Zaniklý svět ostravských kaváren. Z podniků kolem Moravské Ostravy zůstaly jen tři

Milujete vůni kávy, svět kavárenských povalečů a kavárenských koutů? Magazín PATRIOT přináší seriál o slavných ostravských kavárnách, které sice většinou v minulých letech zanikly, přesto na ně historie nezapomněla.

Dnes se s ostravskou archivářkou Šárkou Glombíčkovou projdeme někdejší Polskou, dnes Slezskou Ostravou a podíváme se na osudy kaváren, které v této čtvrti za řekou Ostravicí vznikly.

První kavárnu na Zámostí ve Slezské Ostravě otevřel 9. ledna 1913 Josef Čapek. Upravil pro ni přízemí levé části svého nového dvoupatrového dvojdomu č. p. 315 v těsném sousedství tehdejší Občanské záložny. „Kromě obvyklých nápojů nabízela kavárna Adria hostům také kulečník a hrací stolky a samozřejmě jako ve všech kavárnách také výběr novin a časopisů. Provoz kavárny zahajoval bývalý nájemce kavárny Metropol Josef Semkovič, později velmi známý kavárník.

Nájemci provozovali kavárnu Adria po celou dobu její existence. Mezi kavárníky se objevilo také jméno Jana Škrabala, který vedl kavárnu Orient v Moravské Ostravě. Od roku 1919 měl kavárnu Adria pronajatu Theodor Semkovič.

V březnu 1913 získal Josef Čapek také povolení k výčepu vína, rumu, koňaku a jemných likérů. Ve svém doporučení obec Okresnímu úřadu ve Frýdku píše, že „kavárna tato ukázala ve svém dosavadním trvání velmi zřetelně, že jest vedena veskrze solidně a že jest ji vyhověno skutečné potřebě obyvatelstva obce naší na Zámostí, a bylo by tudíž jenom zbytečným poškozováním tohoto podniku, kdyby obecenstvo kavárnu navštěvující, k žádosti své v kavárně té vína a jemných likérů obdržeti nemohlo, pakliže jich podle zvyklostí v kavárně žádá“.

Slezskoostravská Adria se stala centrem hazardu

Za první světové války se prý kavárna Adria stala centrem hazardních hráčů. „V provozu byla ještě v roce 1934, ale o jejích dalších osudech se nepodařilo nic zjistit. Z dochovaných fotografií lze usuzovat, že provoz kavárny skončil někdy před druhou světovou válkou. To již však existovala malá kavárna hned vedle, pro kterou v roce 1938 upravil Romuald Žídek místnosti hostince známého jako Záloženský dům v č. p. 311. Nefungovala však dlouho. V březnu 1945 poškodilo dům bombardování,“ popisuje osud této kavárny Šárka Glombíčková z Archivu města Ostravy.

V letech 1928 až 1936 provozoval na Zámostí, a to v domě č. p. 151, který stával po levé straně dnešní Bohumínské ulice na půl cesty mezi mostem Miloše Sýkory a Gagarinovým náměstím, cukrárnu s malou kavárnou také Bohumil Filip, otec spisovatele Oty Filipa.

Známý ostravský spisovatel, autor populární knihy Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, poskytuje ve své autobiografii jedinečné a také jediné svědectví o tom, jak podnik jeho otce fungoval. V době hospodářské krize jej držela při životě především manželka Bohumila Filipa Marie, která prý „svým zjevem lákala do cukrárny a do kavárny každý den více zákazníků i stálých kundšaftů“.

Maminka Oty Filipa přilákala do kavárny kde koho

Podle Oty Filipa byla však jeho maminka hlavně obratnou obchodnicí: „Okolní obchody Na Zámostí, ba dokonce zavedené firmy na bohatém moravskoostravském břehu řeky Ostravice se pokládaly jeden za druhým, ale cukrárna a kavárna otce Bohumila se úspěšně - i po finanční stránce - rozvíjela v jakési nové společenské centrum v okolí slezskoostravské radnice,“ popisuje Ota Filip.

A pokračuje: „Maminka zavedla v kavárně každou sobotu a neděli odpoledne a večer šachové turnaje, přetáhla do kavárny funkcionáře fotbalového klubu S. K. Slezská Ostrava, jakož i místní hasiče, Hornický spolek, Sdružení Poláků i Chovatele drobného domácího zvířectva, tedy především koz a prasat, z hornické kolonie Na Jaklovci, jejichž výbory u nás i dvakrát týdně zasedaly,“ líčí spisovatel.

„O tom, že maminka diskrétně zajistila klid a bezpečí třem partám slezskoostravských, radvanických a michálkovských řezníků a karbaníků, kteří v naší kavárničce hráli v sobotu a v neděli večer a až pozdě do noci, často až do rána, zakázaný hazard o velké peníze, se doma asi moc nemluvilo, hráči jistě mlčenlivost maminky Marie finančně ocenili. V té velké krizi držel podnik otce Bohumila nad vodou karban,“ popisuje Ota Filip, pocházející ze Slezské Ostravy. V roce 1937 přenesl jeho otec Bohumil Filip svou cukrárnu s kavárnou do pravého křídla Nové radnice.

Mnohé kavárny v okolí se těm v Moravské Ostravě nevyrovnaly

Seriál Zaniklý svět ostravských kaváren dnešním dílem končí. Jeho autorka Šárka Glombíčková závěrem shrnuje, že stejně jako historie kaváren v Moravské Ostravě časově zaostávala za Prahou nebo Brnem, tak i kavárny v Přívoze, Vítkovicích, Mariánských Horách a Slezské Ostravě měly zpoždění za Moravskou Ostravou. První kavárny zde začaly vznikat až na samém konci 19. století, kdy teprve tyto původně malé obce získávaly městský charakter.

Aby si zajistily solidní existenci, fungovaly kavárny většinou jako součásti hotelů nebo společně s restaurací, výčepem či cukrárnou. Kavárny stejně jako v podniky v Moravské Ostravě volily své názvy co nejmezinárodnější. Výjimku tvořila pouze kavárny Industrial a Esperanto. Ve městě obklopeném železárnami ji nemohl její majitel pojmenovat výstižněji. Elegancí se však kavárny v okolních obcích a městech konkurenčním podnikům Moravské Ostravě vyrovnala jen málokterá.

Náročné moravskoostravské publikum mohly uspokojit snad jen kavárny Metropol nebo Industrial. Velkokavárny, jaké vznikaly na konci dvacátých let dvacátého století v Moravské Ostravě, jako například Savoy, Fenix nebo Elektra, však v dalších dnešních částech Ostravy nebyly. Rovněž nabízenou zábavou nemohly tyto kavárny konkurovat podnikům ve vnitřním městě. Jejich program se omezil na občasné koncerty místních orchestrů, popřípadě atmosféru v nich dotvářelo pianistovo preludování.

Kulečníky byly v kavárnách téměř povinností

Téměř povinné vybavení kaváren kulečníky, hracími stolky a rovněž množství novin a časopisů, jež byly hostům zdarma k dispozici, bylo jistě obvyklé i v těchto kavárnách skromnějších rozměrů. Stejně jako kavárny v Moravské Ostravě se i tyto většinou pronajímaly. „S některými kavárníky se můžeme setkat postupně hned v několika podnicích a sledovat tak jejich profesní kariéru. Například Josef Semkovič se vypracoval z nájemce kaváren ve Slezské Ostravě a v Přívoze až v uznávaného odborníka, který postupně vedl ty nejlepší podniky v Moravské Ostravě,“ upozorňuje archivářka Šárka Glombíčková.

Osudy kaváren během druhé světové války a po ní byly nutně podobné těm moravskoostravským. Podniky židovských majitelů převzala německá správa a jiné zanikly. Po roce 1948 byly všechny dosud fungující kavárny začleněny do státních podniků. Dnes slouží původnímu účelu, tedy pohostinství, pouze tři z nich. Budovu kavárny Metropol ve Slezské Ostravě získali v restituci dědicové bývalých majitelů a dnes zde provozují hotel stejného jména. V přízemí bývalého hotelu Moravia v Přívoze je zařízena restaurace a znovu otevřen byl také hotel Beseda ve Vítkovicích.

Všichni, kdo mají rádi kávu, a nemusejí to být jen ostravští kavárenští povaleči, mohou navštívit Ostravské muzeum, které otevřelo novou velkou výstavu, věnovanou historii slavných ostravských kaváren. Magazín PATRIOT chce ostravskou kavárenskou historii připomenout tímto seriálem ve spolupráci s archivářkou Šárkou Glombíčkovou, která dlouhodobě mapuje ostravské kavárny pro Archiv města Ostravy a podílela se i na této velké výstavě, nazvané Ostravská kavárna.