NESMRTELNÉ HOSPODY
10/10/2020 Petr Broulík

​Žalák: Kdysi knajpa rockerů, dnes ji drží mariánskohorští patrioti a štamgasti

Vypadá jako správná stará městská hospoda, která přežila v podstatě ve stejné podobě téměř celé to minulé divoké století. A funguje jako klasická lidová pivnice dodnes.

Vstupuje se do ní stylovým „nárožním“ vchodem, lemovaným reklamami a poutači jako na starých pohlednicích. V mírně zamlženém lokále je dnes u výčepu barový pult, jinak je tu spousta stolů.

Na čelní stěně vévodí kromě nezbytné televize už pár let dřevěné modely větrného mlýna a selského povozu. Tak to je stará dobrá hospoda Žalák nebo U Žaláka v hloubi ulice Přemyslovců v ostravské čtvrti Mariánské Hory.

Cizího si hned někteří štamgasti důkladně přeměří. Člověk tu má brzy pocit, že se vrátil o pár let dříve. Jako by tu některá současná pravidla neplatila.

Štamgasti restaurace Žalák. Foto: Petr Broulík

„Je to normální hospoda. Jako ostatní,“ říká výčepní. „Ale ve své době byl její vedlejší sál plný muziky, zkoušela tady třeba Věra Špinarová. Někteří hosté říkají, že v lokále občas hrával na heligonku i tatínek Jaromíra Nohavici,“ říká nájemce Žaláka Jaromír Polášek a žena popíjející pivo u barového pultu souhlasně přikyvuje.

Něco jsou jen pověsti, ale jedno platí: byl tu první ostravský rockový klub

To však známý slavný ostravský bard nepotvrzuje. „Ne ne, tatínek hrával třeba v rodinném kruhu, když se sešla na Lhotecké v Mariánských Horách nejbližší rodina, sousedi z ulice a příbuzní. Tak to zahrál. Jinak táta hrával v jazzovém orchestru a vím, že to pak hrál třeba v mariánskohorském kulturáku. Ale to se klasických hospod netýká. Také hrával na plesech nebo třeba ve vinárně v Opavě. Ale že by hrál s heligonkou třeba v hospodě Žalák, to si opravdu neuvědomuji,“ říká Jaromír Nohavica, který v Mariánských Horách žije.

Muzikantskou historii Žaláka však potvrzuje kdekdo v lokále, třeba zarostlý muž sedící u jednoho ze stolů hostů. „Hrával jsem kdysi s Marií Rottrovou, tady u Žaláka jsme taky vystupovali. Už jsem tady ale dlouho nebyl, dnes jsem se tu náhodou stavil po letech na kafe,“ říká muž čtoucí si knížku.

Míval více hospod, ale Žalák mu jediný zbyl

O historii hospody zvané Žalák se zajímá pan Ota Teplárek, kterému kamarádi u velkého štamgastského stolu říkají Oskar. Z kabely vytáhne článek z Ostravského týdeníku, který popisuje historii rockových klubů v Ostravě.

A právě sál mariánsko-horské staré hospody Žalák patřil mezi ty úplně první rockové kluby. Mnozí fanoušci tvrdé muziky dodnes pamatují, že tady hrála nejedna dnes už dávno legendární česká a moravská rocková, metalová či punková kapela.

Současný nájemce Jaromír Polášek říká, že muzikantskou historii Žaláka zná hlavně z vyprávění pamětníků. „Míval jsem v pronájmu více hospod v různých místech Ostravy, ale tahle jediná mi zbyla. Vždycky jsem měl klasické hospody, takové pro dělnickou třídu. Vyložené pivnice. Ale lidé ubyli, protože ubyli i ti dělníci. Žaláka mám rád, protože má tradici. A tu chci udržet,“ říká.

Staří štamgasti, to je dnes základní pilíř Žaláka

Jaromír Polášek proto nechce moc na současné podobě Žaláka měnit. „Dnes mnozí lidé předělávají a přebourávají hodpody, ale tím berou, ba přímo kradou těm starším hostům určitou nostalgii. Neuvědomují si, že existují chlapi, kteří sedají u svého stolu, v němž je třeba po cigáru vypálená díra. Oni tam kvůli tomu chodí třeba čtyřicet let. A pak někdo přijde a takovou přestavbou mu ten stůl sebere,“ říká muž, který měl tři měsíce zavřený lokál kvůli koroinaviru.

