Nejnovější zprávy: Lidé neberou telefony hygienikům. Trasování nakažených se komplikuje Dopravní podnik Ostrava obnovil provoz školních linek a spojů

Společnost

Virus je na nás zatím hodný. Představte si, že by umíraly děti, říká primářka infekční kliniky

Je denně mezi pacienty, kteří leží s těžkým průběhem onemocnění Covid-19 v dnes už rozšířeném lůžkovém infekčním oddělení Fakultní nemocnice v Ostravě.

Primářka Lenka Petroušová. Foto: Beáta Kapošváry

Od začátku pandemie se obětavě stará nejen o ně, ale také o celý provoz a zajištění personálu. Jak lékaři současný postup pandemie zvládají? Jak jsou na tom ti, kteří s nemocí na „fakultce“ leží? A jaký je její pohled na samotný virus a pandemii? O tom všem jsme hovořili s primářkou Kliniky infekčního lékařství Lenkou Petroušovou.

Jak to vypadá v těchto dnech u vás na infekčním oddělení ostravské fakultní nemocnice? Jak je situace vážná oproti první jarní vlně onemocnění Covid-19?
Situace je určitě vážná. Teď už je momentálně těžkých případů více oproti první vlně. Už jsme museli otevřít v rámci fakultní nemocnice druhé covidové oddělení. Je větší potřeba lůžek intenzivní péče a na celkových číslech je vidět mnohem větší komunitní šíření koronavirové infekce. Ostatně to je vidět i na celkových číslech v rámci celé republiky. Čísla jsou i v Ostravě mnohonásobně vyšší než na jaře a lidé nákazu dostávají v mnohem větší míře při běžném kontaktu.

Do jaké věkové skupiny vaši současní pacienti s Covid-19 patří?
Jsou to většinou lidé vyššího věku, tak kolem sedmdesátky. Přitom jinak primárně zdraví, tedy nejsou to lidé z domovů pro seniory nebo lidé závislí na péči jiných osob. A to je dost velký rozdíl oproti jarní první vlně onemocnění.

Tedy pacienti předtím relativně zdraví…
Ano. Často je to pro člověka doslova skok – pořád byl zdravý, šikovný, je to prostě fungující sedmdesátník a staral se třeba o sebe doma sám, a najednou ho ta nemoc takto dostane. A naráz bojuje o život. Těmto lidem je často najednou hodně celkově špatně, což problémy s dýcháním doprovází. A takový člověk není schopen se sám o sebe postarat.

Co většinou potřebují?
Tito lidé vyžadují přísun kyslíku v různém stupni podpory. Ať už přiváděný nosními hroty, čili nosními brýlemi, jak to je často v televizi ukazováno, nebo dýchají přes masku, která je přes obličej, ale ještě pořád částečně dýchají sami. Nebo se používá takzvaná vysokoprůtoková plicní ventilace, kdy ještě pacient není uspaný v umělém spánku. A v té nejtěžší fázi či podobě onemocnění Covid-19 přicházejí ke slovu ony umělé plicní ventilace, kdy je člověk v umělém spánku a je napojený přímo na přístroj.

Máte dostatek lůžek?
Momentálně jsme je navýšili. Také na jaře jsme byli připraveni na větší objem pacientů, ale nakonec takový díky celospolečenskému lockdownu nebyl. Nedošlo tak k takovému šíření viru, jak jsme se obávali. Tím, že nyní takové přísné uzavření společnosti není, je hodně nemocných. A další lůžka jsou potřeba. V létě jsme nákazu zvládali v prostorách našeho oddělení a jednoho ARO.

A teď?
Teď to momentálně už nestačí. Rozšířili jsme prostory pro nemocné Covid-19 o kožní oddělení, které muselo být zredukováno a přesunuto do jiných prostor, a také o oddělení plicní, jehož funkci bude muset nahradit interní klinika. Také oddělení psychiatrie se přesunulo do jiných prostor ve zredukovaném počtu pacientů.

