Společnost
20/11/2016 Admin PATRIOT

Zapomenuté výpravy: Ostravská expedice na sopku Stromboli

Magazín PATRIOT a spoluautor televizních i knižních Zapomenutých výprav Marek Hýža společně připravili unikátní seriál, v němž připomenou ostravské horolezce, vodáky, letce a další nadšené dobrodruhy, kteří často s nasazením života poznávali svět a překonávali hranice možného a dosud objeveného.

Přenesme se do roku 1968 a pojďme s členy ostravské expedice za sopkou Stromboli, která se nachází v Tyrhénském moři u severního pobřeží Sicílie. Je součástí Liparských ostrovů nazývaných též Eolské.

Dnešním cestovatelům se tato cesta možná může zdát úsměvná, vždyť jak málo úsilí bychom pro ni museli vyvinout dnes?! Vzít si volno v práci, sbalit „pět švestek“ a ráno vyrazit.

Mezi hlavní hybatele expedičního hnutí na konci šedesátých let v Ostravě patřil bezesporu novinář Jiří Šmýd, a ani u této expedice tomu nebylo jinak.

Jiří Šmýd a Jaromír Musial jako prodejci novin v ulicích Ostravy. Foto: Archiv Marka Hýži

Jiří Šmýd a Jaromír Musial jako prodejci novin v ulicích Ostravy. Foto: Archiv Marka Hýži

Podnět k této expedici dostal při četbě knihy Harouna Tazieffa Schůzka s ďábly. Tento francouzský geolog a vulkanolog polského původu v ní popisuje své zkušenosti s natáčením filmů o aktivních sopkách.

„V jedné kapitole se Tazieff obšírně věnuje i erupcím sopky Stromboli na stejnojmenném malinkém ostrově v Tyrhénském moři. Byl jsem natolik fascinován poutavým příběhem, že jsem se hned druhý den vydal za kamarády potápěči z Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě s návrhem uspořádat expedici nejen za sopkou, ale také za lidmi, kteří přes všechna rizika na ostrově žijí. Tenkrát jsem o nich psával do novin pravidelné články a spolupodílel se na vzniku filmů o jejich činnosti, takže jsem byl přesvědčen, že mi nedají košem,“ vzpomíná Jirka.

Součástí programu expedice se měly stát také ponory do míst, kde žhavá láva ze Stromboli vtéká do moře. Dýchací technika záchranářů ale měla také umožnit výstup až na vrchol vulkánu a pořízení unikátních filmových záběrů a fotografií z jejího jícnu, což bylo bez profesionální techniky nemyslitelné. „Klukům se pochopitelně můj nápad okamžitě zalíbil a tak vlastně tehdy začala příprava expedice.“

Do týmu rovněž přizvali legendárního kameramana a režiséra Československé televize v Ostravě Jiřího Vrožinu, aby na expedici natočil film.

Souběžně s touto linii příběhu se odvíjí i osudy jiných ostravských potápěčů. V květnu totiž za dramatických okolností odchází do emigrace trojice špičkových sportovních potápěčů z ostravského klubu Permon: bratři Vilém a Jan Kociánovi a s nimi i Ladislav Geist, kteří se měli expedice účastnit. Lépe řečeno: trojice „odplavává“, protože opustili socialistický blok tak, jak byli zvyklí. Oblečeni v neoprenech přeplavali v noci Jaderské moře z tehdejší Jugoslávie do Itálie.

„Dobře jsem tehdy věděl, že se kluci chystají emigrovat,“ objasňuje pozadí příběhu Jirka. „Smluvili jsme se proto už v Ostravě, že se k expedičnímu týmu přidají přímo na místě v Itálii a splní svůj dohodnutý potápěčský úkol.“

Nakonec však dopadlo všechno jinak. Z původních cílů expedice toho moc nezbylo, protože tyhle dva týmy se v Itálii osudově míjely.

Ladislav Geist a Vilém Kocián. Foto: Archiv Marka Hýži

Ladislav Geist a Vilém Kocián. Foto: Archiv Marka Hýži

Do vrcholících příprav zasáhla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Naštěstí však bylo ještě příliš brzy na to, aby tehdejší komunistické špičky našly odvahu připravené podniky a expedice zakazovat. Přesto odjela expedice z Ostravy mnohem později, než aktéři původně zamýšleli, neboť dlouho čekali na udělení italských víz. A právě toto zpoždění způsobilo, že se expediční tým v Itálii nesešel.