„Ale majitel se zachoval fajn a nemusel jsem platit nájem. Tak jsem ani nezvedl cenu piva, a za tu dobu jsme lokál vyčistili a vymalovali. A udělali nový výčepní pult,“ říká muž, který provozuje známou hospodu jedenáct let.

„Někdy je to sranda, někdy méně. A někdy kšeft jde, někdy je to horší. Poslední dobou však hospoda běží hlavně díky stálým starým štamgastům. Jsou základní pilíř Žaláka. A máme štamgasty z celé Ostravy, dojíždí sem i skupinky z Poruby, jedni na poker, to jsou takoví padesátníci. Mladí chodí na pivo dneska málo. Dělají si tady akce mladí z umělecké školy, ale to je nepravidelné,“ říká Jaromír Polášek a dodává, že právě partu u tohohle stolu si oblíbil.

„S některými štamgasty se člověk svým způsobem strašně sblíží. Už to nejsou jenom hosté,“ poznamenává nájemce, který pravidelně obsluhuje v Žalákovi i výčepní pult.

Hostinec založil obecní strážník, „rockový sál“ sloužil dříve církvi

Pan Otakar Teplárek říká, že sál hostince Žalák původně od dvacátých let minulého století sloužil kromě plesů a zábav také církvi. „Měl jsem tady jako kluk první biřmování. První dva roky jsem měl ještě na základce jako předmět náboženství,“ vzpomíná.

Dům a hospoda vyrostla v této páteřní ulici bývalé samostatné obce na začátku 20. století. „Jako první vznikla hospoda, postavil ji František Žalák, který byl obecním policajtem a hasičem. Tak si asi mohl dovolit to postavit. Potom na počátku dvacátých let dvacátého století přistavěl ten sál vedle. Původně jako katolický dům. Katolíci tady měli totiž tehdy silnou stranu,“ říká pan Teplárek.

Církev, divadlo, rodinné oslavy. Ani slovo o bigbítu

Ve sborníku vydávaném archivem města Ostravy č. 23 se píše: Motivem ke zřízení nejznámějšího hostince na ulici Přemyslovců byly existenční starosti obecního strážníka Františka Žaláka, jehož služné údajně nestačilo k výživě početné rodiny. Další příjmy mu měla zajistit právě hostinská živnost, kterou chtěl s manželkou Hermínou provozovat v nově postaveném domě č. p. 503.

Ten se nacházel v části Mariánských Hor, v níž před první světovou válkou panoval čilý stavební ruch. Dodnes existující restauraci Žalák na rohu ulic Přemyslovců a Hudební otevřela Hermína Žaláková v roce 1912. V roce 1924 byl podél Hudební ulice přistavěn k restaurační budově divadelní sál, v němž se hrálo hlavně ochotnické divadlo.

Nějakou dobu po svém vzniku měla v Žalákově hostinci působiště křestanskosociální opozice , která se před volbami do městského zastupitelstva v Moravské Ostravě v roce 1929 oddělila od Československé strany lidové. V 50. až 80. letech minulého století se v přístavbě nacházel Kulturní dům Osvětové besedy, později Obvodní kulturní středisko Ostrava 1. V současností je sál využíván k pořádání rodinných oslav, společenských akci a koncertů. Ani slovo o jeho rockové etapě.

Šestasedmdesátiletý Ota Teplárek bydlí od narození jen dvě ulice daleko od hospody Žalák. Spočítal, že do něj to má přesně 387 kroků. Jeho rodiče se do Mariánských Hor přistěhovali z Hulvák v roce 1939.