Zažila jste ve svém životě ve zdravotnictví nějakou podobnou situaci jako nyní s pandemií koronaviru?
Ne. Nezažila. Promovala jsem v roce 1996 a na infekci pracuji od roku 1998. Zažila jsem rok 2009, kdy se objevila epidemie prasečí chřipky a který byl také náročný, ale při ní nebyl takový objem pacientů. Zažili jsme spalničkovou epidemii, kdy jsme měli její těžké průběhy u malých dětí, ale zase – pacientů bylo méně. Zažili jsme i nějaké epidemie úplavice, třeba i v domovech pro tělesně postižené. Ale při nich víte, že jednou ta epidemie skončí. I ta chřipka je otázka tří měsíců a při ní také víme, že by měla na jaře odejít. Ale s koronavirem je to takové, že u této nákazy není vidět konec.

Máte strach z nakažení?
Ten strach jsme měli na jaře. A kdo tvrdí, že v té době neměl strach, tak by lhal. Tam vládla především obava, zda ty ochranné pomůcky fungují. Ale když už jsme měli za sebou první dva tři týdny a nikdo z nás v nemocnici se nenakazil, tak jsme zjistili, že fungují a že pokud budeme dodržovat, co je potřeba, tak ten strach nemusíme mít. Máme spíše respekt z té infekce, protože jsme viděli i závažné průběhy této nemoci i u mladých lidí. Ale strach pečovat o nemocné nemáme, protože dnes už víme, že když budeme v nemocnici používat ochranné prostředky, je větší pravděpodobnost, že se nakazíme nějak ve své komunitě. Třeba od svého dítěte, které chodí do školy.

Máte nějaké nakažené spolupracovníky v nemocnici?
Nějaké máme. Ale vzhledem k tomu, že jsme se v prvním půlroce epidemie nenakazili v nemocnici nikdo, je větší pravděpodobnost, že se tak stalo právě někde mimo nemocnici.

Pomáhají vám nějací dobrovolníci?
Tady přímo na infekčním nejsou. Posílili u nás ale zdravotníci jiných odborností, jsou to lékaři, erudované sestřičky či sanitáři, kteří jsou zvyklí pracovat v nemocnici. Jsou to lidé, kteří běžně nepracují na infekci, ale nastoupili, protože se navýšila lůžka, která bychom nezvládli v původním počtu našeho zdravotnického personálu. Je to významná posila.

Jak tu nemoc berou pacienti?
Jsou někdy hodně otřeseni, někdy zklamaní. Zažila jsem několikrát pacienta, který nechápe, jak se mohl nakazit. Říká: „Vždyť já nechodím, jenom do toho obchodu. Já všechno dodržuju a všechno dělám, tak proč já?“ Ale to je přirozená první reakce na většinu závažných nemocí. I při onkologických nemocích se lidé ptají: „Proč zrovna já?“ Ale ti pacienti o své pozitivitě vědí, protože většinou k nám přijdou v ten pátý až sedmý den nemoci, kdy se jejich stav zhoršuje. A když se dostanou k nám, mají strach. O život, protože to je strašný pocit, když nemůžete dýchat. Protože dýchání je základní činnost organismu, abychom žili. A najednou to člověku nejde.

Takže velký strach…
Zejména u seniorů, ti se bojí hodně. Sami sebe totiž vnímají jako rizikovou skupinu. Velký problém máme u seniorů například už ve fázi, kdy by mohli být z nemocnice propuštěni, ale bojí se ji opustit. Cítí se v ní v bezpečí. Také když jim chceme odebrat kyslík, že už je jejich stav lepší, tak se někteří pacienti bojí. „Co když mi bude v noci hůř?“ Berou to opravdu těžce.

Máte třeba z první vlny příběhy těch, kteří u vás prodělali nákazu, s dobrým koncem?
Určitě. Spoustu pacientů se podařilo zachránit. Jeden z vůbec prvních našich pacientů měl přes šedesát let a byl na umělé plicní ventilaci. Byl to ještě jeden z těch „lyžařů“ v Itálii, jak se jim říkalo a bylo to s ním vážné. Ale po půlroční rehabilitaci je dnes jeho stav skvělý, je na tom velmi dobře a je v kondici jako před onemocněním. Ale opravdu to trvalo půl roku pobytů ve zdravotnických zařízeních.

