Nejnovější zprávy: Společnost CENTRUM Moravia Sever otevřela v Opavě autosalon užitkových vozů Mercedes Developer investuje 2 miliardy do zóny v Hrušově. Vznikne tam 700 pracovních míst

Filmové návraty

​Věra Chytilová - holka z nádražky z Kunčic světoznámou režisérkou

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Foto: Archiv Martina Jirouška

Panelstory na Dubině, Vlčí bouda v Beskydech, Kalamita v Zábřehu, Sedmikrásky z Imperialu, názvy těchto dobře známých filmů jsou fiktivní, ale jen zčásti, jejich autorka, světoznámá režisérka, by v únoru letošního roku slavila devadesátiny.

Kdyby byla mezi námi, jistě by si ráda zavzpomínala na své dětství prožité na „nádražce“ v Kunčicích. Věra Chytilová (1929-2014), neboť o ní je řeč, ona obávaná žena mezi většinou svých kolegů z nové vlny, svůj ostravský původ nikdy nezapřela.

Podle charakteru jejího díla lze usuzovat, že jistá tvrdohlavost, se kterou vytrvale kráčela za svým cílem, má něco vehementně společného právě s „ostravštinou“. S jejím původem a svérázným dětstvím mezi kolejištěm a nádražní restaurací.

Nenatočila tady sice jediné filmové dílo, přesto nepopře místní kořeny, a ty jsou hodně zvláštní. Vyrůstala totiž na železnici a do čtyř let se brouzdala kolem dnes již hodně změněného nádraží v Ostravě-Kunčicích.

Bylo to dáno specifickým zázemím její rodiny, protože tatínek František Chytil byl legionář a za zásluhy o svobodu vlasti dostal licenci na provozování nádražní hospody.

Za komunistů byli sice legionáři pronásledováni a znevažování, tehdy ale ještě nebylo tak zle a naopak, restauratérství na nádraží přinášelo slušnou živnost.

„Vždycky jsme si jako děti mohly vybrat jídlo, o peníze nouze nebyla, stačilo si otevřít pokladnu a vzít si jen něco pro svou potřebu, s drobnými se počítalo,“ uvedla slavná režisérka při své jedné z mála návštěv rodné Ostravy v roce 2009.

„Dětství pro mě bylo úžasnou vůní železnice, nádraží a hospody. Byla jsem s nádražím absolutně sžitá, fascinovalo mě odfukování parní lokomotivy,“ líčí své dětství a je jasné, že řada scén z jejich filmů, třeba právě z alegorického hororu Vlčí bouda, či z Kalamity, má nádražní scény vystavěny podle vzoru Kunčic anebo Studénky, kde Chytilovi také jednu dobu bydleli.

Dne 2. února 1929 maminka porodila Věru v ostravské nemocnici. Tatínek František je přijel navštívit jak jinak než vlakem, na zastávku Ostrava-Střed, což je z Kunčic jen kousek.

„Táta jezdil do Ostravy pro zboží, máma často zůstávala v podniku sama a tak ji vypomáhali zřízenci nádraží, tedy, když bylo zapotřebí přenést těžké sudy nebo jiné objemné náklady. Zvykala jsem si tak na život ve velké železniční rodině. Jako děti jsme si hrávaly jak v kolejišti, tak mezi kládami, které byly určeny na převoz, stávalo se, že s námi i spadly, anebo, že někomu uvízla noha i s botou mezi kolejemi. Na strach z vlaků nebo na obavy rodičů ale nebyl čas, a to byl táta jó zásadový, mazec nastal až ve chvíli, kdy jsme s bratrem Juliánem nepřišli domů včas, to nás potom šlo hledat celé nádraží,“ vzpomínala paní Věra.

