Vítkovická nemocnice: Obyvatele Ostravy dříve kosil mor a dnes běžně léčitelné choroby

Nemocnice AGEL Ostrava-Vítkovice letos slaví 170 let od svého založení. Přesné datum jejího založení sice historici ani archiváři neznají, majitelé nemocnice však si jsou jisti, že to byl právě rok 1853.

Vítkovická nemocnice si toto výročí připomíná celý letošní rok. Magazín PATRIOT si při té příležitosti připravil seriál, který mapuje historii nemocnice, ve které se mnozí z vás narodili nebo leželi s nemocemi či úrazy, až do doby, kdy ji začala provozovat společnost AGEL.

Vítkovická nemocnice byla vůbec první závodní nemocnicí v Rakousku-Uhersku a zřejmě i v Evropě. Patří tak k nejstarším zdravotnickým zařízením v České republice a v dějinách českého zdravotnictví měla ve „století páry“ zcela mimořádné postavení.

Přitom ve svých prvopočátcích měla pár desítek lůžek. V našem seriálu chceme ukázat, jak se tento zprvu malý vítkovický „špitál“ postupně stal dnešní moderní nemocnicí, která nabízí zdravotní péči nejen obyvatelům Ostravy, ale některými úzce specializovanými pracovišti i lidem z dalších měst a obcí v celé zemi.

Zpátky do Ostravy, dýmající, řvoucí a dynamicky rostoucí

Vraťme se tedy v čase do dob, kdy Moravská Ostrava byla malé zemědělské městečko. Zpočátku nevěnovala velkou pozornost objevu uhlí a teprve čekala na svůj dynamický a rychlý průmyslový rozvoj. Aby se v 19. století stala dynamicky rostoucím, dříve dýmajícím, řvoucím a neklidným velkoměstem, které vyrostlo ve třetí největší město v České republice.

Průvodcem nám budou ostravští historikové a archiváři, především významný ostravský historik Karel Jiřík, který stál i řadu let v čele Archivu města Ostravy, a který zpracoval jak dějiny lékařství v Moravské Ostravě, tak historii samotné Vítkovické závodní nemocnice.

Tuto nemocnici od roku 2005 vlastní a provozuje soukromá společnost AGEL, která je dnes nejúspěšnějším poskytovatelem zdravotní péče ve střední Evropě. Jen v České republice provozuje čtrnáct nemocnic, síť poliklinik, síť lékáren, laboratoří, distribuční společnosti a další specializovaná zdravotnická zařízení. Od roku 2006 působí AGEL také na Slovensku.

Zdravotní péče ve vísce Vítkovice, ani městečku Ostrava kdysi vůbec nebyla

Moravskou Ostravu dříve obklopovaly hradby, měla dvě hlavní městské brány, hlavní náměstí a most přes Ostravici. Vítkovice v té době ještě nebyly žádným ocelářským a strojírenským gigantem, ale malou samostatnou vesnicí ležící poblíž Moravské Ostravy.

Nejstarší zmínka o Vítkovicích, které byly určitou dobu známé pod německým názvem Witchendorff, je z roku 1357. Název Vítkovice byl v té době zřejmě odvozen od Vítka z Vikštejna, který v roce 1369 držel biskupský hrad Schauenstein, tedy česky Šostýn, jehož zřícenina stále stojí v Kopřivnici. Dochovaly se z něho příkop a dva valy, z vlastního hradu pak zříceniny zdí hradeb, paláce a věže.

V té době žádná všeobecná, a hlavně odpovídající zdravotní péče, nebyla. Proto obyvatele Moravské Ostravy, a často i okolních vsí, kosily různé nemoci nebo epidemie, proti kterým nebylo většinou prakticky žádné obrany.

Mor v 17. století zkosil polovinu obyvatel Ostravy

Pohromu pro město znamenala především morová epidemie, která vypukla na podzim roku 1625. Během ní mělo zemřít asi pět stovek obyvatel Moravské Ostravy, což v té době v malém provinčním městečku, jakým Moravská Ostrava byla, znamenalo podle odhadů historiků čtyřicet procent až polovinu veškerého obyvatelstva města.

Tento počet je možno zvědět pouze v moravskoostravské matrice. Avšak jen v poznámce, která měla vysvětlit, proč došlo asi výjimečně k uzavření dvou sňatků v dřevěném kostelíku v Zábřehu nad Odrou, což byla další ves poblíž městečka Moravská Ostrava: „Tyto dva páry jsou oddány v Zábřehu poté, co Ostravu ovládl mor,“ zní zápis.

„Mezi obyvateli, kteří při této epidemii moru nákaze podlehli, byli tehdy v matrice konkrétně uvedeni jen purkmistr, varhaník a zlatník. Další oběti epidemie historici nemohou blíže specifikovat, protože úmrtí nebyla ještě do nejstarší matriky zapisována,“ uvádí se v Dějinách města Ostravy, které zpracoval tým ostravských historiků, archivářů a kronikářů.

Zdravotní péče lazebníků a ranhojičů byla stejná jako za středověku

Jako ve většině malých měst se zdravotní péče o obyvatelstvo až do poloviny 19. století v podstatě příliš nelišila od situace, která panovala ve středověku. A to i přes snahy rakouského mocnářství, které začalo na konci 18. století organizovat zdravotnictví uvnitř monarchie zakládáním veřejných nemocnic a ustavováním krajských, okresních a městských fyziků-lékařů.

To však naráželo na dva základní problémy – nedostatek financí a nedostatek kvalifikovaných lékařů. Proto tehdejší „zdravotní“ péče o nemocné zůstávala ještě dlouho po začátku 19. století v rukou různých lazebníků, v lepším případě ranhojičů. Také rodičky se tehdy musely spolehnout výhradně na pomoc porodních bab. Svou roli také stále hráli lidoví léčitelé, ať to byli bylináři či zaříkávači.

Říšský zdravotní řád z roku 1770 a jeho úprava z roku 1773 však už stanovovaly podmínky pro získání aprobace lékaře, ranhojiče a porodní báby. Řád se už snažil vyloučit z péče o nemocné a zraněné různé mastičkáře, pokoutné lékaře, operatéry a podobné fušéry. Cílem osvíceného státu bylo totiž vylepšit tělesný stav poddaných z vojenských, ale i ekonomických důvodů.

Nejstarší lékárna byla jedinou v Moravské Ostravě celé jedno století

V Moravské Ostravě fungoval od středověku snad až do roku 1789 městský špitál, který však s nemocničním zařízením, jak jej chápeme dnes, neměl mnoho společného. Spíše než péči o akutně nemocné či zraněné tento špitál nabízel útočiště trvale invalidním, chronicky nemocným či přestárlým obyvatelům města, o které se neměl kdo postarat.

Nový systém zdravotní péče, zaváděný císařem Josefem II., od roku 01784 tato charitativní zařízení rušil a místo nich měly vznikat všeobecné nemocnice pro choré a chudinské ústavy.

V Moravské Ostravě tak vznikl chudinský ústav moravskoostravské farnosti, kam se uchýlili bývalí špitálníci. O vzniku všeobecné nemocnice si však v podmínkách poddanosti města i vesnic hukvaldskému panství mohli místní obyvatelé ještě velmi dlouho nechat jenom zdát.

Z pramenů však víme, že na konci 18. století se v Moravské Ostravě otevřela alespoň první lékárna. Jejím lékárníkem se stal fulnecký měšťan a ranhojič František Jaschke, který zemřel v roce 1817. Koncesi obdržel od moravskoostravského magistrátu již v roce 1797, ale svou lékárnu otevřel až 16. září 1799. Jaschke působil ve městě zároveň jako ranhojič. Tato lékárna byla více než sto let jedinou veřejnou lékárnou v Moravské Ostravě. Dostala název „U zlaté koruny“ a nacházela se v domě na rohu dnešního Masarykova náměstí a Velké ulice, dnes je na jejím místě GE Money Bank.

Lékárna „U zlaté koruny“ byla srovnatelná s vídeňskými lékárnami

Jako vážená a známá osobnost se František Jaschke podílel na správě města, v letech 1813 až 1817 byl purkmistrem. Poté lékárnu nakrátko řídil provizor Josef Kattauer. Od roku 1818 lékárnu po dohodě s dědici, kteří stále vlastnili dům, v němž lékárna byla, získal těšínský provizor Alois Greger. Po devíti letech se ale odstěhoval do Opavy a lékárnu po něm v roce 1827 získal Severin Johanny, pocházející ze známé lékárnické rodiny z Bílska, která měla kořeny v Itálii.

Určitě do této lékárny přijel na počátku její existence nejeden nemocný obyvatel Vítkovic, tehdy ještě sousední vsi.

Od roku 1832 působila v domě na rohu Masarykova náměstí a Solné ulice. V roce 1869 ji po svém otci převzal magistr farmacie Adalbert Johanny, jenž ještě zvýšil úroveň lékárny, kterou „zákazníci“ i odborníci tehdy srovnávali s nejlepšími lékárnami ve Vídni. Lékárník Adalbert Johanny byl v letech 1888 až 1901 dokonce starostou Moravské Ostravy.

Do svého nynějšího působiště se lékárna „U zlaté koruny“ přestěhovala po druhé světové válce, neboť nedaleký nárožní dům byl zničen náletem.

Ulice v Ostravě – stáje, chlévy, žumpy a hnojiště. Velká úmrtnost

Hygienické poměry uvnitř Moravské Ostravy na počátku 19. století byly opravdu tristní, podobná situace však panovala ve většině tehdejších měst. Nečisté ulice, neexistence kanalizace, stáje a chlévy, dílny některých řemeslníků, třeba koželuhů a jirchářů, žumpy a otevřená hnojiště, to vše přispívalo ke vznikům epidemií a tehdy smrtelných onemocnění, jako byly cholera či břišní tyfus.

Stísněnost městské zástavby, přelidněnost obydlí a zastaralé budovy zase přispívaly k šíření infekčních chorob, jako byly záškrt, neštovice, spalničky, černý kašel a další. Ty postihovaly především děti, a přispívaly k vysoké kojenecké a dětské úmrtnosti. O rozšíření tuberkulózy, která se v některých rodinách stala dědičnou chorobou a měla na svědomí velkou část úmrtí lidí v produktivním věku, ani není třeba podrobněji mluvit.