Zaniklý svět ostravských kaváren. Některé podniky byly rejdištěm tajné prostituce

Milujete vůni kávy, svět kavárenských povalečů a kavárenských koutů? Magazín PATRIOT přináší seriál o slavných ostravských kavárnách, které sice většinou v minulých letech zanikly, přesto na ně historie nezapomněla.

Znovu se dnes projdeme s ostravskou archivářkou Šárkou Glombíčkovou někdejší samostatnou obcí a městem Přívoz a podíváme se na osudy kaváren, které v této kdysi exkluzivní čtvrti vznikly.

Kromě kavárny Corso a hotelů Central a Moravia, které provozovaly vlastní kavárny, fungovala v Přívoze řada menších kavárenský podniků. Ještě 15. dubna roku 1899, tedy čtrnáct dní poté, co zahájil provoz hotel Moravia, otevřel Bernard Landerer kavárnu při svém cukrářství na Nádražní ulici, nedaleko lékárny Emiliána Kinského.

Koncesi k podávání kávy získal již o dva roky dříve, ale až od února 1899 směl provozovat také dovolené hry. Mohl tak svou cukrárnu přeměnit na malou kavárničku, když „zřídil za tím účelem pohodlné místnosti všem moderním požadavkům vyhovující a v nich prozatím postavil jeden kulečník nové konstrukce,“ jak napsal tehdejší tisk. Později zde měl velmi známé cukrářství Bohumil Chvátal a po něm jeho syn František. Ještě v roce 1899 podal žádost o kavárenskou koncesi také Jakob Neufeld, obecní výbor ji však nedoporučil.

Denně koncert jazzových kapel, po desáté drůbeží polévka

Od roku 1906 provozoval nejprve na náměstí a později na Nádražní ulici malou vinárnu Ladislav Wasserberger. Po sedmi letech, 4. října roku 1913, otevřel již ve svém vlastním domě č. p. 446, který stál rovněž na Nádražní ulici nedaleko knihkupectví Ignatze Buchsbauma a téměř naproti hotelu Moravia, lidovou kavárnu s restaurací. Upravil pro ni bývalé obchodní místnosti v přední části domu s okny do ulice.

K lidové kavárně přiléhala v pravém úhlu zvláštní místnost určená pro uzavřené společnosti, kterou v roce 1925 ještě rozšířil. V čelní zdi pak nechal zřídit okno do dvora. V roce 1927 tuto kavárnu v denním tisku inzeroval jako rodinnou koncertní kavárnu Promenade. Ta nabízela hostům denně koncert jazzových kapel, nemluvě o večerním guláši a drůbeží polévce po desáté hodině.

Vinárna, kavárna či cukrárna. S tajnou prostitucí

Přestavba kavárny Promenade v roce 1930 znamenala zrušení hostinské místnosti, z níž vznikly rozdělením příčkami tři obchody. „Svou koncesi přenesl Ladislav Wasserberger do novostavby na Sokolské ulici v Moravské Ostravě. V uprázdněné zadní místnosti, přístupné zasklenou pasáží z Nádražní ulice, otevřel roku 1935 cukrárnu a kavárnu František Hruša. Ten provozoval již od roku 1925 se svou matkou a pak samostatně podobný podnik postupně na různých místech v Moravské Ostravě a potýkal se s finančními problémy. Ani v Přívoze se mu však nevedlo nejlépe,“ konstatuje Šárka Glombíčková, historička ostravského městského archivu.

Nedlouho po udělení koncese propůjčil František Hruša cukrářskou živnost a kavárenskou koncesi za měsíční paušál dvě stě korun manželům Golovým ze Slezské Ostravy. A přestal se o vedení podniku zajímat. „Golovi zařídili místnost jako vinárnu, rozdělili ji prkennou stěnou na dvě části a v zadní postavili čtyři boxy, které budily podezření, že majitelé trpí ve svém podniku tajnou prostituci,“ uvádí Šárka Glombíčková.

