Společnost
22/09/2020 Petr Broulík

​Toho nedám, vytáhla na estébáky nůž matka muže, který skončil na 14 let v pekle uranových dolů

Zdeněk Růžička z Ostravy se stal v roce 1951 nejmladším odsouzeným v asi nejznámějším komunistickém monstrprocesu na Ostravsku, který byl označen režimem jako proces Buchal a spol. Skončil poté na čtrnáct let v uranových dolech na Jáchymovsku.

Když si pro tehdy čtyřiadvacetiletého mladého muže přišli jen pár dnů po Vánocích a čtrnáct dnů po jeho narozeninách, 29. prosince 1945, dva estébáci, vytáhla na ně jeho maminka nůž.

„Tak toho už vám nedám,“ hnala se po nich. Ve vězení už jí totiž na podzim skončil Zdeňkův starší bratr Miroslav, bývalý vězeň z koncentráku v Buchenwaldu.

„To na mě hrozně zapůsobilo. Věděl jsem, že matka je nemocná na srdce. Neměl jsem tak tehdy strach o sebe, spíš o matku,“ popisuje Zdeněk Růžička nezapomenutelné chvíle svého zatčení v dokumentu z cyklu Sami proti zlu, který natočili studenti oboru audiovizuální tvorba Slezské univerzity.

Bombardovali ho do večera. Vylámali mu zuby, plomby mu vypadaly

Žádný zázrak se však nekonal. „Estébáci maminku zpacifikovali,“ popisuje Zdeněk Růžička, který i přesto, že měl při zatčení žloutenku, skončil ve vazbě. Tam ihned poznal kruté metody vyšetřování, které se často vyrovnaly týrání v gestapáckých vyšetřovnách. Jenomže teď mučili Češi Čechy.

Když Zdenka Růžičku hned po ranním zatčení přivezli na vyšetřovnu, posadili ho na židli. „Vyprávějte o své protistátní činnosti,“ vyzvali ho vyšetřovatelé.

Zdeněk Růžička před zatčením. Foto: Archiv

„Nemám vám co říkat. Nejsem si vědom, že bych něco protistátního dělal,“ odpověděl mladý muž. A dostal ránu zezadu přes ucho, až z židle spadl. Nad sebou uslyšel, že teď už s ním budou jednat jako s třídním nepřítelem. Pak ho vyšetřovatelé „bombardovali“, jak říká, až do večera.

„Měl jsem prsty jednou tak velké, jak mě mlátili bejčákem. Jak mě řezali, tak ty konečky prstů mně rozšlehali a tekla mně z toho krev. Boxoval jsem, tak jsem byl zvyklý na rány. Jenom mi hlava lítala, ale nemělo to efekt. Vylámali mi zuby, plomby mi vypadaly,“ popisuje Zdeněk Růžička „metody“ vyšetřovatelů ve svém příběhu pro Paměť národa.

Kdo to tam tak řve? Ten zrzavý z Vratimova

„Zavírali lidi takovým způsobem, že kdo měl na někoho pifku, tak ho vzali na Státní bezpečnost a tam ho zmlátili,“ líčí muž, který podobně jako mnozí další obvinění žádné protikomunistické povstání nepřipravoval.

Při výsleších pak Zdeněk Růžička musel poslouchat podobné debaty vyšetřovatelů. „Kdo to tam tak řve?“ „Ale to je ten zrzavý z Vratimova.“

Nebo debatu, která dokazuje absurditu výsledků takových tvrdých metod.

„Co ten Polomský?“ „Ten, už neví, co by řekl. Museli bychom zavřít půlku Ostravy.“ Zdeněk Růžička prošel ještě dalšími drastickými výslechy, po nesčetných výsleších podepsal vykonstruovaný protokol. Loni v červenci tento poslední z odsouzených v monstrprocesech zemřel.

Skupinu Jana Buchala infiltrovala StB. Odsoudili ho s Miladou Horákovou

Monstrproces Buchal a spol. byl největším politickým procesem na Ostravsku a před soudci v Čapkově sokolovně skončilo nakonec devadesát obviněných. Navazoval na politický proces s Miladou Horákovou, při kterém byl odsouzen k smrti také Jan Buchal.

Ten se jako člen Československé strany národně socialistické po únoru 1948 zapojil do protikomunistického odboje na Ostravsku, konkrétně do odbojové skupiny Viléma Václíka. Ta však už byla infiltrována StB. Jan Buchal byl roku 1949 zatčen a posléze „přičleněn“ do procesu s Miladou Horákovou jako důkaz, že skupina připravovala ozbrojené akce na Ostravsku. Popraven byl 27. června 1950 v pankrácké věznici.

