Zaniklý svět ostravských kaváren. Který podnik byl místem nejhorších chacharů?

Milujete vůni kávy, svět kavárenských povalečů a kavárenských koutů? Magazín PATRIOT přináší seriál o slavných ostravských kavárnách, které sice většinou v minulých letech zanikly, přesto na ně historie nezapomněla.

Léta 1910 až 1913, počínaje otevřením kavárny Bellevue až po nákladnou přestavbu hotelu National, znamenala opravdový boom kavárenských podniků v Ostravě.

Vznikaly jak moderní luxusně zařízené kavárny, tak malé lidové kavárničky, které nabízely totéž zboží ve skromnějších podmínkách a za dostupnější ceny. Z některých z nich se později staly díky rušnému nočnímu životu a trpění prostituce nechvalně proslulé podniky. A právě na některé z nich si dnes s autorkou studie Zaniklý svět ostravských kaváren Šárkou Glombíčkovou „posvítíme“.

Shromaždiště nejhorších ostravských chacharů a pouličních nevěstek

K takovým nechvalně známým podnikům patřila především kavárna International, která byla v domě 15/61 ve Velké ulici a jehož hostinec U Bílé růže byl přístupný z Pivovarské ulice. Tu otevřel Samuel Gronner 25. února roku 1911. Hostinec v ní se „těšil“ opravdu nevalné pověsti a nacházel se v přízemí. Oba podniky znali tehdejší Ostravané jako shromaždiště „nejhorších ostravských chacharů, pouličních nevěstek té nejpochybnější krásy a zdraví,“ líčí ostravská archivářka.

A dodává, že trpělivost úřadů s podniky Samuela Gronnera přetekla v červnu 1912, kdy hostinec a kavárnu dočasně uzavřely. Pod titulkem „Nejhorší ostravská putyka zavřena úředně“ o tom psal 17. června roku 1912 i Ostravský deník. K podnikům stejného druhu patřila například i kavárna U Hranic, otevřená 22. prosince 1912 v Nádražní ulici 118/384, z níž se časem stal hostinec podřadné třídy.

V létě 1912 byly na Nádražní třídě téměř naproti sobě otevřeny lidové kavárny Edison a Orient. Novostavba, v níž byla umístěna kavárna Edison, byla součástí souboru jednadvaceti obytných domů vybudovaných podle projektu architekta Ludwiga Faigla na místě staré takzvané Krausovy kolonie, zdemolované v roce 1910. Kavárnu skládající se ze dvou místností otevřela 1. června 1912 Anna Wasserbergová. Vzápětí v roce 1913 podnik převzal Max Wischnitzer, který kavárnu podstatně rozšířil a zřídil v ní oddělenou hernu. Dnes je v domě na Nádražní třídě zákaznické centrum ČEZ.

Orient: Ranní káva za 24 haléřů, tři kulečníky a herna

Modernizovaný podnik otevřel Max Wischnitzer pod názvem Adria. Ke staré koncesi se mu podařilo získat ještě povolení k podávání lahvového piva a jemných likérů, a tak se alespoň částečně vyrovnal konkurenci ostatních kaváren. V dubnu 1919 kavárnu opět přejmenoval. Pod názvem Arco fungovala do května 1920, kdy ji úřady pro neschopnost podniku platit nájemné ohlásily jako odpočívající.

Kavárnu Orient na dnešní Nádražní ulici v domě 37/537 a na nároží ulice Janáčkovy, kde je dnes na Nádražní ulici pobočka Fio Banky, otevřel 1. srpna roku 1912 majitel hudebního ústavu v Moravské Ostravě František Hanousek. Kavárna sídlila ve dvoupatrové novostavbě navržené stavitelem Františkem Srnou. „Kavárník Johann Škrabal v ní nabízel návštěvníkům ranní kávu za 24 haléřů, k dispozici tu byly tři kulečníky a herna. Podnik byl denní kavárnou, kterou navštěvovali příslušníci středního stavu a inteligence,“ uvádí Šárka Glombíčková.

