Nejnovější zprávy: Studenti utvořili živý řetěz, Ostrava si připomíná revoluci VIDEO: Komunisté znásilňovali myšlení a svědomí lidí, říká bývalý politický vězeň Leo Žídek

Filmové návraty

Úplně vyřízený chlap - když i soudruzi v Ostravě začali popírat Stalina

​Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Foto: Archiv Martina Jirouška

Úplně vyřízený chlap ukazuje Ostravu jako místo v dobách, kdy stalinský režim hledal vnitřního nepřítele. Někteří herci pak museli dokonce emigrovat.

Špína, Sing Sing u NHKG, hledání vnitřního nepřítele, lámání vazu. O tom se Češi odvážili mluvit až více jak deset let po Stalinově smrti a Ostrava byla u toho.

Dělnické kádry neměly v polovině 60. let v československé kinematografii na růžích ustláno, nejprve to byla orlovská Lucie (1963) s horníkem na vedoucím místě, který ani za cenu života svého syna nedokáže zachránit skomírající těžbu na místním dole, a o dva roky později tu byl zedník, který se stal vedoucím v Chemotrustu jenom proto, aby si vychutnal hořký pád do hlubin na Nové huti v Kunčících.

Stal se z něj Úplně vyřízený chlap, tedy oběť stalinských čistek a kádrovacích procesů. V roce 1965 se pod tímto titulem dostal do kin jeden z nejodvážnějších snímků demaskujících budovatelskou zaslepenost.

Ani Tři tuny prachu (1960) nedokázaly nasypat na temena soudruhů tolik popela jako tento ostravský příběh natočený podle autentické knižní předlohy Páteř od Ladislava Bublíka.

Režisér snímku Vladimír Čech vynikl především jako tvůrce kriminálních snímků, tentokráte se ale zasadil o psychologické drama z prostředí brigád socialistické práce z Nové huti Klementa Gotwalda, aby ukázal, jakých sviňáren se na svých kolezích dopouštěli soudruzi za Stalina, tedy v době kultu osobnosti, jak se tehdy říkalo.

V hlavní roli exceluje Jaroslav Vízner (bratr známějšího Oldřicha) coby Karel Kratochvíl. Příběh je pojatý jako vzpomínka Karla, který si vybavuje události uplynulých měsíců na pohřbu kolegy ze stavby – Bedřicha (František Peterka).

Ale kdo tady vlastně zemřel? Jsme totiž v březnu 1953, přesně na den u oficiální tryzny za zemřelého diktátora Stalina. Stalin vs. obyčejný dělník, kat a jeho oběť, tato paralela dostává postupem času nevídaný rozměr, eskalující v obžalobu socialistického režimu. Bedřich totiž v rámci neustálého politického kádrování nedokázal vzdorovat falešnému nařčení z kolaborace a spáchal sebevraždu.

Smrt jako připálená chlebová kůrka tady chutná trpce, protože Bedřich po svém fatálním pokoření ze strany stalinské kárdrovačky Kafkové (vynikající Eva Kubešová) má najednou získat vyznamenání za protinacistický odboj.

Absurdita doby vrcholí, ocas plánuje zcela něco jiného než hlava, vrtěti psem je na denním programu jako u bezvýchodných příběhů Franze Kafky. S kafkovskou poetikou se tehdejší divák dokázal identifikovat díky fenomenálnímu studentskému snímku Postava k podpírání.

Úplně vyřízený chlap sice nedosahuje jeho kvalit, přesto se s jistotou jedná o jeden z nejlepších snímků natočených na Ostravsku.

Na druhou stranu drama Vladimíra Čecha neustupuje z budovatelské poetiky, přestože si sype popel na hlavu, tak jeho psychologizování působí ve srovnání se špičkovými díly té doby mírně řečeno neobratně. Rok 1965 je přece rokem suverénních opusů jako jsou Lásky jedné plavovlásky, filozofická satira O slavnosti a hostech, kousavá satira Nikdo se nebude smát a dalších světoznámých snímků nové vlny.

Úplně vyřízený chlap ale na rozdíl od těchto mládežnických iluzí a alegorických výpovědí zase tne do živého ve snaze zachytit komunistické mechanismy, třeba schůzování a vzájemné soudružské komploty.

Na paletě výrazových možností se tady odvíjí svět pochmurné Nové huti, na které se tehdy, v perspektivě roku 1965, pracuje za trest. Místní haldě, kde Béďa a kamarádi přehazují páchnoucí bahno v neustávajícícm dešti, se říká Sing Sing. Ztracení muži v nehostinné krajině kontrastují s nápisem u vstupní brány: Ať žije Stalin.

