Známé podniky staré Ostravy. Putování po vyhlášených nevěstincích

Magazín PATRIOT vás zve na putování legendárními pohostinskými zařízeními staré Ostravy. Tentokrát navštívíme některé nevěstince.

Ještě před sto lety dávali obchodníci s „nejhlubším citem“ svým podnikům poměrně poetické názvy. Kdyby dnes člověk spatřil na ostravské ulici vývěsní štít U Labutě, asi by ho nenapadlo, že se uvnitř takového podniku dočká nabídky služeb, které dnes obvykle požadují návštěvníci současných nočních či intimních klubů.

Také v historii průmyslové Ostravy figurují takzvané nevěstince. A například právě takový nevěstinec U Labutě se nalézal ve Slezské Ostravě v dnes již neexistujícím domě číslo popisné 96 nedaleko tehdejších veřejných lázní. Tento veřejný dům patřil jisté Marii Federové z Haliče, která si nechala v roce 1911 vybudovat nepříliš vzhledný přízemní domek a s posvěcením úřadů v něm zřídila nevěstinec, což zákony c. a k. mocnářství umožňovaly.

Sedm prostitutek, ale čistotných. Podnik za Rakouska vzkvétal

„Zaměstnávala zde až sedm prostitutek a snažila se svůj podnik udržovat ve vzorném pořádku. Její děvčata například navštěvovala pravidelně lékaře. Podnik za mocnářství jen vzkvétal, když přišla pro majitelku rána. Nová československá republika byla totiž vůči takovýmto podnikům mnohem méně shovívavější, nežli tomu bylo za habsburské monarchie, a snažila se provoz veřejných domů omezovat, a nakonec i zakázat,“ popisuje tehdejší nepřízeň československých úřadů vůči podnikům lehkých mravů ředitelka Archivu města Ostravy Hana Šústková.

V době před i během první světové války patřila „Labuť“ mezi podniky lepší kategorie, její majitelka měla totiž velmi blízko i k vyšším policejním úředníkům v Ostravě. Situace po válce jí však už tolik nepřála. Klientela se zhoršila a s ní upadala i úroveň podniku.

Výtržnosti klientů kazily Labuti pověst. Přišla petice místních

„V Labuti se začaly množit různé výtržnosti, jako například střelba návštěvníků nevěstince na ulici či promenádování opilých nahých klientů podniku. Což nakonec vyvrcholilo petiční akcí místních občanů, kteří požadovali přísné zakročení proti nevěstinci,“ popisuje šéfka ostravského městského archivu. A dodává, že reakce tehdejších úřadů na sebe nedala dlouho čekat.

„Už 22. září roku 1920 byl podnik za policejní asistence během pouhých dvou hodin vyklizen. „Majitelka se pak snažila provozovat v stávající budově hostinec, avšak s nevalným úspěchem. Proto jej v roce 1926 odprodala,“ dodává archivářka.

V Šalerce poskytovaly intimní služby „animírky“

Podnikem s pověstí veřejného domu byla i takzvaná Šalerka, jejíž nechvalná proslulost našla svůj odraz i v ostravské lidové písni. Hostinec charakteru nálevny se nacházel v někdejším domě číslo popisné 680, postaveném roku 1876 na rohu dnešních ulic 28. října a Poděbradova. Koncem 19. a počátkem 20. století byla provozovatelkou tohoto hostince Sophie Schallerová.

Ta se však nezabývala pouze činností spojenou s podáváním piva a pokrmů, nýbrž i řemeslnou prostitucí. Zda se jí věnovala i ona osobně, není známo, rozhodně se však v jejím podniku scházely prostitutky, kterým ochotně pronajímala pokojík.

Obdobné služby jako prostitutky zřejmě poskytovaly i číšnice, nazývané „animírky“, jež Sophie Schallerová zaměstnávala. „Můžeme se jen dohadovat, zda se milostné akty odehrávaly i v jejím bytě v prvním patře. Jisté je však to, že podnik málem vyhořel, a to před Vánocemi 1915, kdy vypukl požár právě v bytě Sophie Schallerové,“ dodává.

