Sport
03/01/2020 Jaroslav Baďura

Varaďa: Nebilancuji, mám ještě další sny

Václav Varaďa poskytl nedlouho po zisku mistrovského titulu s Oceláři Třinec rozhovor Magazínu PATRIOT.

Když se tak dívám na váš životopis, není to úplná nuda. Zažil jste úspěšné roky v NHL, získal titul s Třincem jako hráč a nyní i trenér, vedete reprezentační dvacítku, úspěšně podnikáte. Jste na vrcholu, nebo máte ještě další sny?
Samozřejmě, že mám ještě další sny. Já se asi ještě nechci dívat zpátky, co už mám za sebou, i když zase nemůžu tvrdit, že nejsem rád za to, že je moje práce vidět.

Takže žádné bilancování?
Já jsem se sebou vždycky nespokojen a pořád si říkám, že je stále kam jít. To mě žene kupředu. Jsem také moc rád, že mi pomáhá rodina, podporuje mě a stojí za mnou – toho si velmi vážím. To je taky můj hnací motor, který mě žene kupředu.

Před časem jste s Třincem získal svůj první trenérský titul. Je to možná ještě brzo, ale zeptám se – máte už nějakou představu o tom, co byste chtěl dělat dál?
Ještě je to asi předčasné. Hokej mě pořád naplňuje. Měl jsem takové období, kdy jsem končil jako aktivní hráč a přesun do trenérství byl pro mě nejistý – nevěděl jsem, jestli mě to bude bavit. Kdyby mě to nebavilo, tak skončím. Ale naštěstí mě to naplňuje a necítím se vyhasle, takže jedu dál.

Jaké jsou tedy plány pro nejbližší budoucnost?
Mám v Třinci ještě rok smlouvu, což bych chtěl dodržet, chtěl bych tady zůstat. Také pokračuju jako hlavní trenér dvacítek s vyvrcholením – Mistrovstvím světa – tady u nás, v domácím prostředí v Třinci a Vítkovicích. To je pro mě taková srdcovka, na to se velmi těším. Samozřejmě i nová sezona bude náročná, čeká nás spousta zápasů. Je to výzva.

Dostal jste nabídku na trénování někde jinde?
Tohle bych nekomentoval. Jsem vázaný smlouvou v Třinci a na další spolupráci se těším.

Víte, že v některých ohledech připomínáte bývalého reprezentačního kouče Aloise Hadamczika? I on je úspěšný trenér a zároveň podnikatel. Jak vy osobně dokážete tolik rolí skloubit dohromady?
Moje rada je – hlavně se z toho nezbláznit. Když vím, že je třeba něco udělat, tak to udělám, ale mám kolem sebe lidi, kteří zvládají zátěž na všechny strany. Mám výborné asistenty v Třinci a vím, že se na ně mohu spolehnout. Doma mám v prvé řadě manželku, kterou nesmírně miluji a vážím si všeho, co pro mě dělá, a dělá toho habaděj. Myslím, že máme správně nastavenou hranici, víme, kdy si odpočinout, kdy se něčemu věnovat víc a jinému míň. Myslím, že nám to oběma funguje. Necítíme, že bychom byli extrémně unavení nebo přetížení.

V čem vlastně podnikáte?
V Kopřivnici, kde jsem vyrůstal a dodnes s rodinou žiju, vlastníme a provozujeme objekt centrum lékařů – Medical Care Center. Je to bývalá budova městského úřadu, my jsme ji předělali na zdravotnické centrum, kde jsou nebytové prostory, ve kterých je lékárna, praktičtí lékaři, rehabilitace, fitness centrum a také restaurace, kterou spravujeme. Myslím, že máme jasno, kde do konce života budeme žít. Medical Care Center je fungující firma, která potřebuje nás k jejímu chodu, a myslím, že to zvládáme dobře.

Takže to neprovozuje někdo jiný, na koho jen občas dohlédnete?
To by nešlo. Máme spoustu zaměstnanců, staráme se o ně, není nám jedno, jak se to podnikání vyvíjí a záleží nám na tom, aby se jim u nás pracovalo dobře. My jsme v Kopřivnici doma a záleží nám na tom, aby to u nás bylo pěkné – a je to pěkné.

Když jste hrával, tak se říkalo, že Varaďa je raubíř – nevynechá souboj, je to drsňák na hřišti. Ale trenér? Když proběhla zpráva o tom, že byste měl trénovat, někteří kritici pochybovali – jestli dokážete vymýšlet složité strategie, hráče namotivovat, jestli jste stratég. Slyšel jste o tomto také? Cítíte jakési zadostiučinění?
Nic takového jsem nezaznamenal, asi se o tom mluvilo za mými zády, jak je to u českého národa občas zvykem. Já jsem věřil a věřím, že mám svým hráčům co dát. Jsem přizpůsobivý, ale také náročný, chci od hráčů maximum. Vždycky jsem věděl, že budu pracovat na sto procent, a své hráče budu připravovat tak, aby podali svůj maximální výkon – ať už to nakonec dopadne, nebo nedopadne. Přál bych si, aby to tak bylo dál, aby celá příprava směřovala k tomu, aby byli úspěšní a aby si kluci v konečném důsledku přáli být úspěšní.

Dovedete si představit, že byste se časem mohl stát reprezentačním trenérem hlavního českého týmu?
Já si myslím, že není trenér, který by si to někdy nepřál. Ale má cesta v trenérství začala před pěti, šesti lety a teprve se posouvám.

Jak jste s hokejem začínal?
V šesti letech v Kopřivnici. Zkoušel jsem sport od sportu – hrál jsem házenou, která v té době v Kopřivnici byla na opravdu vysoké úrovni a zase se tam dostává, hrál jsem fotbal – pak mě rodiče přihlásili na hokej. V přípravce jsem začínal malinko později oproti ostatním, a bylo na mě znát, že jsem se na brusle postavil později, byl jsem spíše v ústraní. A myslím, že i proto jsem už odmalička zarputilý, chtěl jsem všechny dohnat. Hokej mi utkvěl v srdci. Postupem času jsem kluky doháněl, některé dokonce předehnal. Pak už to vzalo rychlejší spád. V mých čtrnácti, patnácti letech jsem měl už jasno, čím chci být.

Vzpomenete si někdy na kopřivnický hokej? Přijdete se někdy podívat?
I přes sezonu jsem se občas byl podívat, chlapci hrají druhou národní soutěž. Někdy jsem si ale potřeboval od hokeje odpočinout, odfrknout si, tak jsem na zápas nešel, ale jinak jsem se ve středy chodil dívat. Zpovzdálí jsem sledoval, jaké mají výsledky.

Fandíte jim?
Fandím tomu, aby hokej v Kopřivnici zůstal. Myslím, že se to tam hodně zvedlo, stadion se postupně opravuje. I úroveň hry jde nahoru, chodí výborní a nadšení diváci.

Když jdete na procházku, poznávají vás lidé spíše v Třinci, nebo v Kopřivnici?
Já na ty procházky moc nejsem. Každý den dojíždím hodinu a půl, takže když jsem v Kopřivnici, tak jsem rád, že jsem doma s dětmi. Snažím se mít soukromí. A v Třinci jsem vlastně pořád na stadionu.

Neuvažoval jste o stěhování blíže k Třinci?
Nevím, co bude. Doma máme zázemí, rodinu, rodiče od manželky, děti tady chodí do školy, do školky. Nemám potřebu se teď stěhovat.

Sdílejte článek