​Vítkovická nemocnice: Když Ostravou táhli Napoleonovi vojáci, propukaly epidemie a vznikaly lazarety

Nemocnice AGEL Ostrava-Vítkovice letos slaví 170 let od svého založení. Vítkovická závodní nemocnice byla vůbec první závodní nemocnicí v Rakousku-Uhersku a zřejmě i v Evropě.

Přitom ve svých prvopočátcích měla jen pár desítek lůžek. V našem seriálu chceme ukázat, jak se tento zprvu malý vítkovický „špitál“ postupně stal dnešní moderní nemocnicí, která nabízí zdravotní péči nejen obyvatelům dnešní Ostravy, ale některými úzce specializovanými pracovišti i lidem z dalších měst a obcí v celé zemi.

Vítkovická nemocnice: Obyvatele Ostravy dříve kosil mor a dnes běžně léčitelné choroby 23/10/2023

Vyberme dnes z Dějin Ostravy, které zpracoval tým archivářů a historiků, další události, které popisují nejen zdravotní stav obyvatel Ostravy, ale také události, které měly na zdraví a životy moravskoostravských obyvatel vliv.

Starý špitál stával někde v místech u Sýkorova mostu

Tradiční špitál, financovaný z městských zdrojů a donací tehdejších soukromých mecenášů, stával patrně za městskými hradbami u řeky Ostravice někde v prostoru dnešního Sýkorova mostu. Nepříliš pohodlný špitál poté nahradil chudinský ústav při moravskoostravské farnosti, jehož činnost je v pramenech doložena od roku 1797.

Roku 1820 založil kaplan Kašpar Pittler nadaci na zřízení městské nemocnice v Moravské Ostravě, ale k realizaci této instituce došlo až v polovině 19. století. „Moravská Ostrava v tomto směru zaostávala za Opavou či Novým Jičínem, vzhledem ke své dobové velikosti a významu ovšem oprávněně,“ uvádí se v Dějinách města Ostravy. Tato větší města totiž vybudovala své městské nemocnice už na přelomu 18. a 19. století.

Ostravou táhla ruská vojska. Spousty mrtvých a zraněných

S nemocnými a zraněnými se obyvatelé Moravské Ostravy i okolních vsí, jako byly Vítkovice a Zábřeh nad Odrou, potýkaly hlavně při různých taženích vojsk za napoleonských válek. Například na počátku prosince 1798 procházel malou Moravskou Ostravou sbor ruského generála Rosenberga. V březnu následujícího roku pak městem projížděl legendární ruský generál Alexandr Vasiljevič Suvorov se svými vojáky na cestě do Itálie a v prosinci 1799 oddíly generála Alexandra Michajloviče Rimského-Korsakova.

Pro nemocné a raněné ruské vojáky tehdy vznikl nouzový lazaret ve Staré Vsi nad Ondřejnicí, kam hukvaldská vrchnost poslala ranhojiče ze svého panství, včetně moravskoostravského lékárníka Františka Jaschkeho.

V únoru roku 1800 se zase ruské jednotky vracely zpět do své vlasti poté, co Rusko opustilo protinapoleonskou koalici. Další vojenské průchody ruské armády Moravská Ostrava zaznamenala před a po nešťastné bitvě u Slavkova v prosinci 1805 a také roku 1813 při vítězném tažení do Francie. Naposledy prošla ruská vojska Moravskou Ostravou roku 1815 při tažení ruského sboru na pomoc spojencům proti Napoleonovi, který uprchl z Elby. Rusové pobyli v Moravské Ostravě několik dnů a pak pokračovali přes města Hranice a Olomouc do Domažlic a odtud do Říše a Francie.

S příchodem vojáků propukaly epidemie, naverbovaní umírali

Průchody ruských vojenských kontingentů o velikosti několika desítek tisíc mužů znamenaly vždy pro místní obyvatelstvo velkou zátěž. Obyvatelé vedle povinných odvodů, takzvaných kontribucí, byli vojákům nuceni poskytovat nebo pronajmout vlastní koně k přípřežím vojenských vozů, zajistit noclehy a stravu vojáků a dodávat základní potraviny pro jejich další tažení.

Situaci komplikovaly samozřejmě nárůst cen potravin či propuknutí nakažlivých chorob. Roku 1803 to byla například „zimnice“ a roku 1805 průjmové onemocnění, zřejmě úplavice. Tato úplavice po sobě zanechala v Moravské Ostravě třiadvacet mrtvých a v blízkém Přívoze sedmnáct mrtvých. Válečná léta navíc doprovázelo několik neúrod obilí a brambor, které zapříčinily sucho, mrazivé zimy či nadměrné deště v letech 1793 a 1801.