Kavárna Orient překonala i první světovou válku a za první republiky, konkrétně v roce 1927, kdy manželé přistavěli na vedlejší parcele č. 799 v ulici Janáčkově třípatrový dům podle projektu architekta Otakara Béma a původní stavbu zvýšili o jedno patro. Dosavadní kavárenské místnosti se tak rozšířily o novou hernu a kulečníky, výčep, klubovní místnost a obchodní místnost.

Dámský cikánský orchestr Nedo vedla patnáctiletá dirigentka Aranka

Vraťme se ale o pár let zpět do „zlatého věku“ ostravských kaváren. Dne 1. prosince roku 1912 zahájil provoz své kavárny nazvané Piccolo kavárník Franz Listwan, který svůj podnik otevřel v třípatrové novostavbě na rohu Stodolní a Pobialovy ulice. Když kavárnu převzal Pavel Bronner, přejmenoval ji na kavárnu Legion. Také tato kavárna nabízela návštěvníkům typickou zábavu - kulečníky a časopisy v hojném výběru.

V červenci roku 1912 přeměnil Pinkus Rosenzweig svou restauraci Bristol ve Velké ulici čp. 4/221 na restaurační kavárnu elegantního stylu. V březnu následujícího roku zřídil v podniku také American bar, kde se pravidelně konaly koncerty a kabaretní představení. „Nechyběla vídeňská hudba ani cikánské kapely. V říjnu to byl například originální dámský cikánský orchestr Nedo pod vedením patnáctileté dirigentky Aranky,“ líčí studie Zaniklý svět ostravských kaváren.

Místo pikolíka se hlásil večer do služby sám konkurenční kavárník

V American baru v Bristolu vystupoval také oblíbený Budapester Orpheum či herci ostravského městského divadla. Ve čtvrtek 2. února 1911 večer se v Rosenzweigově restauraci odehrála originální příhoda, která byla jistě ještě dlouho námětem rozhovorů místních štamgastů.

„Rosenzweig požádal kavárníka Moritze Reichera z nedaleké kavárny Union, aby mu na tento večer půjčil pikolíka. Napůl žertem mu tehdy Reicher nabídl, že se služby zhostí sám a to za odměnu 100 korun. Oba kavárníci dohodu uzavřeli a přesně v šest hodin večer se Reicher hlásil u překvapeného „Rosenzweiga do večerní služby,“ líčí autorka Šárka Glombíčková.

Pinkus Rosenzweig byl prý tehdy na rozpacích. Když se chtěl s Reicherem vyrovnat a nabídl mu „odškodnění“ ve výši padesáti korun, Reicher se rozhodl se svůj žert dovést až do konce. Také hosté si na novou obsluhu rychle zvykli: „A tak se pozdě do noci v přeplněné restauraci ode všech stolů stále znovu ozýval křik: Pikolo! Pikolo! Reicher ale lítal jako vítr od jednoho hosta ke druhému. V jednom případě musel za bohaté spropitné dvou krejcarů dokonce jednomu z hostů vyčistit boty. Skončil teprve v ranních hodinách. Svůj výdělek 103 koruny 56 haléřů vzápětí rozdal ostravským dobročinným spolkům,“ napsal německy psaný Ostrauer Zeitung v ranním vydání 4. února roku 1911.

Obratný kavárník působil v nádražních restauracích

Obratný Reicher působil v nádražních restauracích v Bohumíně, Osvětimi, Přerově a čtyři roky jako obchodní vedoucí vídeňského hotelu Metropol, působil v lázeňské restauraci v Darkově, čtyři a půl roku byl nájemcem ostravského hotelu Gambrinus a šest let vedl kavárnu Union. Právě za svého působení v kavárně Union stal na Ostravsku známou osobou a podařilo se mu také shromáždit značný majetek, díky kterému se mohl pustit do výstavby vlastního podniku.

Všichni, kdo mají rádi kávu, a nemusejí to být jen ostravští kavárenští povaleči, se mohou těšit na podzim, kdy Ostravské muzeum otevře velkou výstavu věnovanou historii slavných ostravských kaváren. Magazín PATRIOT chce ostravskou kavárenskou historii připomenout tímto seriálem ve spolupráci s archivářkou Šárkou Glombíčkovou.