Měli v Raisově ulici velký třípokojový byt, ale v roce 1942 museli ubytovat dva německé důstojníky. „A jak Němci v pětačtyřicátém roce vypadli, tak se tam zase hned v červnu nastěhoval ruský lampasák s pobočnicí, byla to lékařka. Ten Rus byl samozřejmě ochlasta, ale táta si pochvaloval, že měl díky němu neuvěřitelné množství machorky, toho ruského tabáku. Dokonce s ním kšeftoval,“ vzpomíná Ota Teplárek.

On sám začal do hostince Žalák chodit ve čtyřech pěti letech. „A to s konvičkou tátovi a dědovi pro pivo. Ale chodili jsme sem s rodiči a dědou i na nedělní obědy. V šedesátých letech to byl opravdu podnik na úrovni. Pak jsem sem začal chodit i na pivo,“ vzpomíná. Proto také může říci, že se tahle hospoda skoro vůbec nezměnila.

Nad hospodou občas vytekla z pračky voda, teď jsou byty neobyvatelné

„Prostory jsou tak jak kdysi. Jen strop je teď snížený tak o šedesát centimetrů, býval dříve částečně štukový. Dům však začal před přelomem tisíciletí chátrat. Občas nájemníkům vytekla z pračky voda a nesplachovali záchody, tak se strop zamočil a majitel na to už neměl nervy. Teď je vrch už neobývaný.

Uprostřed hospody Žalák stával kulečník, výčep byl trochu jinak zařízený, ale vchod je stále na starém místě. „V sále byly zábavy a plesy, později čaje, už krátce před novým převratem v roce 1989 tu začaly rockové koncerty.“

Jeden ze štamgastů říká, že čelní stěna je oproti minulosti možná o metr posunutá dopředu. „Je za ní prostor, já sám si myslím, že je to nějaký případný tajný sklad. Třeba na pašované cigarety,“ směje se muž a dodává, že před Vánocemi se hospoda vrátila k volnějšímu prostoru v lokále.

„Nájemce tu na straně u oken postavil před šesti lety takové boxy. Ale bylo to tu tím pádem takové nepřehledné a obsluze nepříjemné. Nám se to vůbec nelíbilo. Tak je konečně odstranil, je rozhled na celý lokál a hospoda zase lépe dýchá,“ říká Ota Teplárek.

Z šichty rovnou na pivo. Byli tu furt a kolik toho vypili

On a jeho kamarádi popisují doby, kdy byl Žalák cílovou stanicí havířů z dolu Jan Šverma. „Ti přímo z šichty jezdili sem na pivo. Ač přímo u hospody nebyly zastávky, autobus jim vždy zastavil přímo u hospody a oni se sem vrhli. Výčepní už měla na pultě dvacet třicet piv, havíři to posbírali a posedali si v lokále, že člověk nevěděl, kam sednout. To tu byly specialitou třeba chleby s tvarůžkama,“ popisují štamgasti.

„Ale zásadní změna nastala, když Švermu zavřeli. Přišel velký odliv těch solventních havířských hostů, i když to byli většinou brigádníci ubytovaní v hornických domovech tady ve Výstavní ulici. Ale když tu chodili, byla to opravdu síla. Byli tady furt a kolik toho vypili,“ usmívá se jeden z pamětníků, kteří se kasají, že do Źaláka chodí už půlstoletí.

Někteří jsou takoví staří štamgasti, že pokládali základní kámen šenku

A proč? „Protože, kurva, máme žízeň!“ zahulákají staří štamgasti bez žádných skrupulí. „Je tu ale taky dobré pivo a mnozí jsme tou hospodou doslova odchovaní. Známe nejen její životopis, ale i chorobopis. A chodíme sem prostě chlastat a bavit se,“ směje se Honza, který si říká Žebrák, kamarádi mu ale přezdívají Kavalír.

„Protože dává největší dýška,“ poznamenává servírka, když dává mezi partu další piva. Honza s pomrkáváním říká, že někteří jeho kamarádi od stolu jsou tak staří štamgasti podniku, že kdysi pokládali základní kámen hospody Žalák.

„Trochu nás štve hospodský, protože před časem v pomatení dobrých úmyslů umístil pod televizi akvárium s živými rybami. A my někdy nevíme, na co je lepší se dívat,“ říká Honza Foldyna, který přinese do hospody Žalák i vzácnou relikvii. Má ji po svém otci Oldřichu Foldynovi, kapitánu SK Slezká, tedy dnešního Baníku Ostrava.