Provozovnu však opatřili nápisem kavárna a lidová cukrárna. Bezpečnostní stráž Přívozu zjistila při prohlídce v únoru 1936, že v jednom z boxů dokonce prala Golová prádlo, „takže výpary byl vzduch místnosti znečištěn“. I přes udělenou pokutu přenechával František Hruša podnik dál různým nájemcům bez úředního povolení a sám si pronajal cukrářskou dílnu v Moravské Ostravě, kde vyráběl bonbony. Neprosperující podnik musel nakonec v září 1937 uzavřít.

V kavárně nelze hrát karty či domino

V červnu 1911 získal koncesi pro malou kavárničku, později známou jako kavárna Piccolo, Karel Hrabovský, bývalý číšník v kavárně Corso. Provozoval ji nejprve v domě č. p. 731 v Nádražní ulici a za dva roky ji přenesl do protějšího domu č. p. 545, kde měl dosud svou vinárnu Ladislav Wasserberger. Začátky zde nebyly nejlepší. Ubytek hostů, „kteří nechápou, že v kavárně nemůžou hrát karty, domino nebo jinou podobnou hru“, a požadují také jiné nápoje, se mu podařilo zastavit až v listopadu 1913.

Tehdy okresní úřad konečně vyhověl jeho opakovaným žádostem a schválil také podávání ve všech kavárnách běžné čokolády, ostatních teplých nápojů, limonád, punče a provozování úředně dovolených her. Později získal také povolení k podávání jemných likérů, studených i teplých pokrmů, vína a lahvového piva. Kavárnu se však Hrabovskému přesto nepodařilo udržet na slušné úrovni.

Piccolo, útulek pochybných individuí

Od roku 1928 se množily zprávy o nevyhovujícím stavu kavárny Piccolo: „Celý podnik neodpovídá hygienickým předpisům a jest útulkem různých pochybných individuí.“. Kromě větší kavárenské místnosti s okny do ulice byla v podniku ještě malá zvláštní místnost bez oken a podle úřadů sloužila asi čistě k provozování prostituce. O tom svědčily nejen boxy se závěsy, jimiž byla tato místnost vybavena, ale také zaměstnané číšnice.

Rovněž podle zprávy z roku 1932 byla prosperita podniku založena pouze na ženské obsluze, číšnice požívaly špatné pověsti a kavárnu navštěvovali muži, kteří vyhledávají hostince tohoto druhu pouze k intimnímu pobavení“. I po smrti K. Hrabovského, kdy se vedení kavárny ujala jeho manželka Marie, byl podnik „útočištěm různých pochybných individuí obou pohlaví a hostinská bývá při svém skrovném výdělku ještě ochuzována tím, že jí nezaplatí. V roce 1937 koupila dům městská spořitelna, která se pustila do jeho rekonstrukce, a provoz kavárny zde byl ukončen.

Před velkou válkou zůstalo v Přívoze pět kaváren

V době těsně před 1. světovou válkou se tedy v Přívoze ustálil počet kaváren na pěti. Všechny byly situovány v nově vystavěném městském centru převážně na Nádražní ulici. Směrem od železniční stanice to byla kavárna hotelu Central, později kavárna Dělnický dům. Pak kavárna hotelu Moravia a nedaleko kavárny Promenade a Piccollo.

Kavárna Corso na náměstí z této osy vybočovala. Hotel Severní dráha v blízkosti vlakového nádraží na začátku této pomyslné kavárenské cesty měl vlastní kavárnu s hernou až od roku 1940, kdy jej zcela přestavěl nový majitel Adolf Sehnal. Na hranici s Moravskou Ostravou přívozskou kavárenskou cestu uzavíral hotel U Dubu, který své místnosti také označoval jako kavárnu a restauraci. Ty ovšem jako skutečná kavárna zařízeny nejspíše nikdy nebyly.

Všichni, kdo mají rádi kávu, a nemusejí to být jen ostravští kavárenští povaleči, mohou navštívit Ostravské muzeum, které otevřelo novou velkou výstavu, věnovanou historii slavných ostravských kaváren. Magazín PATRIOT chce ostravskou kavárenskou historii připomenout tímto seriálem ve spolupráci s archivářkou Šárkou Glombíčkovou, která dlouhodobě mapuje ostravské kavárny pro Archiv města Ostravy a podílela se i na této velké výstavě, nazvané Ostravská kavárna.