Den před státním svátkem vzniku naší vlasti odjíždějí brzy ráno 27. října 1968 z Ostravy dva automobily. V tehdy populárním vozidle sovětské provenience Moskvič sedí novinář Jiří Šmýd a lékař expedice Jiří Holásek, který měl nejen dohlížet na zdraví jednotlivých členů expedice, ale rovněž shromažďovat poznatky o vlivu ponorů na zdraví potápěčů. Fiat 128 pak obsadil kameraman a režisér Jiří Vrožina a expediční fotograf Jaromír Musial.

Jeli po trase Ostrava–Brno–Vídeň–Graz–Klagenfurt–Villach– Terst, tedy bezmála 800 kilometrů. „Ráno jsme dorazili do přístavu Terst a byli jsme překvapeni přítomností velké válečné námořní flotily U. S. Army, která se účastnila oslav vzniku novodobé Itálie, jež se konají stejně jako u nás 28. října,“ vzpomíná Jirka.

Na dlouhé rozhlížení však nebyl čas, a tak pokračovali rovnou do Benátek. „Tam jsem měl totiž na místní poště uložen dopis poste restante na mé jméno od kluků s informací, že kvůli předvolání na ambasádu USA ohledně vydání víz už nemohou déle čekat a odjíždějí na Sicílii bez nás. Rovněž mi v něm sdělovali, že další podrobnosti o jejich pohybu získáme ve městě Messina u pátera Jana Homoly v nově budovaném středisku Salesiánů „Instituto Selesiano,“ cituje ze svých poznámek.

Čtyřem ostravským cestovatelům tedy nezbývalo než se za nimi vypravit a doufat v setkání.

„Po připlutí do Messiny jsme vyhledali pátera Homolu, který však o naší existenci neměl nejmenší tušení, neboť se k němu informace o našem příjezdu vůbec nedostala,“ směje se Jirka.

Přesto své krajany srdečně uvítal a nabídl jim možnost noclehu i parkování automobilů v rozestavěném institutu. Za takovou službu pozvali krajana na večeři. „Strávili jsme s ním tehdy nezapomenutelný večer. A když nám páter Homola hned na úvod prozradil, že rovněž pochází z Ostravy, byl o to srdečnější. Svět je holt malý a Slovan všude bratra má.“

Ve volných dnech, které měli do odplutí trajektu, podnikli členové expedice výpravu na nedalekou Etnu. Ta je nejvyšší činnou sopkou v Evropě a zároveň nejvyšší horou v Itálii jižně od Alp a po tenerifském Pico de Teide i nejmohutnějším vulkánem evropského kontinentu.

Po úspěšném zdolání Etny se výprava následující den přesunula do městečka Millazzo, odkud odplouval trajekt k hlavnímu cíli expedice. Plavba k ostrovu Stromboli měla trvat s jedním přestupem dva dny. Po čtyřech hodinách plavby přirazil trajekt k ostrovu Lipari a naši mořeplavci museli v hustém dešti vyložit všechen svůj expediční materiál. Byli promoklí na kost, takže potupně vzali zavděk pronájmem čtyřlůžkového pokoje, ve kterém se dočkali pokračování plavby směr Stromboli.

„Ráno nebylo po včerejší bouři ani památky, takže nalodění na plavidlo s příznačným názvem Vulcanica proběhlo za všeobecného veselí v paprscích podzimního slunce. Moře bylo klidné, a tak nebyl důvod k přesunu do lodního baru jako předešlý den. Toužebně jsme z paluby lodi vyhlíželi náš vysněný ostrov,“ vzpomíná Jirka zasněně.

Konečně! Na obzoru se vynořil charakteristický tvar Stromboli, který nenechává nikoho na pochybách, že se jedná o sopku. Vrchol se tyčí do výše 924 metrů nad mořem, ale její základna leží v hloubce 2 100 metrů pod mořskou hladinou.

Pohled na Stromboli z lodi Vulcanica. Foto: Archiv Marka Hýži

Pohled na Stromboli z lodi Vulcanica. Foto: Archiv Marka Hýži

„Z rozjímání nás vytrhlo až ostré zahoukání lodní sirény, která upozorňovala místní převozníky, že jsme právě zakotvili.“ Přístav je malinký a ani malá hloubka moře neumožňovala lodím připlouvat až k molu. A tak sledovali, jak od břehu odráží loď s dvěmi veslaři, která k nim po půlhodinovém souboji se vzdouvajícím se mořem přirazila.

„Skepticky jsme koukali na malý škuner, na který se měl naložit všechen náš expediční materiál a kam jsme se měli vměstnat i my,“ usmívá se Jirka. „Chvíli jsme se zdráhali, ale po výmluvné gestikulaci místních horkokrevných Italů jsme naložili naše bágly, a světe div se, nakonec jsme se tam vešli také my.“

S obavami pak odrazili od lodi a na přetíženém člunu nervózně vyhlíželi břeh. Konečně byli na vytouženém Stromboli! Daleko od okupované země! Svoboda však měla své pevné datum – na ostrově byli pouze na pět dní, takže se hned museli pustit do naplánovaného programu.

Rozhodli se, že pro pokročilou hodinu se ten den již o výstup k vrcholu sopky nepokusí, ale aspoň rychle nafoukali gumový člun, nasadili motor a vyrazili na obhlídku ostrova. S nedočkavostí, s jakou malé děti očekávají rozdávání dárků na Štědrý den, vyhlíželi vroucí lávové pole, které v oblacích páry a s mohutným syčením mělo vtékat do moře.

Podle mapy se to místo mělo každou chvíli objevit za výběžkem ostrova. Bohužel ani po dvouhodinové plavbě tento úkaz neviděli. Mírně zklamaní, ale o to s větší touhou spatřit třeba už zítra to, za čím sem přijeli, se vrátili do tábora. Marně ještě ve tmě pátrají po rudé záři, kterou by aspoň zahlédli v okolí kráteru. Snad zítra.

„Vstávali jsme ve čtyři hodiny ráno a šli prázdnými ulicemi spící vesničky. Pohodlnou cestičkou, která však brzy skončila, jsme mířili k vrcholu kráteru. Vegetace zmizela a dostali jsme se do těžkého terénu, kde kličkujeme mezi velkými balvany a lávovou sutí. Podle mapy jsme už měli každou chvíli narazit na vytoužený ohnivý svah vroucí lávy. A skutečně, po chvíli se hluboko pod námi objevuje. Ohnivý je však jen podle názvu,“ trpce vzpomíná na chvíle zklamání Jirka.

K velké lítosti expedičního týmu a znepokojení místních už několik týdnů nedošlo k erupci s výronem vroucí lávy. Jen odkudsi z nitra hory k nim doléhá dunivý zvuk slabé podzemní erupce. Smůla tak neopouští naše hrdiny ani tentokrát. Nejenže se kvůli absenci potápěčů nemohou potápět, ale pravděpodobně se nedostanou ani k vrcholu. Chvíli zklamaně sedí každý sám se svými myšlenkami a poté pokračují ke kráteru. Kolik času jen věnovali přípravě!

„Sopka nás však na vrchol nepouští. Odhání nás jedovatými plyny, které nám silný vítr žene přímo do tváří. Zahalujeme si kapesníky dýchací cesty, dráždivě kašleme a oči nám slzí ze štiplavého dýmu. Uvědomujeme si, že bez dýchací techniky se na vrchol nedostaneme,“ doplňuje mozaiku vzpomínek Jirka.

Dnes tedy opět prohráli. Pokleslou náladu jim spravuje až zlepšené počasí, pohled na malebnou vesničku San Vincenzo a setkání s domorodci. A snad právě v těchto okamžicích přichází chvíle pro filmařskou genialitu kameramana a režiséra Jiřího Vrožiny. Začíná s natáčením záběrů pro film, jenž nakonec po návratu do Ostravy pojmenuje „Říkají mu Pazzo“.

Legendární kameraman a režisér Československé televize Ostrava Jiří Vrožina. Foto: Archiv Marka Hýži

Legendární kameraman a režisér Československé televize Ostrava Jiří Vrožina. Foto: Archiv Marka Hýži

Vypráví v něm příběh jednoho starého vesničana, který si pramálo dělal z toho, že mu nad hlavou neustále visí hrozba exploze vulkánu a smrtelné nebezpečí. Žil si tam na úbočí sopky svůj každodenní poctivý život smířený s přírodou, jež jej sice ohrožuje, ale zároveň poskytuje výhodné podmínky k životu.

Bohužel film už nikdy nikdo neuvidí. Společně s mnoha dalšími skvosty ostravské televize se utopil při povodních v roce 1997, kdy celý archiv České televize v Ostravě smetla rozvodněná Ostravice. Vše, co z expedice zůstalo, jsou jen Jirkovy novinové články a pár fotek Jaromíra Musiala.

Vesnička San Vincenzo je malinká a krčí se na pobřeží v severovýchodní části ostrova, jako by chtěla být co nejdále od nebezpečného jícnu sopky. Domečky připomínají papírové krabice a jsou rozestavěné kolem hlavní cesty. Je tu také pár obchůdků a vináren, které jsou však už po sezóně zavřené. A pak také ještě pošta, policejní stanice a velký kostel.

Těmito místy ještě třikrát marně stoupali k jícnu sopky členové naší expedice. „Bohužel ani jednou se nám nepodařilo vystoupit ke kráteru. A až na několik krátkých erupci, při kterých v noci vyletělo k obloze pár žhavých kamenů, zůstala sopka po celou dobu ledově klidná a netečná k našim prosbám,“ vzpomíná s nádechem smutku v hlase Jirka. Čas neúprosně letěl a přišel poslední den pobytu na Stromboli. „Smutní, že se nám nepodařilo splnit úkol, balíme stany a expediční materiál.“

Když odplouvali, jistě se ještě dlouho dívali na „svůj“ ostrov. Patrně tušili, že ho vidí naposledy v životě. Vždyť se vraceli do okupované vlasti, kde tehdejší normalizační mocipáni budou mít jen pramalé pochopení po svobodné cestování.

V Millazzu nacházejí svá auta v pořádku, loučí se s krajanem páterem Janem Homolou a vyrážejí zpět k domovu s nejistými myšlenkami, co je tam vlastně čeká. Jedou po pobřeží a znovu se ještě zastavují v uprchlickém táboře v Latině s nadějí, že své kamarády uvidí aspoň teď. V táboře se však dozvídají, že Vilém Kocián s Gregorem odjeli do nemocnice v Terstu navštívit zraněného Jana Kociána. A tak opět mění plán, protože původně chtěli jet domů po západním pobřeží směrem k Janovu a Milánu.

„Pořád jsme doufali, že se k nám štěstíčko přece jen nakonec otočí a s kamarády se ještě potkáme. Vyrazili jsme proto směrem na Terst a ten nahoře se už na tu naši smůlu asi nemohl dívat, protože udělal zázrak! Když jsme totiž vjížděli do Terstu, všiml si nás v protisměru jedoucí potápěč Ivo Gregor. Byl zrovna na cestě do Jugoslávie pro věci Heleny Ševčíkové, která se chystala ten večer emigrovat dírou v plotě přes jugoslávsko-italskou hranici.“

Ivoš tedy otočil na prvním možném místě auto a expedici dojel. To bylo setkání, to bylo slávy a radosti! Doprovodil poté kamarády do jedné hospůdky, kde čekal Vilda Kocián na příchod svého zraněného bratra. Po dalším nekonečném vítání a objímání si pak po dva dny objasňovali a vyprávěli o tom, jak a kde se v Itálii vlastně osudově míjeli.

Přišel čas loučení a kamarádi si dlouze tiskli ruce. Jako by tušili, že je to naposledy, co se vidí. Potápěči postupně odletěli do USA, kde si časem koupili společný dům a zvykali na svobodný život v nové vlasti. Jiří Šmýd, Jiří Holásek, Jiří Vrožina a Jaromír Musial nasedli do aut a vyrazili opačným směrem. Přes Jugoslávii a Rakousko se vrátili domů do okupované vlasti.

A Stromboli? Ta si vesele uprostřed Tyrhénského moře soptí, jak se jí zrovna zachce.

Další detaily i dramatické okolnosti útěku našich potápěčů a mnohem více fotografií naleznete v knize Zapomenuté výpravy. Křest knihy se koná 29. listopadu v 16:30 v Domě knihy v Ostravě.

Marek Hýža

Sdílejte článek