Moravskoostravští obyvatelé jistě vzpomínali na své příbuzné a sousedy, kteří byli odvedeni do napoleonských výbojných řeží. Řada z nich se ani nevrátila domů. Ve varšavském lazaretu například podle kronik zemřel v březnu 1813 František Osmančík. Ve vojenském špitále v Lipníku nad Bečvou zase skonal v roce 1814 přívozský hostinský Václav Krejčířík, který sloužil v pěším pluku velkovévody Toskánského. Mnozí další podlehli zraněním nebo nemocem ve vojenských špitálech v Polsku, v českých a rakouských zemích nebo severní Itálii.

Vznikly železárny, založil je olomoucký arcibiskup Rudolf

To bylo už v době, kdy se na počátku 19. století na území dnešního Moravskoslezského kraje nacházelo velké množství železářských hutí, které využívaly místní železnou rudu, dostatek vody a dřevěné uhlí ze zdejších lesů. Mezi nejvýznamnější patřily hutě na hukvaldském panství, které patřilo Olomouckému arcibiskupství: jednalo se o hutě ve Frýdlantu, Ostravici a v Čeladné. Hutě však byly i na okolních panstvích, například v Bašce, v Ludvíkově, či v Janovicích u Rýmařova.

Na základě návrhu Františka Xavera Riepela, což byl rakouský geolog, stavitel železnic a hutní odborník, rozhodl olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf Jan v roce 1828 o výstavbě vysokých pecí ve Vítkovicích. Ty měly dodávat surové železo pro nově vybudovanou moderní pudlovnu ve Frýdlantě. Výhodou Vítkovic byla nejen poloha nepříliš daleko od Frýdlantu, ale také bezprostřední blízkost uhelných dolů a vodní síly řeky Ostravice.

Nakonec se ovšem situace poněkud obrátila a pudlovnu dne 16. září 1830 otevřeli ve Vítkovicích, dostala název Rudolfova huť. Postupně se uskutečnila výstavba navazujících provozů, takže v roce 1831 už byla v provozu i válcovna, soustružna a zámečnická dílna.

Když vznikla Rudolfova huť, byl v malé vsi pouze ranhojič

V roce 1835 se majitelem Vítkovických železáren stalo Vítkovické těžířstvo, které ovládal bankéř Salomon Mayer Rothschild, jenž se v roce 1843 stal jejich jediným majitelem.

Pod Rothschildovým vlivem dochází ke skutečnému rozmachu železáren, konečně byla dostavěna také první vysoká pec, poprvé byla zapálena v roce 1836. Jako první v tehdejším habsburském mocnářství vyráběla železo pomocí koksu. V roce 1843 pak měly železárny v provozu již dvě vysoké pece a úroveň produkce se vyrovnala frýdlantským železárnám.

Ve Vítkovicích, kde se od roku 1828 rozvíjel železářský průmysl, působil od čtyřicátých let 19. století ranhojič Anton Schreiber. Byl to absolvent olomouckého medicínsko-chirurgického lycea, který léčil i na paskovském panství, kde už v 50. letech 19. století prováděl očkování proti neštovicím.

Rostly železárny, rostl i počet nemocných. A vznikla první nemocnice

A právě ve Vítkovicích v souvislosti s činností Vítkovických železáren vznikla v roce 1840 závodní nemocnice pro potřeby stále se zvyšujícího počtu pracovníků huti. Jednalo se o přízemní budovu o čtyřech pokojích s celkem čtyřiceti lůžky a bytem pro lékaře. V roce 1853 byla vystavěna nová větší budova se čtyřiceti lůžky, parními a sprchovými lázněmi. V 60. letech nemocnice zaměstnávala lékaře a dva ranhojiče na menší úvazky a dva stálé ošetřovatele.

Kromě vítkovických hutníků a horníků měli svá závodní nemocniční zařízení i horníci Wilczkových dolů. Tyto malé nemocnice se nalézaly v Moravské Ostravě u dolu Šalomoun, jedna sloužila horníkům Vítkovických kamenouhelných dolů, druhá stála na Kamenci v Polské Ostravě pro osazenstvo dolů hraběte Wilczka. V této době také přibyli ranhojiči v Zábřehu nad Odrou a ve Staré Bělé.