Zaniklý svět ostravských kaváren. Některé vysněné podniky nakonec vůbec nevznikly

Milujete vůni kávy, svět kavárenských povalečů a kavárenských koutů? Magazín PATRIOT přináší seriál o slavných ostravských kavárnách, které sice většinou v minulých letech zanikly, přesto na ně historie nezapomněla.

Dnes se s ostravskou archivářkou Šárkou Glombíčkovou projdeme potřetí někdejšími Vítkovicemi a podíváme se na osudy kaváren, které v této průmyslem doslova prošpikované čtvrti vznikly.

Do zimy roku 1927 podnikatel Jindřich Langer přestavěl dům s podnikem, známým jako hostinec Novák, a 17. prosince otevřel publiku nový hotel s restaurací a kavárnou, která měla rozlohu téměř sto metrů čtverečních. „Každý hotelový pokoj měl studenou i teplou vodu, zavedeno bylo také ústřední topení. Od jara 1931 měli hosté k dispozici rovněž venkovní posezení a interiér kavárny byl vybaven novým zařízením, které Langer koupil od bývalého nájemce kavárny Evropa v Moravské Ostravě,“ popisuje Šárka Glombíčková z Archivu města Ostravy.

V roce 1933 úřady zjistily, že Jindřich Langer provozuje kavárnu už jako bar pod názvem Esprit a zaměstnává trvale vždy dvě nebo tři parketové tanečnice. Po vydání nařízení o vyřazení Židů z hospodářství protektorátu v roce 1941 převzal správu hotelu Franz Jasenský. „Provoz baru, tedy bývalé kavárny, skončil v roce 1943. Uprázdněné místnosti získala pro své kanceláře česká kriminální policie. A po válce byla na hotel, tehdy známý jako Adria, uvalena národní správa,“ dodává historička.

Dodává, že cizinecké pokoje získal bytový referát Ústředního národního výboru. Provoz hotelu, značně poškozeného bombardováním, se v roce 1949 kvůli opravám zastavil.

Kavárenská místnost byla dlouhá téměř čtrnáct metrů

Ve stejném roce, kdy se Jindřich Langer ujal vedení hostince a kavárny na Pohraniční ulici, rozhodli se manželé Josef a Marie Jílkovi přestavět přízemí svého vlastního domu č. p. 179 na rohu ulic Hviezdoslavovy, dnes Šalounovy, a Husitské, dnes Lidické ulice.

V nároží odstranili dělící přepážky a zřídili tím kavárenskou místnost, která byla dlouhá téměř čtrnáct metrů a měla vchod z Lidické ulice, Byla propojená s vinárnou. Rodiny dosud bydlící v přízemí se přestěhovaly do bytů v nově vystavěném druhém patře. „Správní komise města Vítkovic doporučila udělení koncese, protože podobných podniků ve městě byl nedostatek. Ve svém vyjádření zmiňovala pouze kavárny Industrial a Adler. Na konci roku 1921 byly již všechny práce hotovy a Marie Jílková mohla svou kavárnu a vinárnu Čechii otevřít,“ líčí Šárka Glombíčková.

V roce 1923 požádala Marie Jílková ještě o rozšíření koncese o výčep piva, který jí úřady povolily, a koncesi k přechovávání cizinců. Chtěla totiž upravit místnosti v prvním a druhém patře jako hotelové pokoje. Povoleno jí bylo do konce roku 1928 pouze provizorium pro osm pokojů v prvním patře.

Skutečnou hotelovou koncesi získala až v roce 1934 nová majitelka domu Zdenka Piechová. Než se usadila ve Vítkovicích, vedla kavárnu Jokohama v Moravské Ostravě, a také její manžel Karel pracoval v pohostinství.

Z dvanácti špičkových hotelových pokojů vznikly byty

Zdenka Piechová koupila dům v roce 1932 a hned provedla některé změny v přízemí. Vinárnu zařídila jako cukrárnu a obchod situovaný v pravé zadní části domu upravila na výčep. Zrenovovaný podnik otevřela 19. listopadu 1932. V květnu následujícího roku již měla zcela nově zařízeno dvanáct hotelových pokojů v prvním patře, které byly napojeny na ústřední topení a rozvod studené i teplé vody a byly vybaveny novým nábytkem. V úsilí o získání koncese k přechovávání cizinců podpořili Zdenku Piechovou rovněž ostravští zastupitelé, protože ve městě stále panovala nouze o ubytování.

