Utekla před válkou a otevřela si v Ostravě kadeřnický salon. Díky andělům, říká

Kdysi budovala úspěšnou kariéru ve financích, ale v pětatřiceti letech se rozhodla splnit si dětský sen a stát se kadeřnicí. Dnes je Ukrajince Lilii Hrezent z Charkova padesát let a ten sen si právě plní.

V Ostravě v Žerotínově ulici 1155/3 si nyní otevřela svůj vlastní salon My angel - i díky lidem, kteří jí na její cestě z válkou sužované Ukrajiny pomohli, a kterým sama říká andělé.

Lilia na naléhání rodičů získala vysokoškolské vzdělání v účetnictví a mnoho let pracovala ve finanční sféře, budovala si stabilní kariéru. Avšak navzdory úspěchu cítila, že už nechce žít cizí sen — a vyučila se kadeřnicí.

„Jako dítě jsem trénovala na panenkách. A pak už jsem stříhala bratra,“ vzpomíná Lilia. „Říkala jsem, že půjdu na kadeřnici, ale rodiče tvrdili, že to není perspektivní profese. Řekli: budeš účetní. Účetní, ta je v teple a v pohodě. Tak jsem poslechla a vystudovala. Pracovala jsem ve státní službě, na finančním úřadě, prošla jsem všemi kariérními stupni, výš už se, jak se říká, nedá skočit. Ale rozhodla jsem se odejít. Pomyslela jsem si, že když nezkusím stát se kadeřnicí, neodpustím si to.“

Tak Lilia udělala první krok do neznámé, ale vysněné budoucnosti. Začít vlastní podnikání nebylo jednoduché — chyběly peníze, musela si půjčit značnou částku na vybavení.

„Dluh jsem dokázala splatit až za tři roky. Pamatuju si, že jsem v začátcích měla za celý den třeba jen jednoho zákazníka. Všichni si asi říkali, že jsem účetní, finančník, lidé mě nepovažovali za kadeřnici. Ale postupně, jak se říká, kapka vody rozdrolí kámen. Všechno se ustálilo, objevili se klienti. Už se mi přestaly třást ruce, získala jsem trochu sebevědomí. A od té doby už to pro mě nebyla nikdy práce, ale jen radost,“ říká Lilia.

Válka ji donutila opustit Ukrajinu. Na začátku plnohodnotné invaze byla na návštěvě u maminky, asi 120 kilometrů od Charkova. Ráno 24. února bylo pro ni stejným šokem jako pro všechny Ukrajince. Ale nejhorší bylo uvědomění, že její dcera zůstala doma v Charkově, ve městě, které se ocitlo na samé hranici nebezpečí.

„Charkov je blízko ruských hranic a moje představivost malovala nejhorší scénář. Bála jsem se, že už město okupují. Měla jsem hrozný strach o dceru: jak se odtamtud dostane, jak ji mám dostat k sobě? Co vůbec dělat? Lidé odjížděli ve velkém, všude byly zácpy. Ale díky známému chlapci se ke mně dcera nakonec dokázala dostat.“ Nejprve obě zamířily do Poltavy a odtud se snažily dostat do Lvova.

„Plánovaly jsme odjet v deset ráno, ale do vlaku jsme se dostaly až ve dvě v noci. Cesta trvala sedmnáct hodin — buď vsedě na zemi, nebo vestoje, protože vagony byly přeplněné. Ze Lvova jsme se dostaly do Polska, do přijímacího centra pro uprchlíky. Měly jsme jen dva batohy s nezbytnými věcmi a velmi málo peněz. Tehdy jsem ještě nechápala, že někde existuje pomoc a bezplatné ubytování. Jely jsme jen s jedním cílem — najít si práci, abychom nějak přežily a mohly podporovat blízké, kteří zůstali doma.“

Vzpomínky na tyto dny vyvolávají u Lilie slzy i vděčnost za projevy lidskosti od neznámých lidí. V Polsku našly na krátký čas útočiště u rodiny dobrovolníků, kteří je přijali jako vlastní. „Ráno se probudíme, zvou nás ke stolu a dávají nám růže. Nechápeme, co se děje. A ono bylo 8. března. Jejich syn nám nakreslil přáníčka, dodnes je mám. Tak jsem tehdy plakala — ze všeho, co jsme prožily, i ze štěstí, že takoví lidé existují,“ vzpomíná Lilia.