Ostravským monstrprocesem na konci července 1950 chtěli komunističtí propagandisté přesvědčit veřejnost o tom, že bylo pražskými „protistátními živly“ připravujícími státní převrat či novou válku ohroženo „ocelové srdce republiky“.

Ale hlavně chtěli ochromit oponenty režimu a zastrašit svobodně smýšlející občany. V celkem čtyřech ostravských návazných procesech padly čtyři tresty smrti, několik trestů doživotí a mnohaletých těžkých žalářů. Pouze tři lidi z celkem devadesáti obviněných soud tehdy nakonec osvobodil.

Čtyři z monstrprocesu popravili na dvoře krajské věznice

„Bylo to divadlo nejhoršího stupně, jaké jsem kdy viděl,“ řekl o tom, co se dělo v Čapkově sokolovně, Zdeněk Růžička, v dokumentu. On sám skončil na čtrnáct let v jáchymovských uranových dolech, jeho bratr tam pobyl ještě o dva roky déle.

Zdeněk Růžička v dokumentu z cyklu Sami proti zlu. Foto: Archiv

Někteří jiní odsouzení takové „štěstí“ neměli. Prvního srpna 1951, pětatřicet minut po půlnoci, napsal svůj poslední dopis na rozloučenou z cely smrti ve svých sedmadvaceti letech Miroslav Sýkora. Popraven byl na dvoře ostravské krajské věznice na dnešním Havlíčkově nábřeží v šest hodin rán. Spolu s ním byl ve stejný den popraven i Josef Polomský, Ladislav Cée a Miloš Morávek.

Na zdi Čapkovy sokolovny, kde se na konci července před sedmdesáti lety monstrproces odehrál, bude zítra, tedy 23. září v 19 hodin, odhalena pamětní deska věnovaná obětem ostravských komunistických monstrprocesů. Odhalení se zúčastní i potomci odsouzených v tomto „divadelním“ soudním procesu.

Lidé ze spolku Fiducia v 17 hodin připravili pietní vycházku za čtyři popravené z monstrprocesu. Účastníky provede po místech poznamenaných monstrprocesy historik a pedagog Petr Šimíček a básník a publicista Ivan Motýl.

Vycházka symbolicky začíná u dnešního krajského soudu a pokračuje k někdejšímu krajskému výboru KSČ, krajské správě StB, dnešnímu sídlu KSČM, Nové radnici, ředitelství OKD, památníku PTP a k Čapkově sokolovně. Sraz je před vchodem do budovy Krajského soudu na Havlíčkově nábřeží 34 v centru Ostravy.

Červené „tlačítko“: rudá tečka za lidskými životy i symbol ukončení totalitního běsnění.

Pamětní deska věnovaná čtyřem ostravským návazným komunistickým monstrprocesům na proces s Miladou Horákovou vzešla z veřejné soutěže, kterou vypsal v květnu Antikvariát a klub Fiducia ve spolupráci s okrašlovacím spolkem Za krásnou Ostravu, zástupci politických vězňů 50. let, Tělocvičnou jednotou Sokol Moravská Ostrava 1, Gymnáziem Olgy Havlové a Filozoficko-přírodovědeckou fakultou Slezské univerzity.

Vítězem se stal sochař Petr Szyroki, jehož návrh vybrala odborná porota na svém jednání dne 29. 6. 2020. Počtem sedm hlasů z osmi. Vítězný návrh podle porotců pracuje neotřele se symbolikou s řešením pamětní desky, které v sobě nese mnoho významů.

Text zapuštěný přímo do omítky nenápadně připomíná, co se dělo uvnitř a vyvolává asociaci plíživosti postupného prostupování komunistického režimu tehdejším Československem, výrazné červené „tlačítko“ má poutat pozornost kolemjdoucích a je možné je chápat nejen jako pomyslnou nekompromisní rudou tečku za lidskými životy, ale také jako symbol ukončení, zastavení totalitního běsnění.

Porota rovněž ocenila práci s mizením písmen v omítce, jež může symbolizovat mizení paměti či vtahovat čtenáře do příběhu. Jako by příběh vycházel zevnitř budovy a budova vydávala svědectví o tom, co se dělo uvnitř.

Tohle by měli denně vidět všichni, kteří vzpomínají na „zlaté časy totality“

Příběh Zdeňka Růžičky, který je členem Konfederace politických vězňů České republiky, natočili studenti audiovizuální tvorby ze Slezské univerzity v Opavě a lze jej zhlédnout na adrese: https://www.youtube.com/watch?v=_UpIYXsqcqM.

„Tohle by měli denně sledovat všichni ti, kteří vzpomínají na „zlaté časy totality“ a mládež od šestých tříd základních škol výše,“ napsala do diskuse pod dokumentem například Lenka Kuchařová.

Sdílejte článek