Otec byl kapitánem SK Slezská, ze zápasu po osvobození má vlajku

A v rukou drží vlajku sovětského fotbalového klubu CDK Moskva, se kterým sehrál SK Slezká v roce 1945 na vítkovickém stadionu ve Vítkovicích zápas. Vyhrál 4:3. „Je to originál jejich vlajka, kterou si předali při tom zápase,“ říká Honza Foldyna. Doma „vyhrabal“ i dvě fotky.

Honza Foldyna s památnou vlajkou. Foto: Petr Broulík

Na jedné je jeho otec s týmem SK Slezská s proslulým erbem i dnešního Baníku Ostrava, a na druhé sovětské mužstvo CDKA Moskva. Jeho otec začínal v Čechii Hulváky, odtud později přestoupil do vítkovického mužstva.

Poté se stal fotbalistou a několik let byl i kapitánem předchůdce Baníku Ostrava. „Skončil v roce 1954 kvůli hypertenzi a vysokému tlaku, to jsem se narodil. Doktor už ho hrát fotbal nepustil, takže jsem ho ani na trávníku neviděl hrát,“ ukazuje Honza Foldyna, který měl i sepsaný otcův životopis.

Tehdy hráli po šichtě, za párek a jakousi stokorunu

„Je tam všechno. Hráli první ligu, vrcholový sport, ale byli to jinak amatéři. Ti chlapi šli z práce, měli ještě škváru v ponožkách a šli na trénink nebo na zápas. Šli vlastně na druhou šichtu. A když neuhráli slušný výsledek, styděli se. Hráli tehdy jako o život, dnes někdy nechápu, když hráč nebo trenér po špatném zápase řekne, že neměli motivaci. Táta vzpomínal, že hráli za párek, za jakousi stokorunu. Ale hrál, i když měl teplotu. Vypil dvanáct káv s něčím povzbuzujícím a šel hrát. Byl taky hrozně čestný. Vyprávěl, že mužstvu za prohraný zápas nabídl soupeř padesát tisíc. Nevzali to, i když potom stejně prohráli 0:1. Máma pak tátovi nadávala, že je čestný, ale že z toho máme ho…,“ vypráví štamgast Jan Foldyna a zalesknou se mu na chvíli oči.

SK Slezská s Oldřichem Foldynou. Foto: Archiv Honzy Foldyny

„Tehdy ještě Bazaly nestály, hrálo se na staré střelnici, ta byla směrem, jak je Trojice a stará koksovna. Kdysi bylo fotbalové utkání svátek, lidi chodili v baloňáku a s klobouky. Na hřišti nebyly žádné ploty, lidi slušně povzbuzovali, jen sem tam se někdo popral. SK Slezská jezdila po světě a její styl přirovnávali tehdy k anglické Chelsea. Měli tvrdý styl, táta byl pravý obránce, takový brusič. Když jsem řekl Foldina, hodně lidí ho pamatovalo. Pak jsem ho nedávno viděl v dokumentu o Ostravě a brečel jsem,“ vzpomíná Jan Foldyna.

Na otázku, zda jeho otec chodil jako on i do Žaláka, připouští, že určitě tu někdy byl. „Chodil však hlavně do starého Boříka v Nové Vsi, taky do Krupy, jak se říkalo hospodě, co je záložna. A do Dělnického domu. A tady se určitě taky někdy drncnul,“ usmívá se pětašedesátiletý Honza Foldyna.

Sádlové pátky a sádlový dědek

Kamarádi od štamgastského stolu vzpomínají třeba na sádlové pátky. Kdo přišel, tak dostal ke každému druhému vypitému pivu na talířku chleba s domácím sádlem, škvarky a cibulí.

„Dobrota. Než byli hosti tak rozmazlení, že už jim ani ty chleby se sádlem zdarma nejely. Nebo se tím tady v poledne ládovalo šest dospělých a pět nedospělých nepřizpůsobivých. Včetně důchodců, třeba támhle tomu pánovi, co sedí u okna, jsme začali říkat Sádlový dědek. Nakonec ta tradice pomalu skončila,“ vzpomínají štamgasti.

