Tomáš Straub: Práce se nesmí úmyslně šidit

Ve stavební branži se pohybuje už od šestnácti, stejně tak dlouho je fanouškem metalu. Během dvaceti let vybudoval na Hlučínsku úspěšnou stavební firmu Tomáš STRAUB, která je od roku 2018 generálním partnerem festivalu Štěrkovna Open Music.

Kromě dobré muziky Tomáš miluje jízdu na kole a motorce, volno teď tráví i opravou vojenského bunkru z roku 1936.

Několik vašich domíchávačů betonu zdobí jména metalových kapel, například Motörhead a Sepultura, ale i portréty legend jako Ozzy Osborne a Lemmy Kilmister. To musíte být velkým fanouškem!

To jsem! Jsou to moje oblíbené kapely a hudební osobnosti, jejich muziku poslouchám od teenagerovského věku. A trochu se bojím, že některé z nich skončí dřív, než se dostanu do stavu, kdy už jejich hudbu nebudu schopný poslouchat já. Přece jen většina začala hrát na konci sedmdesátých let, Lemmy z Motörhead zemřel už před deseti lety…

Kdo je autorem těch portrétů?

Ostravští streetartoví umělci Martin Gelnar a Jiří Kučinský. Spolupracujeme s nimi už několik let, dokonce nám udělali i naše druhé, moderní sprejerské logo STRAUB CZ.

Znamená to, že tvrdou muziku posloucháte téměř čtyřicet let? Bez změny hudebního vkusu?

Metal ale není úplně tvrdá nebo bezcitná hudba. Když ho posloucháte pečlivě a rozumíte mu do hloubky, zjistíte, že tvrdě působí jen navenek. Některá alba jsou možná trochu tvrdší, ale pak je tam spousta krásných nadčasových písní, které mají rádi i ti, kdo poslouchají Helenu Vondráčkovou. Ozzy je autorem tolika písní pro jiné hvězdy i z pop music, Lemmy psal taky popové ploužáky. Oba mají neuvěřitelný záběr, což se promítá i do jejich vlastní tvorby. Co se týče mého hudebního vkusu, nezměnilo se vůbec nic, jsem v tom nesmírně konzervativní člověk.

Jaký jste byl teenager?

Zpětně viděno, ovšem čistě subjektivně, asi nekonfliktní. V těch letech už jsem dost pracoval. V časopise Rybářství z let 1987 až 1989 byste našla moje inzeráty, kde nabízím na dobírku sadu sedmi splávků za 128 Kčs pro chytání nalehko, které jsem vyráběl po večerech od svých třinácti. Na gymnáziu už jsem chodil na brigády ve stavebnictví, takže jsem v branži od šestnácti. I později v Rakousku jsem pracoval ve stavební firmě – nejprve jako tlumočník (je absolvent bakalářského oboru tlumočení na Ostravské univerzitě, pozn. aut.), pak jako stavbyvedoucí. Nějakou dobu jsem sbíral zkušenosti i v Americe a Anglii. Na začátku nového milénia jsem se kvůli rodině vrátil po devíti letech zpátky a založil tu eseróčko, ale historicky mám IČO už z roku 1994.

Bylo by tehdy těžší rozjet firmu bez zkušeností ze zahraničí?

Určitě mnohem náročnější. Úroveň stavební branže v Rakousku byla v devadesátých letech výrazně vyšší než u nás. Měli moderní technologie i postupy včetně vedení staveb, práce s personálem, kvality materiálů i dodržování kvality práce a materiálové kázně. To vše jsem se tam naučil, a když jsem se vrátil domů, spousta českých dodavatelů se podivovala tomu, co po nich chci za materiály. Já se divil taky, protože mi přišlo jako standard pracovat s tak kvalitními materiály, které jsem si nakonec nechal z části dovážet z Rakouska. V začátcích mi hodně pomohlo i to, že část tamního personálu – Hlučíňáci, které jsem měl v Rakousku na starost – se postupně vraceli domů a logicky šli pracovat ke mně.

Foto: se souhlasem Tomáše Strauba

Můj tým tak rostl a dodnes jsem jim za to vděčný, někteří jsou u mě dodnes. Mimořádně pracovití lidé na vysoké technologické úrovni, kteří se na západním trhu naučili hlavně to, že se práce nesmí úmyslně šidit. „Absichtlich fuschen“ se tam neodpouštělo, za to se obvykle ze stavby letělo… Další zásadní věc je, že jsem se před více než dvaceti lety vracel už do vysoce konkurenčního prostředí. A jako progresivní sveřepý navrátilec z Rakouska jsem byl některými stavebními podnikateli vnímaný jako nemilá konkurence.

