývají.

Je načase to změnit? Já myslím, že jo. Protože neexistuje raicionální důvod, proč by si člověk neměl zajít na výborné jídlo, které mu udělá radost. Ne všude je to v krásném prostředí a ne všude je to za příznivou cenu, ale to je už běžná záležitost restaurací. Dokud to nezkusíme, tak nevíme. Proč neudělat každý den malý krok – přejít ulici – a zjistit, co se děje „za dveřmi“. Možná vás tam přivítají jako starého známého. A možná vám ten podnik změní pohled na to, co je „skutečná gastronomie bez show“.

Dveře nejsou zamčené. Jen jsme si zvykli je ne všechny otevírat.

Autor je zakladatel značky Faency Fries