Někdy se šlo i na dobrodružnější výpravu k nedaleké Ostravici. „Když mi pak z návratu chybělo něco z oblečení, mohl za to Julián, který byl o šest let starší. Dostal od táty výprask. Občas jsem to slízla i já. Když jsem neposlouchala nebo udělala něco, co se otci nelíbilo, tak vzal žehlící šňůru a tou mě řezal. V místnosti hned vedle restaurace. A já věděla, že on nechce, aby byl skandál. Takže jsem schválně řvala, aby z toho měl v lokále ostudu. Říkali mu tygr a mě tygřátko. Někdy se ale stávalo, že otec nebyl doma, protože zůstal ve městě i dva, tři dny. Rád karbanil, to byla jeho velká vášeň. Někdy prohrál i peníze, které měl na zboží, jindy je zase vyhrál zpátky, byly chvíle, kdy se vrátil domů s prázdnýma rukama, jindy přivezl mámě dárky na usmířenou,“ usmívá se slavná režisérka.

Karbanit se naučil pan Chytil ještě jako voják ve vlaku na Sibiřské magistrále, společně s telegrafistou Frantou Jirouškem a dalšími legionáři, kteří si tak krátili dlouhou chvíli v zasněžených pláních.

Je zvláštní, že se Věra Chytilová na místa svého ostravského dětství dostala až po více jak půl století, dokonce po neuvěřitelných šestasedmdesáti letech.

V souvislosti s filmovým festivalem Ostrava kamera oko zavítala nejen do zdejšího Minikina, ale také projevila zájem navštívit Kunčice. Nádraží, které dodnes stojí, už nepoznala.

Není divu, zcela se změnilo, přitom v 80. letech v něm ještě stále fungovala restaurace, ale to už byla jiná kapitola. Dobová budova vypadala úplně jinak a dříve stála zřejmě i na poněkud jiném místě.

Ve 21. století tak není mnohdy na co navázat, což je v řadě případů osud dnešní Ostravy, ale i jiných měst, které prošly devastující přestavbou. Minulost, sebeslavnější okamžiky, padly a neexistuje za ni náhrada.

Škoda, na osobnosti podobného kalibru, jako je autorka světoznámých snímků Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme, Hra o jablko, by si Ostravané měli vzpomenout častěji, než je jenom vykořistit v okamžiku momentální potřeby, jak se tomu stalo právě v roce 2009, při její návštěvě filmového festivalu.

Tehdy se to ovšem hodilo více než jindy, bylo zapotřebí ukázat, že Ostrava má slavné, dokonce světoznámé rodáky.

Díky tomu, že se František Chytil jako restauratér osvědčil, zvedla rodina i se čtyřletou Věrkou kotvy a usadila se o kus dál, ve Studénce. Studénka se svým nádražím se na rozdíl od toho prvního kunčického až tolik nezměnila a paní režisérka i po těch neuvěřitelných letech dokázala ještě v roce 2009 rozeznat přesně místa, kde si jako dítě hrávala, kde stály klády, kde výtopny a právě i ona rodinná hospoda s provozem od čtyř hodin rána.

„U nás pořád bylo nějaký jídlo, mohla jsem si vybírat z jídelního lístku...,“ komentovala své zlaté dětství Věra Chytilová. Udělená licence Chytilovy opravňovala k provozu i zdejší hospody, tady trávili čas až do prvních dnů mobilizace v roce 1938, pak se z území přináležejícímu Sudetům odstěhovali zpátky na Moravu, do Olomouce, kde bydleli rodiče už před válkou.

A tak vlastně skončila zdejší „ostravská“ epizoda i s prodlouženou Studénkou, kde Věra Chytilová poprvé chodila do kina. Filmy ji ovlivnily na celý život a nám nezbývá doufat, že i když o Ostravě nikdy žádný nenatočila, zobrazilo se v nich alespoň věrně její ostravské srdce.

Svérázná zůstávala i po letech, když svou vitalitu komentovala slovy: „Jak to, že ještě žiju? Nepiju, ačkoliv jsem z hospody. Ale domnívám se, že v jisté míře jsou alkohol, pivo a víno docela zdravé… Nekouřím, i když jsem se o to pokoušela, ale bylo mi z cigaret špatně.“

V březnu to bylo pět let, co slavná režisérka a respektovaná autorka není mezi námi, přesto si kdykoliv můžeme pustit některý z jejich nezapomenutelných snímků.

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie