Svět nespasím, ale mohu se o to aspoň trochu pokusit, říká Tomáš Kempný

Tomáš Kempný je mikrochirurg a plastický chirurg s praxí z Česka, Rakouska, Německa, Belgie, Kosova i Tchaj–wanu.

Pravidelně vyjíždí na mise do míst, kde vrací do života pacienty po devastujících úrazech či onemocněních – ať už je to v Africe, v Asii, či na Ukrajině. Zároveň je majitelem Kliniky plastické a estetické chirurgie MEDICent v Ostravě – Hrabůvce a neziskové organizace MEDICent Humanity z.s. a prezidentem České společnosti rekonstrukční mikrochirurgie.

Já jsem byla zvědavá na to, jak vypadají Vaše ruce a v jakém stavu jsou vaše oči, protože předpokládám, že to jsou dva nástroje, které musí být v perfektním stavu.

Hmm, tam jsou dvě horší oblasti, a to hemoroidy a záda. Většina mikrochirurgů má operované vyhřezlé ploténky, protože sedí shrbení pod „mikrákem“ (pozn. mikroskopem). Oči nahradíte, protože máte mikroskop a lupové brýle. Ruce se vyvíjí tolik let, že na nich nelze nic dalšího spravit. Buď dostanete šikovné ruce do vínku, nebo ne.

Já bych to vaše umění klidně nazvala skoro šamanstvím, protože dokážete spravovat části těla, které jsou opravdu zdevastovány ať už úrazem nebo těžkými chorobami. Pak se ale věnujete i estetické chirurgii. Je nutné rozlišovat tyhle dva světy?

Jde spíše o to, že na misích máte jiné priority. Budu konkrétní: kolem nás momentálně vidíte věci z Etiopie (pozn. oba řečníci jsou obklopeni africkými předměty různého typu), kde jsem byl už po osmé. V Etiopii jsou pacienti s ustřelenými končetinami, chybí jim třeba část dolní čelisti, mají nefunkční horní končetiny a vy se snažíte vrátit jim funkčnost, aby byli schopni alespoň zvednout šálek kávy, osamostatnit se. To je jejich priorita. Kdežto v estetické chirurgii k Vám přijdou zdraví lidé a chtějí být ještě zdravější.

Nebo krásnější…

Nebo krásnější.

Jak moc zajímavé je to zadání, když k vám přijde někdo, kdo se chce nechat „jen“ vylepšit a vedle toho máte někoho, komu opravdu vrátíte kus funkčního života?

Hlavním cílem, když děláte estetické operace, je bezpečnost. Nemůžete zkoušet žádné velké divočiny. Tento typ pacienta si na zákrok vezme dovolenou, má pooperačně naplánovaný čas a my jsme v Evropě, kde všichni spěchají, takže musí zákrok dopadnout podle plánu. Když děláte například operaci horních víček pro nadbytek kůže, tak všichni vědí, že za pět až sedm dní se vytahují stehy a po deseti dnech s make-upem (stále je cca 90 % pacientů ženského pohlaví) mohou fungovat. Kdežto v rámci misí mají ti lidé většinou jedinou šanci, a tou jste vy. Budu-li mluvit konkrétně o Tigrei (pozn. oblast v severní Etiopii), zde byla před dvěma lety válka, takže poranění, která jsme spravovali, jsou až dva roky stará. Naši pacienti jsou většinou mladí muži, kteří leží v nemocnici dva-tři roky. Takže nehrozí, že by museli jít za deset dní do práce. V Mekele není nikdo, kdo by pacienty operoval, tím pádem je časový faktor úplně někde jinde. Moje první mise byla v Barmě v roce 2014 s kolegy z belgického týmu a dělali jsme většinou rozštěpové pacienty. V odlehlých horských vesnicích severní Barmy – konkrétně jsme operovali v Lahe – bylo možno operoval dědu, otce i syna. Pro tuto skupinu lidí nebyla reálná šance se dostat do centrální části Barmy k plastickému chirurgovi specializovanému na operace rozštěpů.

Jak se vlastně stalo, že jezdíte po světě na tyto mise?

No, za prvé musíte být cvok, za druhé cvok a za třetí musíte být cvok. A za čtvrté, musíte mít někoho, kdo vám řekne, jak to funguje. K mojí první misi v Barmě došlo náhodou, kamarádovi v Belgii onemocněl kolega. Tak jsem jel a vzal jsem s sebou dceru, která je zubařka. Tehdy ještě studovala a v Barmě v horách vytrhla svůj první zub. V místě, kam nás museli dopravit ruským bojovým vrtulníkem, jsme měli operovat asi 15-20 pacientů a zubaři jich měli nahlášených asi jen šest. My jsme jich nakonec udělali 50 a zubaři ošetřili 150 pacientů. Ale ne všechny zuby se musely trhat, daly se spravit, tak se ptali prvního pacienta, jestli může přijít i druhý den, že zub budou léčit. Dotaz zněl jednoduše: „Máte to daleko (aby mohl druhý den přijít)?“ a odpověď: „Ne, bydlím kousek, sedm dní pěšky přes hory.“ Ten pacient měl jedinou a jedinečnou šanci na ošetření svého chrupu a chtěl ji beze zbytku využít.

A pak jsem přiletěl domů, v čekárně seděl mužský pacient objednaný na čtvrtou hodinu. Já měl v ordinaci mladé děvče, které strčilo ruku do mlýnku na maso a umlelo si tři prsty. Takže jsem řešil, co bychom s rukou mohli vymyslet. A ten chlap dole běsnil, že jde na estetiku horních a dolních víček a už čeká deset minut s kávou a džusem. A poté si člověk uvědomí, že na misi musí jet zase a znovu načerpat energii z toho naprosto odlišného prostředí.

A přesně k tomu jsem měla namířeno. Když se člověk vrátí do Evropy a najednou řeší někoho, kdo chce mít třeba hezčí prsa…?

No, hezčí prsa zaplatí třeba urvanou ruku. Tohle je třeba brát zcela pragmaticky. Ale zase: Když máte problém s malými nebo povislými prsy, máte tento problém vy. A neřešíte, že má někdo problém s nefunkční rukou. Pacient s poškozenou rukou zase neřeší jiné problémy. Ten problém může být maličký, ale je to Váš problém, protože Vás trápí.

Já bych se vrátila pod ten mikroskop. Zajímá mě to nejmenší, čeho jste schopen se fyzicky dotknout.

Z velké části to záleží na mikroskopu. Zejména na těch misích neděláte supermikrochirurgii, tedy neanastomózujete cévy, které jsou menší než 0,5 mm. To spíše děláte tak dvoumilimetrové cévy. To je na jistotu. Pro představu ještě vysvětlím pojem volný lalok. Volný lalok je část těla, která má autonomní cévní zásobení, pro zjednodušení je lalok něco jako radiátor. Vezmete kus tkáně, do laloku máte vstup a výstup krve, kterou zajišťuje tepna a žíla. A to je ten radiátor – jedno jestli je to prst přenesený z nohy na ruku, nebo třeba podbřišek k rekonstrukci prsu po nádoru, nebo vezmu lýtkovou kost a udělám z ní dolní čelist – to je pořád to samé.

A vy jste se bránil tomu, že jste kouzelník. Mi to přijde jako sci-fi.

(smích) Když myslíte, ale já si myslím, že v rukou rekonstrukčního mikrochirurga je člověk jako lego. Vezmete kostičku a dáte ji jinam.

Cítí člověk před fakt těžkým výkonem nějaké chvění nebo trému? Protože ta zodpovědnost mi přijde vážně obrovská.

Hmm…musíte brát pragmaticky, co můžete a co ne. Když nějaký kolega řekne, že má stoprocentní úspěšnost, nemá smysl ho dále poslouchat. Protože to jsou kecy. Nebo vůbec neoperuje. Je to dáno podmínkami. Když operujete na operačním sále, kam si na operační světlo přiletí pták, jako se nám stalo v Hawasse, tak i úspěšnost zákroku bude logicky menší.

Nic z toho, co vyprávíte, si neumím představit. Zajímá mě, když byl Tomáš Kempný malý Tomáš, věděl, že by chtěl být lékařem?

Ne, vůbec. Já jsem dělal matematicko-fyzikální gympl. Příklady typu: Z bodu A vyjede vozidlo a z bodu B druhé…to jsem nesnášel. Ale když přišla deskriptivní geometrie a průnik koule s válcem s tyčkou uprostřed…najednou cvak a bylo to úplně na klid. Takto jsem zjistil, že prostorovou představivost bych mohl nějak využít. Původně jsem chtěl být architekt. Jedna babička ale chtěla, ať jsem opravář barevných televizorů, druhá se ptala, jestli nechci být doktor, tak jsem jí řekl jo, tak já budu. (smích) A pak v té medicíně už jsem věděl, že chci dělat chirurgické obory.

Musíte mít nějakou mimořádnější zručnost, nebo se dá zručnost naučit?

Zručnost se nenaučíte. To musím poděkovat někam nahoru, že mi do těch rukou něco nadělil. Když se díváte do mikroskopu rovně před sebe a operujete rukama dole, to se učí těžce.

Pamatujete si na nějaké chvíle, kdy vám bylo vážně těžko?

Samozřejmě, příhod si pamatujete mnoho, ale jednu se špatným koncem z Etiopie doopravdy nezapomenu. V Etiopii jsme operovali rok a půl starou holčičku s vrozeným nádorem jazyka. To je extrémně výjimečné onemocnění. U této malé pacientky se volný lalok bohužel nepřijal (pozn. lalok – vysvětleno výše), ten radiátor, ty cévy nefungovaly. Zkoušeli jsme ještě jiný způsob, ale asi po čtyřech týdnech jsme dostali zprávu, že se dítko udusilo, protože se mu ucpala tracheostomická kanyla.

A druhý případ, to je spíše pocit bezmoci, byla zranění způsobená pokousáním hyenou. Do nemocnice v Hawasse přiváželi s tímto poraněním asi sedm dětí měsíčně. Děti byly většinou ve věku 4-8 let. Všechny útoky vede hyena na hlavu. Poranění tímto byla neskutečně devastační se ztrátou části obličeje, očí… A jako chirurg zvažujete, co můžete zachránit a co nemůžete. A to, co vyřešit nemůžu, prostě neřeším.

Jak moc máte vypěstovanou bariéru, aby to k vám nedoléhalo? To pragmatické zhodnocení, že když nemůžu, tak to tak je.

Jsou tu hromady věcí, se kterými pomoct můžete. Nejsem James Bond – nespasím svět, ale můžu mu trošku pomoci. Mám ohromné štěstí, že jsem se narodili v České republice, i když spousta lidí to tak nevnímá. Doporučil bych těmto lidem zaskočit do Afriky, Jižní Ameriky, do Asie, aby zjistili, jak se máme dobře.

Foto: se souhlasem Tomáše Kempného

Teď mě napadl seriál M.A.S.H. Ten přístup medicíny v podmínkách, ve kterých je to spíše o tom „rychloopravování“ zraněných vojáků, může to mít nějakou podobnost s tím, co zažíváte na misích?

S tím M.A.S.Hem jste udeřila hřebík na hlavičku. Ze všech seriálů z lékařského prostředí jsou pouze dva, které jsou realistické. Nemocnice na kraji města a M.A S.H. Protože se M.A.S.H pořád vysílá, máme ho doma jako večerníček. Nicméně na misích přichází k plastickému chirurgovi jiná skupina lidí než to, co zažívají chirurgové v M.A.S.Hi. Jsou to ti, co přežili často devastující poranění a potýkají se s následky válečných poranění.