Známý architekt, slavný fotbalista a televizák a příležitostný kaskadér

Do Žaláka si prý rád přijde posedět u baru ostravský architekt z proslulého rodu brněnských architektů Roman Kuba, autor například oceněné přestavby sídla Severomoravské plynárenské v Ostravě či objektu The Bird v Beskydech.

Chodíval sem dříve také slavný ostravský fotbalista Jiří Klement, který hrál v letech 1968 až 1975 nejvyšší fotbalovou soutěž za Baník Ostrava a v letech 1976 a 1977 za Spartu Praha, stal se s Ostravou v sezoně 1975 až 1976 mistrem ligy a roku 1973 vyhrál s Ostravou československý pohár.

Do hospody Žalák stále chodí i bývalý pracovník České televize a horolezec Zdeněk Stuchlík, který lezl po horách plných 27 let, a zahrál si třeba v seriálu Velké sedlo. Bral také kaskadérské kousky. Na pivo do Žaláka chodí rád, vždycky prý podle výše důchodu. Hrál třeba řidiče ve Velkém sedle nebo v seriálu Přátelé Zeleného údolí. Často se na zaskakování za herce nabídl sám.

„Říkal jsem produkčnímu: máš dát Pražákovi deset tisíc? Dej mi pět a já ti to zrobím. Tak nějak to bylo,“ směje se, a když se ho zeptáte, jestli je Žalák dobrá hospoda, zavrtí hlavou: „Není dobrá. Je vynikající,“ říká sedmdesátiletý muž, který dnes chodí o berlích. Po horách je mu smutno jen někdy. „Vždyť na horách žiju pořád. Na Mariánských,“ usmívá se vousatý muž.

Servírka, za kterou se před půlstoletím točila celá hospoda

Tomáš Grossmann, jeden ze starých štamgastů, líčí, jak v Žaláku obsluhovala před necelým půlstoletím servírka, na kterou hodně starých stálých hostů nezapomene. Jmenovala se Gábina.

„Bylo to takové správné éro, pro jadrné slovo nechodila daleko. Vysoká, hubená, blonďatá, moc pěkná a hlavně - chodila tehdy v mini! Když obsluhovala jednu část lokálu, druhá mohla nechat oči na jejích nohách. A naopak. Ona o tom moc dobře věděla, a tak se stalo, že někoho zkasírovala dvakrát. I třikrát,“ líčí jeden z mužů u štamgastského stolu.

„Měl jsem třeba kámoše, nějakého Břéťu, který tady kvůli ní byl schopen sedět v hospodě imrvére,“ říká Tomáš Grossmann, který už žije v Mariánských Horách jako třetí generace z rodu Grossmannů.

Zpátky k bigbítu, koncerty v neděli, pro pivo do lokálu

Sál hospody Žalák byl tedy podle řady rockových fanoušků vůbec prvním hudebním klubem svého druhu v Ostravě. Vznikl už za komunistů v šestaosmdesátém. Na webu PRYnCYPall, zaměřeném na historii a současnost ostravské rockové scény, o něm píše muž, který se označuje jako Chico a který evidentně historií rockového Žaláku i prošel:

V pomyslné hierarchii ostravských klubů dávám Žaláku první místo, a to nejen proto, že vznikl v těžké době totality v roce 1986. Otcem myšlenky založení klubu byl Milan Kaplan. Ten, co koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let organizoval v porubském kulturáku festival Folkový kolotoč, na kterém poprvé veřejné vystoupil v roce 1982 Jaromír Nohavica.

Hracím dnem klubu Žalák byla většinou neděle od 18 hodin. Sál byl otevřen jenom po dobu koncertů, na pivo se chodilo vedle do hospody. Někdo z rodu Žaláku se ozval, že se nemůže používat jejich jméno, tak se na plakátech chvilku psalo Klub Žala.