Co byste dnes dal svému tehdejšímu já za radu?

Neváhej a vytrvej. I já jsem v životě udělal chyby, protože jsem váhal a pak udělal špatné rozhodnutí. A vytrvej i přes pot, krev a slzy, protože pak budeš svým pánem. Jedna z cest, jak být svobodný, je obětovat tomuto cíli víc, než je standardní.

Jak je to s poctivými pracanty ve stavebnictví dnes? Jsou, nebo aby je člověk pohledal?

Vůle dělat věci poctivě je přinejmenším v hlavách majitelů firem nebo stavbyvedoucích. Všichni ale narážíme na kvalitu personálu, pracovití zruční Češi se ve stavebnictví pomalu stávají vzácným živočišným druhem. Mám zkušenost, že mladá generace nemá zájem pracovat ve stavebnictví, byť už nabízí moderní technologie, se kterými je radost dělat. Jasně, pořád se trochu umažete, ale rozhodně se nebrodíte po pás bahnem. Spousta stavebních firem se proto orientuje na zahraniční pracovníky – Poláky, Ukrajince nebo lidi z Bangladéše, Vietnamu… Touto cestou nejdeme, v celé skupině firem máme přes dvě stě kmenových zaměstnanců, z toho osmdesát procent tvoří Češi. Ty odcházející do důchodu už ale nejsme schopni plně nahrazovat českým personálem, a tak místo nich zaměstnáváme Slováky. Pracuje jich u nás asi padesát, pečlivě si je vybírám a jsem s nimi většinou velmi spokojený.

A mladí Češi jsou kde?

I když se v oboru vyučí nebo odmaturují, po škole mnozí končí mimo stavební branži. Raději rozvážejí dodávkou balíky nebo jdou pracovat do skladu, kde na ně neprší a nesvítí jim rozpálené slunce na zátylek. Diskomfort práce na stavbě je prostě odrazuje.

Zmínil jste svou sveřepost. Jaká další vlastnost je důležitá pro to, aby člověk byznysově rostl?

Vhodnější je asi slovo urputnost, která je nesmírně důležitá, pokud má tedy určité mantinely. Na cestě k cíli se nesmíte nechat odradit dílčími neúspěchy. Pokud se rozhodnete získat a zrealizovat nějakou zakázku, je potřeba být na ni zaměřený od začátku až do konce. Musíte mít ten správný tah, a to nejen vy, ale i váš personál, proto se musíte obklopovat lidmi, kteří vyznávají stejné přesvědčení a postoje. Spoustu lidí, které mám kolem sebe, jsem přijal na začátku jejich profesní dráhy a dal jim možnost rozvinout vlastnosti, které jsem u nich vnímal už tehdy. A to s poměrně velkou mírou svobody, prostě jim nestojím pořád za zadkem. Když ale něco potřebují nebo mají problém, řešíme to společně. Nejsme žádný korporát, tykáme si tu a nemáme problém spolu trávit i volný čas.

Jak ho nejraději trávíte vy, pořád rybaříte?

Už moc ne, i když jsem si nedávno obnovil rybářský lístek. K rybám bych se rád vrátil, ale je to velký žrout času. Rád jezdím na kole ať už sám, nebo s partou. A na motorce, na které rád cestuju po Evropě. S manželkou a kamarády letos plánujeme cestu až na pobřeží Normandie, kde se chceme podívat na Atlantický val (systém opevnění budovaný německou armádou v letech 1942 až 1944, pozn. aut.).

Máte štěstí, že se vaše žena nebojí sednout na motorku…

Ale ona se určitě trochu bojí, jezdí se mnou jen výjimečně. V zahraničí ale takový strach nemá – stačí přejet hranice do Rakouska a hned vidíte, jak ohleduplní jsou řidiči aut vůči motorkářům i naopak.

Foto: se souhlasem Tomáše Strauba

Jak si čistíte hlavu v běžném každodenním zápřahu?

Buď projížďkou na kole, anebo jsem na srubu. Věnuju se teď obnově pěchotního srubu MO-S 22 František mezi Darkovičkami a Vřesinou, kde rád trávím i víkendy, je to kombinace práce a odpočinku. Při obnově postupujeme podle metodiky a doporučení ČVUT. Snažíme se dodržet původní technologie z roku 1936, kdy byl postavený Čechoslováky, i ty z roku 1944, kdy si ho upravoval Wehrmacht, a chceme ho svědomitě uvést do historicky věrného stavu.

Pustíte do něj po rekonstrukci i veřejnost na prohlídky?

Určitě. V zimních měsících bychom chtěli zrekonstruovat interiér a vytvořit v něm hodnotnou muzejní expozici. Povedlo se mi domluvit se s vlastníkem okolních pozemků a odkoupit tři tisíce metrů čtverečních kolem bunkru. Máme v plánu upravit i jeho okolí, nainstalovat tam systém protitankových zátarasů a časem vytvořit venkovní expozici. Už teď se tam konají různé historicky zaměřené akce.

Foto: se souhlasem Tomáše Strauba

Rekonstrukce historických objektů je evidentně váš další velký koníček. V areálu firmy stojí vystavený retro domíchávač oranžové barvy…

Na podvozku Tatry 148. Koupil jsem ho od jednoho Maďara ve slovensko-maďarském pohraničí. Je to vůz, který používali mimo jiné při betonáži vodního díla Gabčíkovo–Nagymaros. Pak stál bez užitku zaparkovaný na zahradě, jeho rámem už částečně prorůstal stromek. Koupil jsem ho v žalostném stavu, v bubnu měl ještě dva a půl kubíku původního betonu z poslední jízdy, který jsme pak museli šetrně ručně odstranit. Agregáty byly ale funkční. Uvedli jsme ho do poměrně reprezentativního stavu a nyní je plně funkční.

Netušila jsem, že je to vůz s takovým příběhem! A to mám u něho několik fotek z festivalu…

Od té doby, co ho máme, ho každoročně vystavujeme vedle hlavní stage. Lidi se u něho fotí rádi, protože je to opravdu raritní veterán. Dochovaných kusů je po celé republice sotva na prstech jedné ruky. Pokud vím, v tomto originálním stavu z roku 1980 ho máme jen my a muzeum Tatry v Kopřivnici.

Festival podporujete od roku 2017, o rok později se vaše firma stala jeho generálním partnerem. Proč?

S ředitelem Davidem Moravcem, který festival dělá přes dvacet let, jsme se znali osobně. Každé začátky jsou těžké, ale jeho nic neodradilo. Líbí se mi jeho odhodlanost pokračovat a taky ta jeho urputnost. Spolu s Matějem Ostárkem (druhý ředitel ŠOM, pozn. aut.) se na festival maximálně soustředí a vidí v něm budoucnost. Velký potenciál festivalu jsem vnímal už před osmi lety, kdy mi připadalo vhodné začít organizátorům finančně pomáhat, což jim umožňuje investovat do jeho rozvoje. Vědí, že v nás mají i technickou podporu, když potřebují jeřáb, bagr, hromadu štěrku a nakladač, který ho v areálu rozveze. Jsem moc rád, že se naše spolupráce propisuje i do designu festivalu, kde se hlavní scéna už roky jmenuje STRAUB stage a některá z vedlejších nebo afterstage podle Betonárny Hlučín. Po dobu konání festivalu pak do areálu umisťujeme náš mobiliář, například různé lavičky jako produkty naší betonárny.

Loni mě tam zaujala výstava studentských návrhů právě městského mobiliáře, který jste vyrobili.

Od začátku existence Betonárny Hlučín (od roku 2020, pozn. aut.) spolupracujeme s VŠB-TUO a pak i dál s jejími absolventy. Pro spoustu studentů je dnes problém najít nějakého partnera, který by jim umožnil realizovat jejich myšlenky. To je zásluha především vedoucího betonárny Jana Foltýna. Jako de facto rodinná firma jsme tomu otevření, protože to posouvá i nás.

Dostane se jejich originální mobiliář i mimo Štěrkovnu?

Máme zákazníky z řad měst i větších obcí, kteří si u nás mobiliář objednávají – ať už náš typizovaný, nebo jim ho většinou v malých sériích vyrobíme na míru. Pokud chtějí, můžeme jim dodat právě i mobiliář vyrobený podle studentských návrhů. Spolupracujeme také s architektonickým studiem, možná si vybavíte „šnekové“ zastávky MHD cestou nahoru na Slezskou Ostravu. Na zadání městského obvodu jsme je vyráběli podle návrhu studia Master Design a poté montovali.

Jak důležité je kultivovat veřejný prostor?

Velice. Je to takový otloukánek, na který se ve městech docela zapomíná, nebo je kvůli vandalismu vnímaný jako zbytečná investice. S tím nesouhlasím. Dnes už lze veřejný mobiliář vyrobit tak, aby dokázal bezohlednému chování vandalů odolat. A za druhé už se tomu dá v době dokonalých kamerových systémů zabránit. Proto bych civilizovaným lidem, kterých je většina, nebral šanci žít v kvalitně vybaveném veřejném prostoru. Jeho kultivace včetně obnovy zeleně stojí minimálně za zkoušku.

Jste hlučínský patriot a jak se to projevuje?

Troufám si tvrdit, že ano. Všechny moje firmy, až na jednu výjimku, mají sídlo v Hlučíně. Pokud je poptávka, rádi tu pomůžeme s menšími věcmi například při obnově památek. Nejviditelnější je podpora právě Štěrkovny Open Music. Spolupracujeme, byť už v menší míře, i v oblasti žákovského sportu. Jsem rád, že žiju na Hlučínsku, které mám rád. Na samotném Hlučíně se mi líbí, že má zároveň atributy města i vesnice, kde většinu lidí znáte. A míra bezpečnosti je tady stále ještě vysoká.

A za Prajzáka se považujete?

To ne. Už proto, že rodina z matčiny strany pochází z Vítkovska a otcova rodina z Německa. Je to vlastně historická náhoda, že se rodina Straub ocitla na Hlučínsku. Od dvaceti let jsem tu nežil, po výšce v Ostravě jsem odjel na zkušenou do Ameriky, pak jsem žil a pracoval v Rakousku, odkud jsem si odskočil na chvíli do Anglie. Takže prajzáctvím jsem se ani nestihl „nakazit“.

Foto: se souhlasem Tomáše Strauba

Loni jste oslavil kulatiny. Byl to důvod k nějakému bilancování?

Ve svém celoživotním zápřahu těmito milníky proplouvám bez stresu, ať to bylo třicet, čtyřicet nebo loni padesát let. Pro mě je podstatné, jak se člověk cítí, jestli je zdravý, jak se mu daří v práci a jakými lidmi se obklopuje. A co se týče čísel, můžu říct, že se v padesáti cítím líp než ve čtyřicet. Na spoustu věcí se dívám už zralejším pohledem a nedělám zbytečné drama z toho, co si to nezaslouží. Taky si víc vážím času stráveného s nejbližšími. V tom tedy věk hraje největší roli, protože si častěji uvědomuju, že čas nám vyměřený není nekonečný.

Jaké profesní či firemní cíle teď máte před sebou?

V zásadě jsem si splnil, co jsem chtěl. Samozřejmě chci firmu dál rozvíjet, snažím se udržet zavedené standardy i její dobré jméno. Není to jen o zisku, byť samo sebou dbám na to, aby hospodářské výsledky byly kladné. Je to o pocitu dobře vykonané práce ve funkční firmě s dobrou reputací. To jsou pro mě hlavní hodnotící kritéria. A zásadní je, aby nám naše hospodářské výsledky umožňovaly investovat do dalšího rozvoje. Maximum zisku se snažím investovat zpět do firmy – to je moje firemní politika, která přinesla například velkou akvizici v Karviné, kde máme dlouhodobě hodně zakázek a od loňského roku i rozsáhlé zázemí. Také rozšiřujeme výrobu prefabrikátů, zejména našich velmi žádaných lodžií, v nově pořízené hale v Dolním Benešově. Je to koloběh investic a inovací, a dokud tu budu, nezastaví se. Není mi líto ani jedné investované koruny.

Loni jste areál firmy vybavili vlastní fotovoltaickou elektrárnou. To je vaše investice do udržitelnosti?

Určitě. Nejsem žádný Green Deal fanatik, ale rozumím tomu, že je čím dál důležitější, jak moc je firma ekologická a jakou mají výrobky uhlíkovou stopu. Fotovoltaika je podle mě dnes už nutnost. Naše výroba probíhá naštěstí ve dne, takže fotovoltaikou pokryjeme v jarním, letním a časně podzimním období zhruba polovinu celkové spotřeby elektřiny. V rámci ostrovního systému, který jsme vytvořili, je to už slušné množství. Do budoucna chci doplnit vozový park domíchávači a těžkou technikou, která bude elektromobilní. U nás to bude průkopnické, ale na západě se tato technika používá běžně. Například v Mnichově a dalších velkých německých městech vás do intravilánu města už nepustí s domíchávačem, který má naftový motor.

Na závěr, na co letos na Štěrkovně nejvíc těšíte?

Na setkávání s lidmi, na které se těším už teď. Na několikadenní párty s těmi, které mám rád.