Poté s dcerou přijely do Česka a usadily se v nevelké obci Stará Ves nad Ondřejnicí nedaleko Ostravy. Tam v katolické farnosti dostala prostor, který se pro ni stal nejen prvním zdrojem příjmu, ale i cestou k obnově psychických sil.

„U kostela byla místnost s umyvadly, sprchou. A bylo tam i zrcadlo. A farář mi tam týden po našem příjezdu dovolil stříhat místní lidi. Představil mě farníkům, že jsem Ukrajinka, a že ke mně mohou chodit na stříhání. A lidé začali chodit. Nemohla jsem jim dát pevnou cenu. Tak jsem říkala: zaplaťte, jak můžete a kolik můžete. Kdo co přinesl. Někdo sušenky, někdo nějaké peníze. Byla jsem jim tak vděčná, že přišli a důvěřovali mi. To je prostě Boží milost.“

Později se Lilia přestěhovala do Ostravy, kde začala pracovat jako kadeřnice v jednom místním salonu. Její profesionalitu si rychle oblíbily klientky i majitelka. Lilia však snila o vlastním prostoru — studiu pro ženy s atmosférou, kam lze přijít nejen na účes, ale i na rozhovor, podporu, kávu. Rok a půl hledala vhodné prostory, vyřídila si všechny dokumenty, udělala rekonstrukci a koupila vybavení a nábytek. A konečně v listopadu proběhlo otevření salonu s názvem My Angel.

„Když jsem se tu bavila s mnoha ženami, Ukrajinkami, které ke mně chodily, prostě jsem jim jen naslouchala. Jaké bolesti mají, o čem chtějí mluvit, o čem sní. A děkovala jsem jim všem za to, že se objevily v mé blízkosti. Přijela jsem před třemi lety a nikoho jsem neznala. A teď cítím velkou sílu a pomoc. Jsou to lidé, kteří mě mohou podpořit, a já jsem s upřímným srdcem vždy připravena pomoci jim. Všechny jsme tu začínaly od nuly. Musíme se tu podporovat, být spolu. Tak jsem se rozhodla vytvořit tento prostor, ve kterém bude naše silná ženská energie. Vždy říkám dívkám: jestli máte špatnou náladu, nebo naopak chcete sdílet radost, moje studio je vždy otevřené pro vás, přijďte na kávu.“

Foto: Vladimír Pryček

Vítanými hosty ve studiu nejsou jen ženy. Obzvlášť ráda pracuje Lilia s dětmi — říká, že jsou to nejupřímnější klienti. Pro malé návštěvníky má vždy zvláštní přístup: umí proměnit stříhání ve hru a salon v prostor, kde se dítě cítí dobře a bezpečně

„V Charkově jsem pracovala dva roky v dětském salonu. To byla moje nejlepší zkušenost v životě. Děti jsou nejupřímnější, vždy řeknou, co se jim líbí, nebo ne. Pro mě je to neuvěřitelná láska. Mohla jsem stříhat na klíně, v herním koutku, když dítě nechtělo sedět. Prostě paráda!“

Mezi klientkami má Lilie Ukrajinky i Češky. Ukrajinské ženy jsou podle ní mnohdy náročnější a pozornější k detailům, často si objednávají složité techniky barvení a regenerační procedury. Češky jsou méně vybíravé, ale štědřejší na spropitné. Co se týče trendů, Lilia se drží vlastní filozofie krásy.

„Jsem pro přirozenost. Vlasy mají být lesklé, živé, krásné. Nic nového v módních trendech teď nevidím. Když to člověku sedí, když je vše vybráno podle proporcí obličeje, výrazných očí, když se člověk líbí sám sobě v zrcadle — tak to je móda.“

Název studia My Angel nevznikl náhodou. Lilia říká, že během posledních téměř čtyř let po začátku plnohodnotné invaze cítí podporu vyšších sil. Že v jejím životě se děly skutečné zázraky a lidé, které potkávala, jako by ji v nejtěžších momentech podpírali svými křídly a pomáhali jí jít dál navzdory všemu. Je přesvědčená, že právě díky takovým „pozemským andělům“ se jí podařilo projít cestu od evakuace z Charkova až po otevření vlastního studia v Ostravě.

„Všichni jsme jeden druhému andělé. Tady na zemi. Jiných rukou není než těch našich. A pokud tomu nebudeme sloužit, jaký má život vůbec smysl?“