A co jste musela zažít při těch horších případech, kdy i ve vaší nemocnici lidé na Covid-19 zemřeli?
Smrti těchto pacientů prožíváme a je to vždy smutné. I při jiných diagnózách. V době této epidemie koronaviru v nás zůstávají hlavně ty rodinné příběhy. Kdy onemocní děti, třeba čtyřicátníci a sedmdesátníci rodiče. Nebo spolu leží na pokoji manželé, zažívají souběžně tu nemoc a jeden z nich zemře. A ten druhý už nemá sílu s nemocí dál bojovat. A přitom tam mají syna také ve vážném stavu. Tak to nejsou vůbec lehké chvilky a to jsme tady do té doby ani nezažili. Ani s meningokokovými nemocemi ani s něčím podobným.

Když virus po jaře slábl, věděla jste, že přijde druhá vlna?
Ano. Ten virus v populaci nevymřel. Navíc my v Moravskoslezském kraji jsme neměli jediný měsíc bez koronaviru, protože tady byla epidemie Covid-19 v dolech OKD. Byly kraje v České republice, kde se mohli nechat ukolébat, protože u nich na plicních odděleních neměli dva měsíce v létě žádného pacienta s covidem a virus tam doslova vymizel. Ale my jsme měli ty pacienty pořád, a pokud člověk sledoval vývoj nákazy ve světě, tak bylo jisté, že to zase přijde. A jen jsme se možná trochu obávali rozsahu, jak moc ta druhá vlna bude velká.

Jste na další případné zhoršování situace připraveni? Nechybí vám něco? Lidé, ochranné prostředky?
V současnosti momentálně zatím ne, myslím, že české nemocnice jsou na tuto situaci dnes dobře vybavené. Záleží však, jaký bude v příštích dnech nával pacientů. Pak mohou u nás, ale i jinde chybět hlavně erudovaní lidé, zvláště pokud se bude situace zhoršovat.

Jak vy sama vidíte vývoj epidemie? Skončí do Vánoc?
V tom smyslu se neodvažuji vůbec nic předvídat. Nemám věšteckou kouli. Trochu lépe by se mi možná mluvilo, kdyby byla účinná vakcína nebo účinný lék. Ale ten virus tu s námi zase není tak dlouho, možná tři čtvrtě roku? Biologické chování viru se těžko odhaduje. Virus HIV tady také před půlstoletím nebyl a teď už ho vnímáme jako běžný, učí se o něm děti na základní škole. Zažila jsem dobu, kdy byl objeven a kdy jsme se v komunitě báli nemocnému podat ruku. Dávám to jako příklad, že prostě vznikají nové viry. Koronavirus způsobující Covid-19 je také nový přirozený biologický vir. Jenomže o tomhle ví už celá populace.

Jaká je nálada a nasazení mezi vašimi kolegy?
Určitě se snažíme všichni dobře pracovat. Jsme z toho možná už trochu unaveni. Ale zase tak vyčerpaní, abychom nedělali svou práci, nejsme. Takže spíše ještě převládá ta bojovnost. Skepsi cítíme možná hlavně tehdy, kdy čteme ve sdělovacích prostředcích nebo na sociálních sítích ty konspirační teorie, že virus neexistuje a že na něj nikdo neumírá nebo že na něj umírají jen ti úplně strašně nemocní lidé. To nám vadí, ale jinak jsme lékaři a chceme lidem pomáhat.

Co si o koronaviru, který nás tak v posledním tři čtvrtě roce tak decimuje a sužuje, myslíte?
Že má naše populace svým způsobem štěstí a lidé by si to měli uvědomit, že je na nás i přesto všechno ten virus ještě pořád trochu „hodný“.

Jak to myslíte?
Protože nepostihuje děti. A mladé lidi. Představte si, že by v tomhle stavu ležely v nemocnicích děti. A umíraly. A nad nimi by stáli jejich bezmocní rodiče. Vždyť to je úplně strašná představa. Bylo by to emocionálně mnohem náročnější. Prostě z hlediska biologie, jak je ten virus infekční a kolik je nakažených, tak je na nás vlastně hodný.

Co byste poradila lidem, aby na vašem oddělení neskončili?
Aby ta všechna opatření dodržovali. Pan ministr Prymula jasně řekl, že mu to nedělá radost taková omezení vydávat, že jeho úkolem je chránit lidské životy a dělá to jenom proto.