A noříme se ještě více do místního bahna, zanikají předválečné stavby, vily, které musí ustoupit megalomanskému šílenství. Z odpadků se vynořují cikáni, se kterými jsou politicky nespolehliví na jedné lodi.

Zaujme zvláštní formální řešení snímku, který se na první pohled tváří jako novinová zpráva, podobně jako neorealistické příběhy vystavěné na základě černé kroniky, ale Čech nejde nikdy až tak hluboko do sociální roviny. Perspektivy s vnitřním monologem šustí papírem, škoda, protože jinak jsou dialogy velice realistické, plné místního nářečí a syrových obratů.

Mezi herci excelují také zástupci staré gardy, v roli bývalého holiče Carbola se objeví předválečný seladon Oldřich Nový. Tady ovšem rozhodně neokouzlí dámské publikum, naopak připomene trpký poválečný osud řady vynikajících herců, pro které se v socialismu už nenašlo uplatnění. Vedle něj se vyjímá Jaroslav Vojta coby stárnoucí horník. Scéna kdy jej Carbol holí na ubytovně, patří k nezapomenutelným, mezi břitvou a lící prokvétá zašlá prvorepubliková sláva.

Do třetice je tady Vladimír Menšík, v jedné ze svým nejrealističtějších úloh, coby místní mazák a grázlík, kterému se nechce makat nad rámec běžné šichty, a ještě se chlubí tím, že není v KSČ.

Kameraman Václav Huňka (Křižovatky) opět dokazuje mistrovství české vizuální školy. Ostrava je zde jako město marginální, mnohem významnější je pocit ztracení a vyděnění z nitra společnosti.

Špína, déšť, nuzný pohřeb, strojený projev (zemřel snad Stalin? Člověk ryzího srdce!) provází ironizující prvky v obraze. NHKG vypadá jako nesmyslná sysifovská stavba, která sešrotuje všechny slabší povahy. Vítr tady skučí jako v nějakém spageti westernu a dělníci se hřejí na ještě teplých pytlech cementu.

Ostatně postava, kterou ztvárnil právě Vladimír Menšík, v tom má jasno: „Brigáda, pch, jako kdybych neznal Kunčice, na pět prstů dvě čubky a dva zkrachovaný komunisti a ten pátej je taky syčák.“

A nikomu se do nějakého budování přiliš nechce. A když přijde nadřízený, působí jeho spílání dvojnásob nesmyslně. „Jak dlouho se budete babrat s tou betonáží, krucifix, na štěrku nikdo, míchačka stojí! Jedem, šafářu jeden, jinak nás odtud vykopu jako sabotéry, není překážek, který by bolševici nezdolali!“

„Chlapi poďte, dáme si pívo a lehára. - Ty si myslíš, že něvíme, jak si tu kule dřeme!?“ rozčiluje se Vladimír Menšík. Ani Peterkův Béďa není žádná měkkota, podlízavému náboráři (skvělý Zdeněk Kryzánek) dá pěkně do držky, o to více nepochopitelněji a krutěji působí Béďův nečekaný konec.

Nejbizarnější scéna ale není jeho pád do výtahové šachty po třech retkách, ale oslava dobových Vánoc se soudruhem Ježíškem. Stalina byste rozhodně nechtěli zažít, dokázal zlomit vaz každému, až to pekelně zapraštělo: „40 tisíc komunistů zahynulo, a ty ses vrátil, můžeš to vysvětlit!? – Můžu. Nenašel se kat! Tenkrát! Kurvo!“

Na podobné lámání chleba už si pak soudruzi v českém filmu nikdy nesáhli a možná jim tahle ostravská Páteř ještě pěkně zavařila, protože třeba představitel hlavní role Jaroslav Vízner před nástupem normalizace raději emigroval do Švýcarska.

Ale už za Stalina měl namále, z kádrových důvodů nebyl přijat na DAMU, takže nakonec vystudoval v roce 1956 Vyšší průmyslovou školu strojnickou, obor lodní. Ostravský snímek je tak jeho svým způsobem i autobiografií, stejně jako pomníkem mnohých zapomenutých obětí.

Podobný osud v podobě emigrace, tentokráte do Německa, čekal i Evelynu Strahalovou, představitelku jeho filmové manželky.

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie