Společnost
06/11/2016 Admin PATRIOT

Zapomenuté výpravy: Dvojnásobná smrt ve Velkém Hincově plesu

Magazín PATRIOT a spoluautor televizních i knižních Zapomenutých výprav Marek Hýža společně připravili unikátní seriál, v němž připomenou ostravské horolezce, vodáky, letce a další nadšené dobrodruhy, kteří často s nasazením života poznávali svět a překonávali hranice možného a dosud objeveného.

V prvním díle seriálu Zapomenuté výpravy si připomeňme doby, kde ještě bylo potápění v plenkách a společně se členy ostravské HBZSky (Hlavní báňská záchranná služba) se přenesme na Velké Hincovo pleso ve Vysokých Tatrách.

Největší tatranské pleso bylo totiž ideálním terénem pro nácvik hloubkového potápění a poznatky, které tam potápěči získali, se pak uplatňovaly v mnoha záchranných akcích při různých důlních neštěstích.

„Ta výprava na Hincovo pleso proto nebyla samoúčelná. Se zvyšujícími se nároky na těžbu uhlí docházelo zákonitě k velkému množství důlních neštěstí, při kterých zasahovali záchranáři. Bylo proto nutné se na tyto akce dokonale připravit. V dolech totiž platilo při průvalu vod a uzavření lidí ve vzduchové kapse v podstatě to samé co u potápění v náročných podmínkách vysokohorských ples a dekomprese se musela přepočítávat podle tlaku odpovídajícímu nadmořské výšce, v níž se akce uskutečňuje,“ připomíná důvody pořádání expedice Jan Daněk.

O problematiku hloubkového potápění byl v tehdejším Československu velký zájem nejen mezi odbornou veřejností. Proto není divu, že k účastníkům expedice patřili i legendární režisér Československé televize v Ostravě Jiří Vrožina a redaktor ČTK Jiří Šmýd.

„Expedice na Hincovo pleso jsem se účastnil nejen jako novinář, ale také jako spoluautor scénáře filmu Pro kouzlo nových stop, který jsme s Jirkou Vrožinou na expedici natočili,“ vzpomíná na dávno zapomenutou výpravu Jiří Šmýd. „Film měl bohužel později stejný osud jako dva potápěči, kteří tehdy na expedici zahynuli. Utopil se při katastrofálních záplavách v roce 1997, kdy mohutná povodňová vlna zatopila archiv tehdy již České televize v Ostravě. „Jediné, co mi z filmu zbylo, byl pouze scénář, který mám uschován ve svém archivu,“ konstatuje Jirka Šmýd.

Zástupcem šéfa tehdejší expedice byl zkušený potápěč a taky dobrovolný záchranář Josef Dvořáček. „Akce Hincovo pleso začala 24. září 1965,“ zahajuje své vzpomínky na dávno zapomenutou výpravu pan Dvořáček. „Byla to předem schválená sportovní akce, již pro svoje instruktory pořádala krajská potápěčská sekce Svazarmu Severomoravského kraje. Akce byla připravována společně s potápěči HBZS Ostrava Radvanice, které vedl Jan Daněk. Kompetence byly rozděleny jasně – šéfoval tomu Honza, protože z nás byl bezkonkurenčně nejzkušenější, a já jsem byl jako svazarmovský potápěč jeho zástupce,“ doplňuje další informaci.

„S HBZS Ostrava jsme velmi těsně spolupracovali zejména kvůli jejich technickému vybavení. Již tenkrát totiž měli suché obleky a špičkové potápěčské přístroje Dräger.“

Z dnešního pohledu je možná úsměvné výpravu do Vysokých Tater, které tehdy navíc ani nebyly pro Čechy zahraničím, nazývat expedicí, ale poznatky a zkušenosti, jež tam tehdy načerpali, byly pro pozdější vývoj jak potápěčství, tak báňského záchranářství zcela zásadní.

Vždyť jen díky jejich perfektnímu výcviku se později podařilo zachránit mnoho lidských životů, které byly nejen při důlní činnosti v ohrožení. V této souvislosti je dobré připomenout, že se záchranáři z HBZS podíleli například na vyprošťování zraněných speleologů v Moravském krase nebo že zasahovali při průvalu bahna a vody v důsledku ohromné průtrže mračen do hnědouhelného dolu v Šardicích na jižní Moravě, a desítkách dalších.

Alois Woff a Jiří Šmýd při natáčení filmu o potápěčské tragédii. Foto: Archiv Marka Hýži

Alois Woff a Jiří Šmýd při natáčení filmu o potápěčské tragédii. Foto: Archiv Marka Hýži

Hlavní část výpravy, tedy potápěči, byli ubytováni na fotbalovém hřišti ve Starém Smokovci a malá část spala ve výškovém táboře přímo u plesa. Tam bylo technické zázemí expedice, kde se chystala a kontrolovala výstroj, řídily lety helikoptéry a její nakládka a vykládka, udržovalo radiové spojení, aby měli potápěči vše perfektně připraveno pro ponory. Potápěči se každé ráno přepravovali transportní helikoptérou Mi-4 ze Starého Smokovce přímo k ,Hincákuʻ, kde už byla připravena technika, nafouknutý člun a naplněné lahve s dýchací směsí. Převlékli se a šlo se rovnou pod vodu.

„Expedice už trvala dva dny a za tu dobu se nikomu nepodařilo dostat až na dno, přestože se už potopilo několik skupin,“ vzpomíná Honza Daněk na průběh začátku výpravy.

Organizace ponoru byla předem detailně vypracována a bylo určeno, kdo s kým v trojici bude sestupovat. Trojice vždy sestupovala kolem lana, které bylo ukotveno na dně na nejhlubším místě plesa, a každý potápěč pokračoval do takové hloubky, která pro něj byla přijatelná.

V takové hloubce pak zůstává „stát“ a čeká na kolegu, případně se podél lana sám vrací na hladinu. Potápěč, který dosáhne dna, odebere vzorek a vrací se podél lana nahoru, postupně „sbírá“ své kamarády a všichni se společně vynoří. Při nerespektování zásady zastavení ponoru pro bolest v uších totiž hrozí prasknutí ušního bubínku, zalití středouší dutiny (kde je ústrojí rovnováhy) ledovou vodou, což pak vede k dezorientaci potápěče.

Sobotní program expedice zahajovala skupina potápěčů vedená Josefem Dvořáčkem, který se konečně jako jediný z trojice v rámci bezdekompresního ponoru dostal až na dno nejhlubšího tatranského plesa na československé straně Vysokých Tater, do hloubky 56,5 metrů.

„Během asi pěti, šesti minut se mi podařilo dosáhnout dna. Bylo to velice zajímavé. Zapadl jsem pomalu až po pás do usazenin, všude kolem byly ohromné balvany velké jako auta a vypadalo to jako v nějakém kráteru. Viditelnost byla tak dobrá, že bylo vidět obrysy gumového člunu na hladině. Odebral jsem tedy ze dna vzorky a pomalu se začal vynořovat zpátky na člun,“ vzpomíná na svůj premiérový ponor ve Velkém Hincově plese Josef Dvořáček. Při vynořování se setkal s dalšími dvěma potápěči, kteří skutečně čekali na dosažené hloubce podél lana, a společně se vynořili. Tím ponor všichni tři bezpečně ukončili.

„Na člunu okamžitě zavládla veliká euforie a všichni jsme měli ohromnou radost, že se nám podařilo něco mimořádného,“ vzpomíná novinář Jirka Šmýd. „Přivezli jsme úspěšnou trojici na břeh, naložili další tři potápěče a v podstatě obratem se vraceli k vytýčenému prostoru s největší hloubkou,“ doplňuje zkušený novinář své vyprávění.

K ponoru se chystala za HBZS dvojice Káňa–Daněk a za Svazarmovce Jožka Kaďorek, jeden z nejzkušenějších přerovských potápěčů. Šli pod vodu a jako první odpadl v poměrně malé hloubce Káňa a vrátil se na člun.

„My dva jsme sestupovali do hlubin“, vzpomíná Honza Daněk. „Po chvíli mi dal Kaďorek najevo, že už mu to také dál nejde a že se rovněž vrací na člun. Pokračoval jsem tedy v ponoru a skutečně po chvíli jsem se dostal až na dno. Bylo to úchvatné! Viditelnost byla natolik vynikající, že bylo doslova vidět od jednoho břehu k druhému. Přistál jsem u ohromného krychlového kamene, nabral vzorky, rozhlédl se a fičel nahoru,“ nadšeně vzpomíná zkušený potápěč.

„Vynořil se Honza Daněk a z jeho nadšení i plného pytlíku vzorků jsme pochopili, že byl až úplně dole na dně,“ vzpomíná Jirka Šmýd, „vzápětí jsme ale znervózněli, protože jsme nikde neviděli Kaďorka. Honza neváhal ani vteřinu! Ač velmi unaven, vyměnil si dýchací přístroj a okamžitě se zanořil za vycházejícími bublinami. Bohužel už ale nebyl pro potíže s vyrovnáním tlaku v uších schopen se znovu dostat až na dno a z třiceti pěti metrů se musel vrátit,“ popisuje dramatické chvíle Jirka.

Nálada se okamžitě změnila – z ohromné euforie na stísněný pocit s předzvěstí něčeho zlého. A to ještě nikdo netušil, že drama bude mít za chvíli pokračování. Nezávisle na ostravské expedici se totiž na Velkém Hincově plese chtěli potápět i sportovní potápěči z Brna. Mezi nimi i čerstvý oslavenec Jarda Antonický z Jihlavy, který měl ten den narozeniny.

„Měli jsme ve člunu jen tři potápěče, a když jsme viděli ve vodě kousek od břehu oblečeného chlapa, okamžitě jsme se rozhodli, že vytvoříme dvě dvojice. Dodnes si tu chvíli vybavuji. Měl na sobě fungl nový oblek z USA a na nohou žluté ploutve, což u nás tehdy byla rarita,“ vzpomíná Josef Dvořáček.

Rychle jsme mu vysvětlili, o co jde, a on bez nejmenšího zaváhání nebo náznaku strachu nasedl s námi do člunu. Nikdo z nás nemohl předpokládat, že ten chlapec nemá zkušenosti s hloubkovým potápěním, když se vypravil na Hincovo pleso,“ smutně konstatuje Josef Dvořáček.

Mezitím běžely drahocenné minuty. S Jardou Antonickým šel pod vodu jeden z nejzkušenějších potápěčů Vilda Kocián, který později do policejního protokolu uvedl: „Sestup probíhal normálně až do hloubky dvaceti pěti metrů, když Jarda Antonický bez jakéhokoliv předchozího náznaku přestal reagovat na signály a omdlel. Ihned nato jsem dal signál k vytažení obou dvou z vody a Antonickému byla okamžitě poskytnuta první pomoc,“ čteme v policejním protokolu smutné řádky.

První pomoc probíhala prakticky nepřetržitě jak ve člunu, tak následně i ve vrtulníku cestou do Smokovce. Přes veškeré oživovací pokusy se však nepodařilo Antonického zachránit. Příčinou byla pravděpodobně takzvaná psychická smrt, kdy organismus zareaguje na náhlou psychickou zátěž.

Josef Dvořáček při natáčení seriálu České televize Ostrava Osudové okamžiky. Foto: Archiv Marka Hýži

Josef Dvořáček při natáčení seriálu České televize Ostrava Osudové okamžiky. Foto: Archiv Marka Hýži

Dochází k absolutnímu vymizení vlastního ega a vědomí. Dostavuje se deprivace, úzkost, beznaděj a zoufalství a hlavní příčinou je strach. Člověk najednou rezignuje úplně na vše. „V oficiální zprávě se sice dočteme, že smrt způsobilo srdeční selhání, ale já jsem si jistý, že mu předcházela právě takzvaná psychická smrt,“ konstatuje zkušený Josef Dvořáček.

Tou dobou už všem bylo jasné, že kdesi v hlubinách Velkého Hincova plesa je mrtev i Josef Kaďorek. Původní záměr expedice provádět řízené hloubkové bezdekompresní ponory se změnil v hledání mrtvého těla utonulého kamaráda.

Záchranná akce pak neúspěšně pokračovala ještě další dva dny a kvůli náhlému zvratu počasí musela být zastavena, protože vrtulník nemohl létat. Expedice byla ukončena a potápěči se vrátili na své základny.

Neuběhnul však ani měsíc a potápěči se vydali pro tělo mrtvého kamaráda zpět. Opět stanují na hřišti ve Starém Smokovci a u plesa je jen technické zázemí výpravy. Bylo vytvořeno pět dvojic, z nichž hned třem se podařilo již první den sestoupit až na dno.

Potápěč Vilém Kocián na tři metry od sebe zahlédnul na dně plesa skrčené tělo Josefa Kaďorka, zatížené třemi lahvemi se vzduchem. Bohužel však měl příliš krátký úvazek, takže na tělo nebohého kamaráda nedosáhl. Nemohl se ani odříznout a pro tělo doplavat, protože dostali striktní příkaz, že odvázat se můžou pouze v kritické situaci.

Pod vodu šla další dvojice Zeman a Gregor. Na dno se však nedostali. Na Hincovo pleso pomalu padal soumrak, takže vedení záchranné akce rozhodlo, že tělo vyprostí hned ráno. Pleso se však nehodlá vzdát tak lehce. V noci se zhoršuje počasí a zvedá se silný vítr, který znesnadňuje let vrtulníku pilotovaného kapitánem Krištofem s potápěči ze Smokovce. Všichni tuší, že mají poslední šanci vytáhnout Kaďorkovo tělo ještě letos.

Člun je zakotven těžkým kamenem ke dnu plesa, ale přesto jej silný vítr neustále snáší mimo vymezenou oblast. Nepomáhá ani veslování. „Navíc kluci byli v ledovém větru promrzlí ještě dříve, než se vůbec ponořili. Z hlubin se pak vraceli totálně vyčerpaní a roztřeseni chladem. Vedení akce proto po dohodě s lékařem rozhoduje neriskovat dále zdraví i životy potápěčů a celou akci ukončuje, “ vzpomíná na dramatické chvíle Jirka Šmýd. Hincovo pleso svou oběť nevydalo a po tomto neúspěchu se rozhodlo, že po těle mrtvého potápěče se bude pátrat až na jaře.

Kameraman Vlado Haviar, slovenský potápěč Palo Svitánek a v lodi sedí zadumaný Jan Daněk. Foto: Archiv Marka Hýži

Kameraman Vlado Haviar, slovenský potápěč Palo Svitánek a v lodi sedí zadumaný Jan Daněk. Foto: Archiv Marka Hýži

V dnešní době lze asi jen stěží pochopit, že potápěči byli obviňováni z toho, že Kaďorek se vůbec neutopil a oni jen kryjí jeho emigraci do Polska přes vrcholky Tatranských štítů za hranice Československa! Přestože bylo takové obvinění zcela absurdní, tak to mělo za důsledek, že na jaře už se nemohli na vyproštění těla mrtvého kamaráda podílet. Záchranná akce byla svěřena vojenským potápěčům a hasičům.

„Tady je ale nutno dodat, že ani my jsme nezaháleli,“ vzpomíná Josef Dvořáček. „Chtěli jsme kamaráda Kaďorka nalézt nejen kvůli tomu, že vdova neměla nárok na vdovský důchod a zůstala prakticky bez prostředků, ale rovněž očistit i naše jméno! Měli jsme připravených několik akcí na vyzdvižení utonulého potápěče, ale TANAP prostřednictvím horské služby vydal na podnět vedení Svazarmu zákaz potápění v plesech,“ roztrpčeně vzpomíná Dvořáček. „Nezbývalo nám tedy než čekat.“

Tělo utonulého potápěče bylo nalezeno až o dva roky později 27. srpna 1967 a to pouze díky velké souhře náhod. Pražským hasičům ani potápěčům se ani po několikadenním pátrání nedařilo tělo nalézt. Pátrali nejen ponory, ale i silným magnetem spuštěným z lodi, kterým propátrávali dno plesa místo vedle místa, v naději, že se ocelové potápěčské lahve zachytí na magnet.

Shodou okolností se tam ten den byl podívat Josef Dvořáček, který v příhodném lomu světla zahlédnul pod hladinou žlutou bójku označující místo, kde se před dvěma lety potápěli. Navedl na to místo hasiče a skutečně po několika pokusech zachytil silný magnet potápěčské lahve nebohého Kaďorka.

Po vytažení do třicetimetrové hloubky a po vizuální kontrole policejním potápěčem bylo potvrzeno, že se skutečně jedná o tělo utonulého. Velké Hincovo pleso konečně vydalo svou oběť. Mrtvé tělo zafixovali pod hladinou a vytáhli ho až druhý den. Kvůli nepřízni počasí však nemohl vzlétnout vrtulník, a tak byly Kaďorkovy ostatky transportovány členy horské služby na Popradské pleso, kde ho naložili do auta a odvezli do márnice.

Tak skončila jedna z nejdéle trvajících vyhledávacích akcí potápěčů v dějinách potápění.

                                                                                                                                                     Marek Hýža

Sdílejte článek