A propos, operujete na různých zvláštních místech. Teď třeba vás čeká operace ve vězení…?

Ano, na to se dost těším. Ve vězení jsem sice jednou spal, ale nikdy neoperoval.

Ano? Co jste provedl?

Byl jsem v Lahe na misi a jediná volná místnost ke spaní byla soudní síň a pak vězení. Žádný hotýlek nebyl k dispozici. Tak jsme spali ve vězení. No, a teď mě kolega poprosil o rekonstrukci obličeje v Pankrácké věznici, tak pojedu.

Musí mít plastický chirurg nějak vyvinutější výtvarné cítění?

Hodně mých kolegů ho má. Ale spíše je důležitá prostorová představivost.

Jste postižený svou profesí? Jakkoliv?

Jednoznačně ano. Tedy ne, že bych koukal, co bych komu opravil! Jednou za mnou přišla pacientka na estetickou konzultaci a já se nepodíval k čemu. A měla obrovský nos. A já říkám: „Á, vy jste přišla s nosem.“ A ona říká: „Ne ne, nos je v pořádku. Já mám odstávající uši.“ A ty uši měla odstávající asi jako máte vy, čili vůbec. Takže od té doby raději mlčím.

Vy asi k tomu, co všechno děláte, musíte mít výborné domácí zázemí…Máte?

Absolutně! Moje žena je číslo jedna. Jsme spolu 33 let. Teď trochu brblá, že chci jet zase na Ukrajinu. Ale zbytek misí, práce na dlouhých rekonstrukčních zákrocích, kdy nejsem doma, podporuje.

Ještě zpátky k tomu, co se děje na tom sále. Zkouším si to představit podle seriálů. Třeba hudba? Hraje vám u operací?

Jasně. A záleží to na tom, co se děje. Když chci zrychlit, tak AC/DC, střední tempo jsou Wohnouti. A když toho má člověk úplně plné zuby a třeba to přežene s množstvím pacientů a operujeme do pozdního večera, tak je jistotou Svěrák a Uhlíř – Když se zamiluje kůň, Třiatřicet kakají (oficiálně se písnička jmenuje Mléčný bar).

Přemýšlím nad tvorbou vašeho playlistu. Říkáte si: „Teď dělám nohu, tak k tomu si dám třeba…“ (smích) Takhle to není?

(smích) Ne, tak to není. Navíc nejčastěji vymýšlí playlist anesteziolog a člověk se musí přizpůsobit i zbytku týmu. Protože ta sehranost a to, že ti lidé chtějí dělat společné věci, je extrémně důležitá. I na mise jezdím s kolegy, kteří jsou podobní cvoci, protože si na to vezmou dovolenou a protože tam chtějí být a dělat, co je třeba.

Když se někdo rozhodne nechat se třeba trochu vylepšit, jak moc složité je dostat se k doktoru Kempnému?

Jednoduše. Napsat email nebo Whatsapp, s voláním je to složitější. Jde o to, že jsem sám sobě sekretářkou. Někdy mi lidé volají s dotazem, jestli je doopravdy neděle večer normální termín na konzultaci či třeba odstranění stehů. Nevědí, že mám kliniku hned vedle bydlení, takže přejdu ty dva metry a jsem v práci. Udělám převazy, vytáhnu stehy, je to půlhodinka. Všechno se dá dobře skloubit. Je to o organizaci práce a ne, že bych musel denně vstávat ve čtyři.

Máte přání? Jakékoliv.

Přání? Já jsem vlastně naprosto spokojený. S rodinným životem, s cestovatelským i pracovním.

Tak vám přeju, ať vám to tak stále plyne. Děkuju za tuhle chvíli, vážně mě bavila.

Já děkuju za pozvání.

Tomáš Kempný byl hostem podcastu Po dobrém, hovořila s ním Kateřina Huberová. Rozhovor v plném znění si můžete poslechnout na YouTube nebo Spotify kanálu Po dobrém.

w