Všechna hřiště v kraji jsou krásná, ale Kravaře jsou něčím výjimečné

​Každé golfové hřiště Moravskoslezského kraje je něčím výjimečné, svou lokací i pojetím, ovšem Kravaře mají snad všechno, po čem touží golfista i jeho negolfový doprovod.

Osmnáct unikátních jamek, které začínají a také končí v zámeckém parku, okolo stezky pro turisty i cyklisty, nádhernou pamětihodnost a také moderní hotel se vším, co si přejete pro svůj volný čas.

Místo je vskutku ideální. Jen dvacet kilometrů od Ostravy a osm od Opavy leží Silesia Golf Resort Kravaře. Zámecká zahrada zabírá dvacet hektarů a s golfovým hřištěm je to dohromady osmdesát hektarů plochy, na níž se snoubí pěstěná příroda, historie a také prostor pro sportovní i jiné vzdušné vyžití.

Jako středobod jednoho z center Hlučínského Slezska, v údolní nivě řeky Opavy, stojí coby nejpřitažlivější cíl všech výprav, i těch golfových, barokní zámek. Na jeho místě, zmíněném poprvé ve 13. století, vznikla pozdější tvrz pánů z Kravař, kde byly součástí pivovar, sladovna a hospodářský dvůr. Nejprve v 17. století, po třicetilté válce, byl postaven raně barokní zámek, ve dvacátých letech 18. století přestavěný na honosnou barokní budovu se čtyřmi křídly. Dnes je zámek majetkem města a sídlí v něm Muzeum Hlučínska.

První zmínky o parku v Kravařích pocházejí z konce 16. století. Krajinářská zahrada se tu rozvíjela od počátku 19. století. Roku 1914 koupila kravařský zámek firma Müller a Lammel, se zjevným záměrem vykácení starých dubů a prodeje dřeva. Z té doby bohužel přežilo jen několik odrostlých stromů u zámku, zadního rybníka a v aleji, starých zhruba 130 až 150 let. Novému zalesnění pomohla teprve první republika a zdejší hospodářská škola.

Pak ale nastaly další katastrofy. Požár zámku v roce 1937 a výrazné poškození stavby i jejího okolí bombardováním během Ostravské operace na jaře 1945. Za netečného socialismu se zámek naštěstí nezhroutil, ale jeho revitalizace začala až od roku 1993. Dvacet zámeckých hektarů je dnes památkově chráněno a k nim náleží dalších šedesát, na nichž působí golfový klub, přistoupivší sem po povodních v roce 1997. Golf, naštěstí, a povodně, bohužel, vydržely dodnes.

Parkových hřišť se z celkového počtu více než stovky ve zdejších končinách nenachází mnoho. V Čechách to jsou Kynžvart, Poděbrady a Bechyně, zatímco na Moravě lze najít srovnání jen s blízkými Šilheřovicemi.

Rovinaté Kravaře mohou vypadat ve skutečnosti i v přeneseném slova smyslu jako procházka parkem, ale zdání klame. Ano, projdete se v jedinečném prostředí mezi stromy, jezírky a loukami, z nichž se točí hlava (najmě z majestáního zámku), ale golfová hra tu rozhodně jednoduchá není.

Už proto, že se unikátně střídají povahy jednotlivých jamek. Něteré jsou relativně krátké, ale díky směrování, okolnímu stromoví i vodním plochám také náročné. To platí především o první pětici, sevřené právě zámeckým parkem, a také o závěrečné čtveřici. Proto lze říct, že polovina hřiště je navýsost parkové povahy, zatímco ostatních devět jamek, mezi čísly šest a čtrnáct, se vine v sice otevřené, ale neméně zajímavé krajině, rovněž plné zákrut, vody a trav.

Kravaře mají normu jamek (par) 72 ran. Kombinují po pěti jamkách s parem 3 i 5 a k nim osm jamek s parem 4. Někomu se hřiště může zdát na dnešní standardy poměrně krátké, ale opět zdání klame.

Vězte, že při počítání z nejvzdálenějších, tedy bílých odpališť na 6 451 metrů a ze žlutých na 6 059 je to při všech možných přírodních obstrukcích pořádná porce metrů. Ani dámy to nemají jednoduché, ať už z výkonnostních modrých (5 687 metrů), nebo z rekreačních červených odpališť (5 219).

Opět na rovinu, a nikoli jen tu zdejší krajinnou: kravařské jamky obsahují tolik tíživých, i když jinak krásných přírodních prvků, že zahrát dobrý výsledek je znakem výsostného umění. Ostatně, není jistě náhodou, že rekord hřiště, ať už obehraného z bílých, žlutých, či červených odpališť, je identický: 68 ran. Takže jen 4 údery pod par, a tedy věru ne moc ve srovnání s parem 72.

Kravaře už dospěly. Po roce 1997 tu nejprve vznikla devítka jamek a na osmnáctku bylo hřiště zkompletováno v roce 2012. Navzdory časovému odstupu se stěží pozná rozdíl mezi první a druhou devítkou jamek. Všude čeká spousta písečných překážek, bunkerů, a na nové devítce také mnoho vodních ploch, zatímco na původní parkové devítce překážejí hlavně mohutné stromy.

Rozmyslet si, jak hrát, ctít a také úspěšně provádět danou strategii, to je hlavní výzva v Kravařích. Nejdelší holi v bagu, driveru, je často potřeba dopřát odpočinku ve prospěch těch lehčích, vedoucích k taktické hře a vyznávajících důležitou vlastnost úspěšného golfisty, a sice pokoru.

Prvních pět parkových jamek, to ani nevíte, na co se vlastně soustředit. Zda na vlastní hru, na čtení zdánlivě krátkých, ale o to složitějích jamek, či na kochání se nádhernou přírodou ve všech zákoutích, mezi sošnými duby a lípami, navíc při ranní či večerní hašteřivé hře slunce a stínů.

K mnoha příjemnostem patří to, že na první odpaliště dojdete jen za pár minut od klubovny, sídlící v hotelových prostorech. Už parková cesta okolo zámku musí hráče naladit do nejlepšího módu, než vstoupí na první odpaliště a než si řekne: To je přeci jednoduché!

Není. První jamka, krátký čtyřpar lámající se doleva a pro muže měřící jen 316 metrů, svádí k lehkomyslnosti a podcenění. Zvláště, když svítí slunce a park kvete a voní jako při naší návštěvě. Nenechte se zmást, pečlivě zvažte volbu hole, a především provedení úderu, který vyžaduje na přesnosti to, co mu schází na délce. I tady se dá ztratit míč, když zasáhnete větev, od níž se herní nástroj vmžiku a zlomyslně odrazí do věčných lovišť. Herní pýcha musí pryč.

Druhá jamka, par 3, je ještě potměšilejší, neboť vyžaduje sice jen stometrovou ránu, ovšem prakticky celou trajektorii přes jezírko. Nechci to přestřelit, řeknete si, jenže když se pod vědomím strachu ubere na tempu švihu, přijde „plesk“ a míč mizí ve vodě. Nechci zahrát krátce? To zas nastává přepálený švih, protože green je velmi mělký, a balon se pro změnu ztrácí kdesi vzadu.

Jamky nemusejí být dlouhé, aby byly těžké nebo přinejmenším znepokojivé. Další tři v parku působí zrovna tak. Nenechají v klidu. Stejně jako cyklisté a další, pěší návštěvníci, kterých tu spatříte víc než borců v pelotonu na Tour de France a účastníků dálkových pochodů dohromady. Vede tudy naučná stezka historie zámecké zahrady, ale kolemjdoucí či kolemjedoucí se o ni nezajímají tolik jako o svou existenci ve vlastním vesmíru.

Symbioza golfu s okolním světem není nikde jednoduchá a je třeba navýsost respektovat obě strany. Golfisté se, myslím, docela snaží, ale negofistům je upřímně a víceméně jedno, že kolem probíhá také něco jiného než jejich vlastní čas. Opět zkušenost: dvakrát za osmnáct jamek jsem už měl napřáhnuto k odpalu, když se na cestě přes jamku najednou zjevil cyklista. Naštěstí to podvakrát dobře dopadlo a švih byl, na rozdíl od bicyklů, zastaven.

Vraťme se ke hře. Za greenem páté jamky se najednou objeví jakoby jiné hřiště. A nejen proto, že napravo stojí driving range, cvičná plocha, na které se trénují odpaly, kdežto nalevo se nachází šest jamek cvičného hřiště chip and putt. Od jamky číslo 6 nabízí svou náruč otevřená krajina a s ní také mnohem širší prostory pro drajvy a jejich dopady. Ovšem pozor, přidává se vítr, a hlavně nečekané množství vodních ploch, křížících cestu mezi odpališti a greeny.

Následující devítka jamek, mezi zmíněnou šestkou a čtrnáctkou, poskytuje jiný zážitek než park. Hráč si na pohled může víc dovolit, ale s riskem přichází často i temnější stránky hry, končící v lepším případě v píscích, v horším pak ve vodě. Pokud se konečně doberete greenu, nastává skvostná odměna, a sice dokonale střižená tráva, po níž míč jede tak věrně, jakou mu udělíte rychlost a směr.

Patnáctou jamkou nastává návrat do kravařského parku. Golfista zhýčkaný předchozím prostorem musí zase ubrat. Na síle i na ambicích. Na tříparové šestnáctce opět čeká dlouhá rána, téměř celá vedená přes vodní plochu. Zpětná cesta k zámku, před nímž se majestátně nachází osmnáctý green, vede opět po trnité pouti mezi stromy a znovu vybízí k úsporné a téměř kajícné hře.

Je hotovo. Dohrajete – a chcete jít znovu. Opět si vychutnat krásné hřiště, navíc s pocitem, že tu prostě lze zahrát lépe. Jistě. Proto je ostatně třeba se do Kravař vracet. A kdyby ne na golf, tak určitě do resortu jako takového.

Moderní hotel obsahuje vše, co si lze přát. Komfortní pokoje s klimatizací, restauraci s terasou, před kterou se rozprostírá cvičný green, s wellness obsahujícím dvě sauny, vířivku a vyhřívaná lehátka, s prostorným parkovištěm i obchodem se základním golfovým vybavením. V zimě tu také funguje golfový simulátor a stejně jako wellnes i restaurace je přístupný i těm, kdo zde nebydlí.

Servis jsme v Kravařích zažili excelentní, od služeb recepce po restauraci, jejíž kuchař i při zavírací hodině namlel skvostný tatarský biftek, navíc zalitý čerstvým čepovaným pivem. Nejlepším uspávadlem bylo noční ticho, které by působilo ještě hodně dlouho, kdyby režii nepřevzalo volání pestré snídaně.

Jak začínal krasobruslař Tomáš Verner

„Dostal jsem pozvánku na turnaj do Českého Krumlova. Líbil se mi flight, prostředí i společnost, ale kdybych míčem házel, asi bych hrál líp. Tehdy jsem si hole půjčoval, hodně jsem zdržoval a občas mi bylo trapně. Tak jsem si slíbil, že se za rok vrátím a tu osmnáctku důstojně obejdu. Trvalo to o rok déle, ale pak jsem to splnil: našel jsem trenéra, na Konopišti udělal zelenou kartu a jel.“