Závodní hotel sice disponoval dobře vybavenými pokoji, ty však byly většinou obsazeny hosty Vítkovických železáren, malý hostinec A. Herze v č. p. 151 měl pouze pět pokojů a hotel Jindřicha Langra prý nebyl příliš oblíben, nemluvě o tom, že v části jeho pokojů bydlely tanečnice zaměstnané v noční kavárně.

Veřejnost tehdy podnik znala jako hotel Louvre. V kavárně si mohli hosté pravidelně vypít kávu při poslechu klavíru nebo se pobavit tanečním představením. V roce 1947 oznámila Zdenka Piechová vzhledem k novým poměrům přejmenování podniku na hotel Beseda. Již v roce 1948 však stát cizinecké pokoje dal k dispozici bytovému referátu Ústředního národního výboru a provoz hotelu brzy nato skončil.

Kavárně Esperanto úřady výčep piva neschválily

V roce 1923 otevřel lidovou jídelnu a kavárnu Esperanto v domě č. p. 199 na Místecké ulici nedaleko Českého domu Arnošt Janečka. Výmluvný název napovídá, jakým návštěvníkům byl podnik hlavně určen. Arnošt Janečka to také potvrzoval v odvolání proti zamítnutí rozšíření koncese o povolení výčepu piva a provozování dovolených her.

Svou žádost odůvodňoval tím, že podnik „nemá sloužiti jen místní potřebě, nýbrž má býti jako útulek pro esperantisty z celé župy XIV. a zvláště pro cizozemské esperantisty zavítavší v náš kraj, aby nebyli vystavení úsměškům v jiných lokálech jako utopisté a nepotřebovali vyhledávati tlumočníky draze placené a obdrželi u mne občerstvení a zábavu, poněvadž všichni téměř požadují pivo a chtějí se pobaviti kulečníkem, šachy, hádankami, vůbec dovolenými hrami“. V úmyslu měl Arnošt Janečka ještě zřídit ve dvorní budově cizinecké pokoje. Ani jedna z jeho žádostí však nebyla schválena.

Arnošt Janečka pronajal od června 1924 svůj podnik na tři roky Josefu Němečkovi. Ten místnosti zařídil jako cukrářství a kavárenskou živnost podle zpráv úřadů nejspíše neprovozoval, přestože dělal reklamu i kavárně. V roce 1927 koncese zanikla.

Třípatrový hotel s kavárnou řezník nakonec nevystavěl

Bohužel nerealizován zůstal záměr řezníka J. Rosenzweiga. V roce 1920 si nechal vypracovat stavitelem Otmarem Pazourkem projekt na velkorysou stavbu třípatrového hotelu s kavárnou, který chtěl postavit na volné parcele mezi domy č. p. 315 a č. p. 247 na nároží Nerudovy a Lassallovy ulice, která dnes nese název Obránců míru.

Kavárna se měla nacházet částečně v přízemí a také v prvním patře, kde by její celková plocha i s místem určeným pro kulečníky zaujímala až 360 metrů čtverečních.

Šest velkých oken mělo směřovat do Nerudovy ulice. V suterénu byla plánována restaurace, klubovní místnost, výčep a velký sál s galerií. I když měl podporu správní komise, nepodařilo se J. Rosenzweigovi bohužel tento velkolepý plán nejspíše z finančních důvodů uskutečnit. Alespoň podle toho, co lze usuzovat ze stavební dokumentace, mohl se tento jediný podnik ve Vítkovicích vyrovnat nejen kavárně Industrial, kterou by zdaleka předčil, ale také velkým kavárenským palácům v Moravské Ostravě.

Všichni, kdo mají rádi kávu, a nemusejí to být jen ostravští kavárenští povaleči, mohou navštívit Ostravské muzeum, které otevřelo novou velkou výstavu, věnovanou historii slavných ostravských kaváren. Magazín PATRIOT chce ostravskou kavárenskou historii připomenout tímto seriálem ve spolupráci s archivářkou Šárkou Glombíčkovou, která dlouhodobě mapuje ostravské kavárny pro Archiv města Ostravy a podílela se i na této velké výstavě, nazvané Ostravská kavárna.