​Válka jí sebrala domov, ale ne hudbu. Ukrajinská dýdžejka žije a tvoří v Ostravě

Ještě před několika lety stála Tetjana Dudkina za dýdžejským pultem v Charkově. Dnes zase hraje, vidět a slyšet ji můžete v ostravském klubu Etáž.

Mezi těmito dvěma okamžiky stojí začátek války na Ukrajině, ukrývání v protileteckém krytu, útěk z rodného města pod palbou do neznáma a adaptace v Česku. Její příběh je o vynuceném začátku od nuly v cizí zemi a o tom, jak se láska k hudbě ukazuje silnější než okolnosti.

První dny plnohodnotné invaze strávila Tetjana spolu se svým šestnáctiletým synem Daniilem ve starém protileteckém krytu. Podmínky byly nesnesitelné - chlad a špína. Osm dní pod zemí se stalo zlomovým momentem. Chtěla utéct. Bylo jí jedno kam, jen aby neviděla a neslyšela to, co se dělo kolem, aby zachránila sebe i svého syna.

„Nejprve to byl šok, když to všechno začalo. A pak obrovský strach a pocit naprosté bezvýchodnosti,“ vzpomíná Tetjana. „V krytu to bylo hrozné, strašné podmínky, všude prach. Dýchali jsme to a později všichni onemocněli. Myslím, že Daniil to nesl lépe než já, protože já mám velmi zvýšenou úroveň úzkosti. A tehdy jsme se rozhodli odjet. Vzali jsme dva batohy a tašku. Pamatuji si, jak jsme šli tunelem metra čtyři nebo pět hodin, asi patnáct kilometrů. Venku duněly raketové útoky, neustále ostřelovali všechny čtvrti. Šli jsme na Jižní nádraží, kam přijel evakuační vlak. Natlačili jsme se do něj s davem lidí a odjeli - už nevím jak, ale prostě jsme odjeli.“

Do Lvova dorazili přeplněným vlakem, kde nefungovaly toalety, místo čtrnácti hodin jeli celý den. Poté následovalo místo pro uprchlíky v polském Przemyślu, odkud rodina odjela do Ostravy.

Foto: Vladimír Pryček

Zde začal nový život se všemi výzvami uprchlíků: hledání bydlení, práce, učení se českého jazyka. Tetjana nejdříve pracovala ve skladu a nosila těžké krabice. Později díky pomoci úřadu práce získala místo v jazykové škole - nejprve jako administrátorka a později organizovala kurzy češtiny pro Ukrajince po celé České republice. Její největší vášní však vždy zůstávala hudba. Už v roce 2016 absolvovala školu pro dýdžeje v Charkově a vystupovala v místních klubech.

„Hudba mě vždy zajímala. Moc mě bavilo hledat nové tracky na různých platformách. Tak jsem si vytvořila skvělý playlist a řekla si: proč to nezkusit jako dýdžejka? Tak to všechno začalo. Hraju různé styly: house, minimal, deep house, tech house, techno. Vybírám to, co sama cítím. Třeba trip-hop zatím nehraju, ale možná ho jednou také zařadím do svých setů. Moje publikum jsou hlavně lidé do čtyřiceti let, které nezajímá pop, ale něco jiného: undergroundový zvuk,“ říká.

V Ostravě jí tato hudební část života chyběla. A tak se odhodlala ke kroku, který pro ni dříve nebyl typický — sama nabídla své služby jako dýdžejka.

„Obvykle to nedělám, ale tehdy jsem se odhodlala. Zašla jsem do klubu Etáž, měla jsem velký strach, třásly se mi ruce. Ale šla jsem k baru a zeptala se lámanou češtinou, jestli nepotřebují dýdžejku. Kluci z Etáže David Michejda s Ondrou Tobolou si poslechli moje mixy - a nakonec mi dali šanci,“ říká Tetjana.

A tuto šanci využila. Dnes je rezidentkou klubu Etáž, kde několikrát měsíčně hraje a postupně si nachází své posluchače.

„Hraju trochu jinou hudbu, než na jakou jsou tady lidé zvyklí. V Česku je populární drum and bass, jungle, downtempo. Já hraju něco, na co se dá poklepávat nohou, něco energičtějšího. Takových dýdžejů tu není mnoho, takže jsem pro publikum novinka. Samozřejmě to nesedí každému, každý má jiný vkus, ale své publikum už mám,“ říká.

Cesta ale nebyla jednoduchá. Stejně jako mnoho Ukrajinek v zahraničí procházela Tetjana obdobími vyčerpání a ztráty motivace. „Někdy nemám vůbec sílu a nechce se mi nic dělat. I mně se to stává, ale stačí udělat první krok - prostě vstát a začít něco dělat - a pak se to nějak samo rozjede. Už dlouho pracuji s psychologem a opravdu mi to pomáhá jít dál a nezastavit se,“ říká.

Přizpůsobit se novému životu bylo těžké i pro syna Tetjany Daniila. Šestnáctiletý chlapec nejprve nastoupil na jedno z ostravských gymnázií a zároveň pokračoval v dálkovém studiu na ukrajinské škole. Studium na českém gymnáziu se pro něj ale ukázalo jako příliš náročné.

„Měl to velmi těžké - neznal jazyk, nemohl se seznámit a komunikovat s vrstevníky, všechno bylo velmi složité. V jednu chvíli to nevydržel a řekl: ‚Nebudu tam studovat, není to pro mě.‘ Nakonec dokončil jedenáct tříd online v ukrajinské škole a získal maturitní vysvědčení. V roce 2023 jsme jeli do Charkova, abychom vyzvedli dokumenty pro přijetí na univerzitu. Poté vše nostrifikovali tady a nastoupil na Filozofickou fakultu Ostravské univerzity. Teď je studentem druhého ročníku,“ říká s hrdostí Tetjana.

Foto: Vladimír Pryček

Právě v Ostravě, uprostřed nucených změn a nového života, Tetjana potkala svou lásku. Josef se pro ni stal oporou. Právě on jí pomohl nezastavit se a jít dál i v nejtěžších chvílích. Našli se na seznamce a od začátku je spojila hudba.

„Josef je také dýdžej, hraje v kapele a má různé hudební projekty. Právě díky němu jsem poprvé vystoupila, bylo to spontánně na nějaké párty. Moc se mi to líbilo a lidem taky, a pak se to začalo rozvíjet samo. Josef mi hodně pomohl s adaptací v Ostravě, hlavně s bydlením, protože to tady není jednoduché. Postupně jsme začali žít spolu a už skoro čtyři roky jsme nerozluční. Miluju toho muže!“ říká Tetjana.

Josef říká, že syn Tetjany Daniil se pro něj postupně stal nejen nevlastním synem, ale i skutečným přítelem. Pomáhal mu s úkoly do školy, podporoval ho v těžkých chvílích a rychle si mezi sebou vybudovali důvěru.

„Trochu jsem nad tím přemýšlel, co nás s Táňou spojilo. Myslím, že to byl osud. Samozřejmě jsou tu okolnosti, válka a všechno ostatní. Ale my jsme si vlastně našli jeden druhého. Jsme si povahově podobní a jiskra přeskočila hned na začátku. Možná jde o to potkat správného člověka. A já jsem konečně potkal ženu, která chce mít se mnou dítě.“

Tetjana a Josef už vybrali jména pro své budoucí dítě, chlapecké i dívčí. A letos plánují svatbu.