U vchodu stojí fousatá svině, vzpomíná Chico

V klubu pracoval jako pořadatel Bundes, známá to kontroverzní postava ostravské scény. Říkal, že přes něho neprojde zadarmo ani myš. U dveří pak někdo nastříkal sprejem nápis „U vchodu stojí fousatá svině!“

Žalák v osmdesátých letech. Foto: Archiv

Ale Bundes na to byl hrdý. Navíc se mu to vyplácelo, protože Milan Kaplan se někdy po koncertě postavil ke vchodu a počítal odcházející lidi. A pak to porovnával s prodejem vstupenek,“ píše na webu jeden ze znalců ostravské rockové historie.

"Dnes v místech, kde se hrávalo, jsou stoly na stolní tenis. Podium je zazděné a nad ním visí česká vlajka,“ posteskne si Chico ve svém článku.

A poté začne vyjmenovávat některé významné koncerty či festivaly v Žaláku. Dne 30. listopadu 1986 se tu odehrál krajský Rock Fest. První místo obsadily Buty, které si v sále odbyly premiéru v sestavě Radek Pastrnák – kytara, Richard Kroczek - bicí, Vít Kučaj – basa, jinak syn Marie Rottrové.

Druzí byli Matyáš Gali, třetí Pirillo. A zahrály i další legendy, například Bratrova Svatba, Máta Peprná, PbK Blues, Klubíčko, Watt, Hastr, Betula Pendula, Blues Bazar či Maratón.

Metalový křest: Láďa Křížek poprvé v Ostravě

V lednu roku 1987 si zažil sál v Žaláku metalový křest. Zahráli Vitacit a Pirit. „Na tento koncert moc rád vzpomínám. Láďa Křížek poprvé v Ostravě, koncert nabitý energií, Láďa propagoval speed metal. Venku bylo přes dvacet pod nulou, začátek se opozdil, kapela přijela pozdě, v tom mrazu měla problém s dopravou. Hospoda byla plná lidi, pak to začalo a stálo to za to. Metalová událost v historií Žaláku,“ vzpomíná jeden z diskutérů webu pro ostravské rockery.

Před Mikulášem v roce 1988 zahrál v Žaláku poprvé v Ostravě Visací Zámek. „Audio nahrávka tohoto koncertu se dochovala, jak kapela slavila dvacáté výročí a hrála v Ostravě na Benátkách, tak jsem každému členu Visacího zámku daroval CD s touto nahrávkou. Tato skutečnost je popsaná i v knize Hluboká orba, která vyšla v roce 2007,“ upozorňuje jeden z pisatelů.

Historický moment punku, Laura tři dny před 17. listopadem

A už týden poté, 11. prosince 1988, zažije rockový Žalák historický moment na ostravské punkové scéně. Na pódiu zahrají ten večer Hrdinové nové fronty, Masomlejn a Buřinky II.

Buřinky II v Žaláku. Foto: Česká televize, pořed Bigbít

„Hrdinové nové fronty odehrají svůj poslední koncert. Nahrávku z tohoto koncertu uvádějí jako svoje oficiální album, což je velká pocta pro Žalák. Jedna legenda odchází a rodí se druhá, Buřinky II tu totiž odehrají naopak svůj první koncert. Hrál tam ještě havířovský Masomlejn. Tato historická událost je zaznamenaná audio. Zajímavostí je, že koncert se podařilo odehrát asi až v třetím termínu, protože Hrdinové nové fronty dvakrát z neznámých důvodu nepřijeli. Byla to nejvýznamnější událost v Žaláku,“ míní pisatel Chico.

Web vyjmenovává další kapely a jejich často první koncerty v Ostravě. Vidiek či Zona A. Tři dny před 17. listopadem 1989 tu zahraje Laura a její tygři a pak už smršť v roce 1990.

Pisatel připomíná i nezapomenutelnou výzvu Tonyho Ducháčka směrem k pořadatelům, když se přes dav lidí při koncertě Garáže a Marxovy Tchýně nemůže dostat na WC: „Libore, prosím tě, přines mi kýbl!“

A někdy v květnu 1991 rockové koncerty a tedy i rocková historie Žaláku končí.

Sdílejte článek