Prostituci v Ostravě vládla „modrá“

Jestliže lidé obecně tyto „pochybné podniky“ tradičně spojují s nachovou barvou, můžeme s jistou nadsázkou říct, že nevěstince v Ostravě byly většinou barevně jiné. „Řada ostravských zařízení tohoto druhu zde byla spojena spíše s barvou modrou – byly to například podniky Modrá myš, Modrá lucerna či hostinec U Modré hvězdy, upozorňuje šéfka ostravského archivu Hana Šústková.

Posledně jmenovaný podnik měl dlouholetou historii, která sahala až do roku 1850. Původní obyčejná hospoda v domě číslo popisné 9 na Střelniční ulici se v roce 1930 stala majetkem haličského obchodníka Adolfa Rosenfelda, který brzy nato provedl přestavbu celého objektu. „Modrá hvězda“ se stala kavárnou a restaurací, avšak ve skutečnosti se stala novým „abštajkem“. Tedy místem, kde se provozovala prostituce.

„Adolf Rosenfeld zaměstnával v hostinci U Modré hvězdy až devět číšnic, jejichž hlavní náplní práce však nebylo roznášet nápoje či jídlo, ale uspokojovat intimní potřeby zákazníků. O chod restaurace se staral vrchní číšník,“ líčí archivářka.

Za 65 korun v restauračním boxu, za 120 korun v soukromí salonku

A jak to v „Modré hvězdě“ chodilo? „Zákazník, který měl zájem o službu prostitutky, si od vrchního objednal láhev vína, ovšem za přemrštěnou cenu 65 korun. Víno bylo podřadné kvality a celá transakce kamuflovala platbu za pohlavní styk. Host si poté vybral dívku a odešel s ní do jednoho z boxů, které byly v restauraci. Dívce pak ještě zaplatil buďto hotově, anebo jí objednal pití a jídlo,“ popisuje archivářka.

V boxu se odehrál i samotný intimní styk. Zákazníci, kteří si přáli pobavení na vyšší úrovni, zaplatili vrchnímu za víno 120 korun a odešli do prvního patra, kde se nalézal takzvaný salonek. Tam za ním dívka, případně dívky, přišly a celý akt se odehrával v soukromí. V salonku byl umístěn zvonek, kterým bylo možno přivolat diskrétně obsluhu a nechat si donést občerstvení.

Děvčata si U Modré hvězdy přišla i na 1500 korun, někdy však i na čtyři tisíce

Dívky v podniku U Modré hvězdy často pocházely z velmi chudých poměrů. V době obrovské nezaměstnanosti to byla totiž prostituce jednou z mála možností, jak najít výdělek. A je třeba říci, že nebyl zrovna malý. Podle výpovědí některých pracovnic „Modré hvězdy“, které koncem 30. let 20. století zaznamenala policie, přišla si dívka v průměru na 1 500 korun za měsíc.

„Byly však i takové, které vydělaly až tři tisíce, a to nebyly tehdy vůbec malé peníze. Rosenfeld si to mohl dovolit, za den totiž inkasoval od svých děvčat někdy až 4000 korun, které klienti za intimní služby zaplatili, ze kterých jim vyplácel procenta. Kromě toho dívky od zákazníků často dostávaly také věcné dary, které si mohly ponechat,“ upozorňuje Hana Šústková.

Konec tomuto výnosnému podnikání učinila až německá okupace. V polovině roku 1939 protektorátní úřady Modrou hvězdu úředně uzavřely a majitelé manželé Rosenfeldovi skončili do vězení. „Nestalo se tak však kvůli tomu, že by se německá správa dívala na provozování prostituce přísněji nežli české úřady. Majitel Adolf Rosenfeld byl židovského původu, což bylo vlastně příčinou konce Modré hvězdy,“ podotýká archivářka.