Zaniklý svět ostravských kaváren. Merkur a Belvedere, nejlepší kavárny v Mariánkách

Milujete vůni kávy, svět kavárenských povalečů a kavárenských koutů? Magazín PATRIOT přináší seriál o slavných ostravských kavárnách, které sice většinou v minulých letech zanikly, přesto na ně historie nezapomněla.

Dnes se s ostravskou archivářkou Šárkou Glombíčkovou projdeme někdejšími Mariánskými Horami a podíváme se na osudy kaváren, které v této čtvrti vznikly.

„Rovněž pro rozvoj někdejší Čertovy Lhotky, jak se až do roku 1900 Mariánské Hory nazývaly, mělo rozhodující význam zahájení těžby uhlí v polovině 19. století. Následná neřízená výstavba, způsobená značným přílivem obyvatelstva, poté skončila roku 1902, kdy obec přijala regulační plán proslulého vídeňského urbanisty a architekta Camilla Sitteho.

„Definitivní dokončení tohoto regulačního plánu se sice protáhlo až do meziválečného období, ale jeho přijetí mělo podstatný vliv na novou podobu města. Tu, stejně jako vybudování vodovodu, kanalizace či uličního osvětlení, prosazoval tajemník Jan Grmela, který přišel do Mariánských Hor z Přívozu v roce 1900,“ popisuje Šárka Glombíčková z Archivu města Ostravy.

Kavárně se moc dobře nevedlo, nemohla prodávat pálenku

Počet obyvatel v Mariánských Horách podle ní nedosahoval zdaleka takové výše jako třeba ve Vítkovicích nebo v Přívoze. „Patrně také proto v Mariánských Horách byly pouze dva významnější kavárenské podniky. Kavárna Merkur a hotel Belvedere s kavárnou. Oba otevřely teprve nedlouho před první světovou válkou,“ uvádí historička a dodává, že známý hotel U Koule, existující již od roku 1888, vlastní kavárnu nejspíš neprovozoval.

Předchůdcem kavárny Merkur byla kavárna a restaurace, kterou otevřel 7. února 1911 Jindřich Wasserberger ve dvou místnostech v přízemí novostavby J. Hejtmánka číslo popisné 457 v Palackého ulici, dnes ulici 28. října. Podniku se tam ale nevedlo nejlépe. V červnu 1913, kdy neúspěšně žádal o rozšíření koncese o povolení výčepu pálených lihových nápojů, popsal podnikatel Jindřich Wasserberger svou situaci takto:

„Od otevření hostince bojuji s tímto omezením. Dvě léta jsem se snažil bych tuto škodu tím nahradil, že jsem se staral o hosty z kruhů úřednických a měšťanských, bohužel bez výsledku.“

Kavárník svůj podnik přestěhoval do centra obce

Aby restauratér a kavárník Jindřich Wasserberger zabránil úplnému krachu, rozhodl se svůj podnik přestěhovat. „Dům číslo popisné 156 sice nebyl od domu J. Hejtmánka příliš daleko, ale jeho poloha na křižovatce v centru obce a blízko zastávky místní dráhy slibovala daleko větší návštěvnost,“ vysvětluje ostravská historička Šárka Glombíčková a doplňuje, že tuto dvoupatrovou obytnou budovu nechala postavit v letech 1897 až 1899 podle plánů ostravského architekta Felixe Neumanna Carolina Offnerová.

Když zde Jindřich Wasserberger otevíral v domě č. p. 156 kavárnu Merkur, byl už majitelem domu Antonín Otýpka, tehdejší starosta města. Mariánskohorští obyvatelé si mohli zpestřit své procházky posezením v nové kavárně, umístěné v nároží domu, od 10. října 1914. O téměř pět let později, v únoru 1919, si kavárnu pronajal Josef Trnkal. S ním i s majitelem domu Antonínem Otýpkou poté Jindřich Wasserberger vedl spor o koncesi a místnosti kavárny, které měl pronajaty do července 1920. Soudní cestou se vše vyřešilo ve prospěch Jindřicha Wasserbergera.

Ve 20. letech 20. století byl provoz v kavárně opravdu živý. „Denně zde hrál pianista, pořádaly se tu i humoristické večírky a koncerty. V roce 1928 už však majitel domu Antonín Otýpka bohužel nebyl ochoten znovu nájemní smlouvu kavárně prodloužit a místnosti v roce 1930 adaptoval pro potřeby Občanské záložny, v níž byl členem správní rady. „Vzhledem k nedostatku vhodných místností v Mariánských Horách se Jindřich Wasserberger rozhodl koncesi přenést do sousední Moravské Ostravy,“ popisuje ostravská archivářka Šárka Glombíčková.

Restaurace měřila téměř sedmnáct metrů na délku

Nedaleko kavárny Merkur, v protějším rohu tehdy právě budovaného Mariánského náměstí, začal na jaře 1912 Valentin Chobot s výstavbou dvoupatrového hotelu, „jakého dosud v Mar. Horách není, jelikož stávající tam hotely pouze tento název nesou...“. Náklady na stavbu, která bude dle přiloženého pohledu „velice skvostně a se vším komfortem provedena!, vyčíslil zadavatel na 114 000 korun bez vnitřního zařízení. Autorem projektu byl místní stavitel Jiří Jírovec.

Aby si získal co nejvíce příznivců, uspořádal Valentin Chobot k otevření hotelu Belvedere 16. října 1912 koncert městské kapely, vstup byl samozřejmě volný. Hosté si zde mohli dát oběd nebo večeři ve velké restauraci dlouhé téměř sedmnáct metrů, jež zabírala celou část přízemí s okny do dnešní Čelakovského ulice.

Přístupná byla nárožním vchodem. Mezi restaurací a vestibulem, kterým se vcházelo do hotelu, byla zařízena menší kavárna. Kdo si chtěl jen posedět u piva, měl k dispozici nálevnu, přístupnou z náměstí. Pro ubytování návštěvníků bylo určeno sedm pokojů ve druhém patře. Jak konstatoval místní tisk, potřeba podobného hotelu jevila se již dávno a tu p. Valentin Chobot rozřešil myšlenku znamenitě. Pokoje pro cestující k disposici. Kulečník. Herna. Výborná kuchyně v každé době...“

Hotel Belvedere provozoval Larisch-Mönnichův pivovar

Manželé Chobotovi bohužel nedisponovali sumou potřebnou k výstavbě a vybavení hotelu, takže si museli značnou část vypůjčit. Obrat hotelu zřejmě nenaplnil jejich představy, s nimiž se do stavby pustili. Necelý rok po jeho otevření úřady povolily exekuci ve prospěch Antonína Otýpky.

Další velký věřitel, Larisch-Mönnichův pivovar v Karviné, nedlouho poté celý dům v exekuční dražbě koupil. Koncesi získal do nuceného pachtu Antonín Otýpka. „S pivovarem se však na dalším provozování hotelu nedohodl a začal pro koncesi hledat jiné místo, mimo jiné ve svém vlastním domě, kde fungovala kavárna Merkur. Tím se dostal do již zmíněných soudních sporů s Jindřichem Wasserbergerem,“ uvádí Šárka Glombíčková z Archivu města Ostravy.

Hotel Belvedere provozoval pivovar na vlastní koncesi prostřednictvím J. Tramplera. Od začátku mu byl k ruce Valentin Chobot a v roce 1916 se stal také nájemcem Belvederu. Zůstal zde ještě dalších sedm let, než se osamostatnil.

Místo kávy nabízel hostům zabijačku a pivo

Nový nájemce a od roku 1929 majitel koncese, Antonín Gazda, vedl hotel Belvedere až do roku 1931, kdy živnost „pro všeobecnou krisi“ a v obavách z finančního zhroucení přerušil. Hotelové pokoje přeměnil majitel domu na byty a hostinské místnosti v přízemí nechal upravit na obchody. Tak téměř ve stejnou dobu začal i skončil provoz jediných dvou významnějších kaváren v Mariánských Horách.

Téměř naproti hotelu Belvedere v Pražákově ulici (č. p. 227) měl od roku 1911 otevřený hostinec František Neminář. Ve snaze vyrovnat se konkurenci právě budovaného hotelu upravil také on jednu z místností svého hostince jako kavárnu. Při slavnostním otevření podniku, které naplánoval opravdu znamenitě na 10. října 1912, tedy pouhých šest dní před otevřením hotelu Belvedere, sice lákal na koncert salonní kapely, ale místo prvotřídní kávy nabízel hostům zabijačku a pivo. Kavárna byla v domě ještě v roce 1916, kdy hostinec převzala vdova Anna, ale dlouho ji tam již nejspíš neprovozovala.

Z kavárny se stala cukrárna

Od roku 1909 rovněž na Palackého třídě, v domě č. p. 152 otevřela svou kavárnu s cukrárnou Marie Hrušová, a to jako filiálku své cukrářské živnosti v Moravské Ostravě. Městské zastupitelstvo její žádost o povolení podávat v cukrárně kávu, čaj, čokoládu a jemné likéry vřele doporučilo, protože tehdy ještě podobná koncese v Mariánských Horách vůbec nebyla.

V roce 1910 podnik převzal cukrář Emanuel Bukáček, který jej přestěhoval nejprve do sousedního domu č. p. 153 a v roce 1927 se přesunul ještě o jeden dům vedle, které mělo č. p. 154. Povolení k nálevu kávy měl také, ale svůj podnik již inzeroval čistě jako cukrárnu. Po jeho smrti ji ještě nějaký čas vedla manželka Vlasta, která obchod znovu přestěhovala a v roce 1932 prodala cukrářství v č. p. 156, tedy v domě A. Otýpky, kde fungovala dříve kavárna Merkur, Anselmu Fogtovi. Ten však již výčepní koncesi potřebnou k podávání nápojů obvyklých v kavárnách vůbec neměl.

Všichni, kdo mají rádi kávu, a nemusejí to být jen ostravští kavárenští povaleči, mohou navštívit Ostravské muzeum, které otevřelo novou velkou výstavu, věnovanou historii slavných ostravských kaváren. Magazín PATRIOT chce ostravskou kavárenskou historii připomenout tímto seriálem ve spolupráci s archivářkou Šárkou Glombíčkovou, která dlouhodobě mapuje ostravské kavárny pro Archiv města Ostravy a podílela se i na této velké výstavě, nazvané Ostravská kavárna.